Bundaberg
6. února 2017
6. února 2017
S kamarády Křížkovými, kteří přijeli na dovolenou do Austrálie a u nás v Noose mají základnu, jsme na víkend vyrazili do 250 kilometrů vzdáleného Bundabergu. Hlavní atrakce: líhnutí želv.
Pláž Mons Repos u Bundbergu je vyhlášena jako největší přirozená líheň želv na východním pobřeží Austrálie. V období od listopadu do března zde každou noc připlouvají obrovské karety, kožnatky a želvy zelené, aby na okrajích pláže zahrabaly svoje vajíčka, ze kterých se zhruba po devadesáti dnech vylíhnou malé želvy. Jde o velkou atrakci, která ovšem každý večer pojme jen omezený počet návštěvníků a rezervace předem byla tedy nezbytná. I tak jsme ovšem byli nejistí výsledkem, protože součástí rezervace je samozřejmě informace o tom, že výskyt dospelých i nově narozených želv nelze garantovat a tudíž naše cesta může být marná. Naštěstí tomu tak nebylo.
K večeru, po nezbytném odpoledni na pláži, jsme dorazili k Mons Repos, kde bylo vše náležitě organizováno. Asi stovka návštěvníků byla rozdělena do pěti skupin, z nichž každá po setmění čekala na zprávu vysílačkou z pláže, o tom, zda dorazila dospělá želva a zakládá hnízdo, nebo se z některého hnízda již líhnou malé želvy. Než přišla řada na naši skupinu, prošli jsme si zdejší návštěvnické centrum s informacemi o želvách, shlédli dokumentární film a děti absolvovali "junior rangers program", v rámci kterého se učili rozpoznávat různé druhy želv, měřit jejich rozměry, či poznávat jejich zranění.
Signál pro naši skupinu přišel kolem půl desáté. S průvodcem jsme vyrazili na pláž pouze za svitu měsíce (na pláži se svítit nesmí, neboť bychom tím mátli želvy, které se podle světla orientují). Asi po pětistech metrech jsme dorazili k hnízdu, ze kterého se měly líhnout želvy. Ani ne pět minut poté, co jsme se rozestavěli kolem sotva znatelné hromádky písku na okraji duny) se začal písek hýbat a obejvili se první želvičky. Byly ještě menší, než jsme si představovali, sotva 4-5 centimetrů od hlavy k ocásku. Z hnízda se za deset minut vyhrabalo zhruba 30 drobečků a okamžitě si to začali šmrdlat k dvacet metrů vzdálenému příboji. Než se vydali na cestu, průvodce vzal dvě do ruky a nechal nás se jich dotknout. Taky jsme si je v tuto chvíli mohli vyfotit, což byla jediná chvíle, kdy jsme mohli rozsvítit baterky či blesky. Pak už zase vše probíhalo za nočního svitu. Ač malinké a čerstvě vylíhlé, krunýř už měly zcela tvrdý, a když nám zabraly ploutvičkou o prst, bylo v tom nečekaně síly. Od hnízda k vodě jsme vytvořili špalír a sledovali všechny ty mrňouse, jak si to šmrdlají do vody. Ty nejrychlejší se tam dostaly ani ne za deset minut a pak zmizely ve vlnách. Dva dny teď budou plavat jako o život a dostanou se 60 kilometrů od pobřeží. Tam je zachytí AEC (netušíte, co to je? ... zjevně jste pořádně nesledovali "Hledá se Nemo"): Australian Eastern Current, t.j. obří mořský proud ze severu na jih podél východního australského pobřeží. Želvičky se ním nechají unést tisíce kilometrů daleko a dalších 20-30 let života, než pohlavně dospějí, stráví na otevřeném moři a u korálových útesů. Fascinující je, že jakmile dospějí a nastane čas aby se rozmnožily, vrátí se na tu samou pláž, na které se před několika desetiletími narodili. Na první dobrou a bez navigace. Údajně jsou schopny vnímat magnetické pole a polohu místa, na kterém se vylíhly a podle této "informace" neomylně najdou rodnou pláž i po třiceti letech. Tam nakladou 70-130 vajec a odplavou. Pokud je v hnízdě teplota nad 30 stupňů, vylíhnou se z vajíček samičky, pokud je teplota pod 28 stupňů, vylíhnou se samečci. Letos jsou neobvyklá vedra, takže se nejen rodí hlavně samičky, ale bohužel je snůška malá, protože písek má i pod povrchem běžně přes 35 stupňů, což nesvědčí ani samečkům ani samečkám. Proto jsme i my viděli vylíhnout se "pouze" asi 30 želv z jednoho hnízda. Bohužel, většina z nich zahyne dříve, než se dožije prvního roku (loví je ptáci, ryby, apod.) a podle posledních pozorování se dospělosti dožije v průměru jen jedna želva ze sta. V kombinaci s tím, kolik jich zahyne v rybářských sítích nebo při srážkách s lodními šrouby to vysvětluje, proč jsou přes velkou snůšku dva ze tří queenslandských druhů želv ohroženy.
