Great Ocean Road
22. prosince 2016
22. prosince 2016
Great Ocean Road není pouze jednou z nejhezčích scénických silnic na světě sjížděnou tisíci turistů. Pro Australany je to v první řadě válečný pomník. Postavena byla vojáky první světové války v letech 1919 až 1932, věnována byla jejich padlým spolubojovníkům a vine se 244 kilometrů podél pobřeží od městečka Torquay do Allansfordu. To co je pro Kalifornii Pacific Coast Highway #1, to je pro Austrálii Great Ocean Road.
Při její stavbě se spojily dva zájmy: propojit izolovaná osídlení na jižním pobřeží Victorie a poskytnout práci tisícům vojáků kteří se do Austrálie vraceli z první světové války. V průměru na stavbě pracovalo 3 tisíce bývalých vojáků a celkem se jich na ní za 13 let stavby vystřídalo skoro 100 tisíc. Pracovali bez techniky, pouze s krumpáči, lopatami a dynamitem a v nejlepších obdobích dokázali postavit 3 km silnice za měsíc. Počas čtení této historie v návštěvnickém centru Great Ocean Road jsme jen zamáčkli slzu při vzpomínce na tragickou silnici České Budějovice-Dolní Dvořiště a impotenci českých silničních stavitelů.
Samotná Great Ocean Road začíná tématicky ideálně ve městě Torqauy. Torquay je rodištěm surfingu v Austrálii a kromě dobrého Muzea surfingu je zde hlavně slavná Bells Beach, kde to vše začalo a kde byl mimo jiné natočen ikonický surfařský film Point Break. Surfování dovezl do Austrálie kolem roku 1915 hawajský nadšenec jménem Duke Kahanamoku a Torqauy se stala centrem tohoto exotického sportu. Postupně se mu zde věnovalo víc a víc nadšenců a někteří z nich si uvědomili, že v garážích vyráběná surfová prkna či pletené vlněné oblečky si doma každý nevyrobí. Začali je tedy ve svých garážích vyrábět a prodávat méně zručným či méně odhodlaným nadšencům. To se stalo v roce 1970 a dvě z těchto garáží/obchůdků se pojmenovali Rip Curl a Quicksilver (v roce 1973 vznikl o několik tisíc kilometrů na sever v Gold Coast třetí obchod s podobným zaměřením a ten se jmenoval Billabong). Když jsme projížděli malinkatým centrem města Torquay, jen nevěřícně jsme kroutili hlavou nad tím, jak dokázala tato lehce přerostlá vesnička ze svých garáží vyplodit hned dvě globální surfařské megaznačky, které se dnes prodávají po celém světě a mají hodnotu miliard dolarů.
Z Torquay jsme pokračovali dál a po nezbytné návštěvě Bells Beach (vlny byly jako z ráje pro surfaře, ale do ledové vody by z našeho pohledu vlezl jen šílenec) jsme další zastávku udělali v městečku Lorne, kde je malé muzeum popisující stavbu Great Ocean Road. Kromě faktů o stavbě a fotografií z ní nás pobavil příběh prvního správce mýtné brány (Great Ocean Road byla postavena veřejným konsorcierom a financována vklady drobných střadatelů, jejichž investice byly spláceny z výběru mýtného), který propracoval systém rozmísťování svých četných nezletilých potomků v okolí cesty tak precizně, že původně vysoké ztráty z černých pasažérů, kteří kolem mýtné brány proklouzli bez placení, se pod jeho dohledem snížili na nulu.
Silnicí jsme, s četnými zastávkami u mnoha scénických výhledů, pokračovali přes Apollo Bay a Cape Otway až k naší finální destinaci: Twelve Apostles (Dvanáct apoštolů). Jde o fotogenickou konstelaci vysokých útesů a 50 metrů vysokých skalních útvarů čnějících z modrého příboje. K velkému fotografickému nadšení Ericha se nám podařilo k ní dorazit těsně před západem slunce, které po zamračeném odpoledni blahosklonně sestoupilo z mraků a poskytlo na celou hodinu krásné zlatavé světlo. Sice jsme se nijak nemohli dopočítat - jak jméno této geologické atrakce naznačuje - k dvanácti útesům, ale to naši radost nijak nekalilo. Až posléze jsme se dozvěděli, že jich údajně kdysi opravdu bylo dvanáct, ale neustálý příboj jich už několik podemlel a zničil. Zatímco o předchozích zničených útesech jsou jen chabé záznamy, poslední pád z roku 2005 je dobře zdokumentovaný i v naší fotogalerii.
Jakmile slunce zapadlo a stovky fotografií byly nafoceny, usedli jsme do auta a noční krajinou se vrátili zpět do našeho dočasného domova v Melbourne.
Při její stavbě se spojily dva zájmy: propojit izolovaná osídlení na jižním pobřeží Victorie a poskytnout práci tisícům vojáků kteří se do Austrálie vraceli z první světové války. V průměru na stavbě pracovalo 3 tisíce bývalých vojáků a celkem se jich na ní za 13 let stavby vystřídalo skoro 100 tisíc. Pracovali bez techniky, pouze s krumpáči, lopatami a dynamitem a v nejlepších obdobích dokázali postavit 3 km silnice za měsíc. Počas čtení této historie v návštěvnickém centru Great Ocean Road jsme jen zamáčkli slzu při vzpomínce na tragickou silnici České Budějovice-Dolní Dvořiště a impotenci českých silničních stavitelů.
Samotná Great Ocean Road začíná tématicky ideálně ve městě Torqauy. Torquay je rodištěm surfingu v Austrálii a kromě dobrého Muzea surfingu je zde hlavně slavná Bells Beach, kde to vše začalo a kde byl mimo jiné