Před půlnocí jsme z pláže doklopýtali k autům, dorazili k motelu, rozloučili se s Křížkovými, kteří brzy ráno odlétali z Bundabergu potápět se na Lady Elliott Island a zalehli jsme do postelí. Ráno jsme nikem nespěchali, jako obvykle jsme si přispali, dali si snídani ve městě a pak jsme vyrazili na prohlídku veleslavné výrobny rumu: Bundaberg Rum Distillery.
Bundaberg Rum není jen tak nějaký rum, ale australská instituce. Založili ho v roce 1888 místní podnikatelé, kteřím došlo, že když už je Bundaberg centrem pěstování a zpracování cukrové třtiny (Bundaberg skutečně sedí uprostřed nekonečných třtinových polí), bylo by rozumné vyrábět z ní nejen cukr, ale rovnou i rum. Sice jim destilérka dvakrát shořela (v roce 1936 údajně v řece vedle destilérky plavali "ugrilované" ryby, neboť hořící rum tekl v hektolitrech rovnou do řeky) a několikrát ji zaplavily povodně, přesto všechny katastrofy překonala a dnes prosperuje. Podle průvodce mělo jít o velmi povedenou atrakci a opravdu byla. S průvodcem jsme si prošli celou fabriku (fotit se bohužel uvnitř nesmí, neboť provoz kvůli všudypřítomnému alkoholu spadá do kategorie nebezpečných, takže před vstupem do fabriky jsme museli odevzdat i klíčky od auta, natož foťáky a mobily) a u destilačního tanku Erich melancholicky zavzpomínal na své dětství, kdy chodil potají do kuchyně studovat destilační kolonu, ve které maminka a tatínek destilovali alkohol z ovoce, které zrovna dozrávalo. Dozvěděli jsme se, že za počátečními úspěchy destilérky byly hlavně zakázky od námořních společností a (počas světových válek) armády (australská i americká), které rum objednávali po tunách. Po druhé světové válce začala destilérka vyrábět různé inovativní druhy rumu a nápojů z něho odvozených - nejvíce se chutl rum s kolou, který v Austrálii zpopularizovali američtí vojáci. V roce 2000 pak koupil destilérku koncern Diageo a zjevně hlavně od té doby se destilérka specializuje na výrobu špičkových rumů v menších objemech, které vyhrávají soutěže po celém světě.
My nejsme odborníky na rum, takže rozdíl mezi rumem za 30 dolarů za lahev a 120 dolarů za sleničku jsme opravdu nepoznali. Zato nám - rumovým barbarům - velmi chutnal sladký rumový likér s příchutí "salted caramel", kterého jsme si koupili jednu láhev a vesele si ho odvezli sebou pro večerní posezení na terásce v Noose.
Pláž Mons Repos u Bundbergu je vyhlášena jako největší přirozená líheň želv na východním pobřeží Austrálie. V období od listopadu do března zde každou noc připlouvají obrovské karety, kožnatky a želvy zelené, aby na okrajích pláže zahrabaly svoje vajíčka, ze kterých se zhruba po devadesáti dnech vylíhnou malé želvy. Jde o velkou atrakci, která ovšem každý večer pojme jen omezený počet návštěvníků a rezervace předem byla tedy nezbytná. I tak jsme ovšem byli nejistí výsledkem, protože součástí rezervace je samozřejmě informace o tom, že výskyt dospelých i nově narozených želv nelze garantovat a tudíž naše cesta může být marná. Naštěstí tomu tak nebylo.
K večeru, po nezbytném odpoledni na pláži, jsme dorazili k Mons Repos, kde bylo vše náležitě organizováno. Asi stovka návštěvníků byla rozdělena do pěti skupin, z nichž každá po setmění čekala na zprávu vysílačkou z pláže, o tom, zda dorazila dospělá želva a zakládá hnízdo, nebo se z některého hnízda již líhnou malé želvy. Než přišla řada na naši skupinu, prošli jsme si zdejší návštěvnické centrum s informacemi o želvách, shlédli dokumentární film a děti absolvovali "junior rangers program", v rámci kterého se učili rozpoznávat různé druhy želv, měřit jejich rozměry, či poznávat jejich zranění.
Signál pro naši skupinu přišel kolem půl desáté. S průvodcem jsme vyrazili na pláž pouze za svitu měsíce (na pláži se svítit nesmí, neboť bychom tím mátli želvy, které se podle světla orientují). Asi po pětistech metrech jsme dorazili k hnízdu, ze kterého se měly líhnout želvy. Ani ne pět minut poté, co jsme se rozestavěli kolem sotva znatelné hromádky písku na okraji duny) se začal písek hýbat a obejvili se první želvičky. Byly ještě menší, než jsme si představovali, sotva 4-5 centimetrů od hlavy k ocásku. Z hnízda se za deset minut vyhrabalo zhruba 30 drobečků a okamžitě si to začali šmrdlat k dvacet metrů vzdálenému příboji. Než se vydali na cestu, průvodce vzal dvě do ruky a nechal nás se jich dotknout. Taky jsme si je v tuto chvíli mohli vyfotit, což byla jediná chvíle, kdy jsme mohli rozsvítit baterky či blesky. Pak už zase vše probíhalo za nočního svitu. Ač malinké a čerstvě vylíhlé, krunýř už měly zcela tvrdý, a když nám zabraly ploutvičkou o prst, bylo v tom nečekaně síly. Od hnízda k vodě jsme vytvořili špalír a sledovali všechny ty mrňouse, jak si to šmrdlají do vody. Ty nejrychlejší se tam dostaly ani ne za deset minut a pak zmizely ve vlnách. Dva dny teď budou plavat jako o život a dostanou se 60 kilometrů od pobřeží. Tam je zachytí AEC (netušíte, co to je? ... zjevně jste pořádně nesledovali "Hledá se Nemo"): Australian Eastern Current, t.j. obří mořský proud ze severu na jih podél východního australského pobřeží. Želvičky se ním nechají unést tisíce kilometrů daleko a dalších 20-30 let života, než pohlavně dospějí, stráví na otevřeném moři a u korálových útesů. Fascinující je, že jakmile dospějí a nastane čas aby se rozmnožily, vrátí se na tu samou pláž, na které se před několika desetiletími narodili. Na první dobrou a bez navigace. Údajně jsou schopny vnímat magnetické pole a polohu místa, na kterém se vylíhly a podle této "informace" neomylně najdou rodnou pláž i po třiceti letech. Tam nakladou 70-130 vajec a odplavou. Pokud je v hnízdě teplota nad 30 stupňů, vylíhnou se z vajíček samičky, pokud je teplota pod 28 stupňů, vylíhnou se samečci. Letos jsou neobvyklá vedra, takže se nejen rodí hlavně samičky, ale bohužel je snůška malá, protože písek má i pod povrchem běžně přes 35 stupňů, což nesvědčí ani samečkům ani samečkám. Proto jsme i my viděli vylíhnout se "pouze" asi 30 želv z jednoho hnízda. Bohužel, většina z nich zahyne dříve, než se dožije prvního roku (loví je ptáci, ryby, apod.) a podle posledních pozorování se dospělosti dožije v průměru jen jedna želva ze sta. V kombinaci s tím, kolik jich zahyne v rybářských sítích nebo při srážkách s lodními šrouby to vysvětluje, proč jsou přes velkou snůšku dva ze tří queenslandských druhů želv ohroženy.
Před půlnocí jsme z pláže doklopýtali k autům, dorazili k motelu, rozloučili se s Křížkovými, kteří brzy ráno odlétali z Bundabergu potápět se na Lady Elliott Island a zalehli jsme do postelí. Ráno jsme nikem nespěchali, jako obvykle jsme si přispali, dali si snídani ve městě a pak jsme vyrazili na prohlídku veleslavné výrobny rumu: Bundaberg Rum Distillery.
Bundaberg Rum není jen tak nějaký rum, ale australská instituce. Založili ho v roce 1888 místní podnikatelé, kteřím došlo, že když už je Bundaberg centrem pěstování a zpracování cukrové třtiny (Bundaberg skutečně sedí uprostřed nekonečných třtinových polí), bylo by rozumné vyrábět z ní nejen cukr, ale rovnou i rum. Sice jim destilérka dvakrát shořela (v roce 1936 údajně v řece vedle destilérky plavali "ugrilované" ryby, neboť hořící rum tekl v hektolitrech rovnou do řeky) a několikrát ji zaplavily povodně, přesto všechny katastrofy překonala a dnes prosperuje. Podle průvodce mělo jít o velmi povedenou atrakci a opravdu byla. S průvodcem jsme si prošli celou fabriku (fotit se bohužel uvnitř nesmí, neboť provoz kvůli všudypřítomnému alkoholu spadá do kategorie nebezpečných, takže před vstupem do fabriky jsme museli odevzdat i klíčky od auta, natož foťáky a mobily) a u destilačního tanku Erich melancholicky zavzpomínal na své dětství, kdy chodil potají do kuchyně studovat destilační kolonu, ve které maminka a tatínek destilovali alkohol z ovoce, které zrovna dozrávalo. Dozvěděli jsme se, že za počátečními úspěchy destilérky byly hlavně zakázky od námořních společností a (počas světových válek) armády (australská i americká), které rum objednávali po tunách. Po druhé světové válce začala destilérka vyrábět různé inovativní druhy rumu a nápojů z něho odvozených - nejvíce se chutl rum s kolou, který v Austrálii zpopularizovali američtí vojáci. V roce 2000 pak koupil destilérku koncern Diageo a zjevně hlavně od té doby se destilérka specializuje na výrobu špičkových rumů v menších objemech, které vyhrávají soutěže po celém světě.
My nejsme odborníky na rum, takže rozdíl mezi rumem za 30 dolarů za lahev a 120 dolarů za sleničku jsme opravdu nepoznali. Zato nám - rumovým barbarům - velmi chutnal sladký rumový likér s příchutí "salted caramel", kterého jsme si koupili jednu láhev a vesele si ho odvezli sebou pro večerní posezení na terásce v Noose.
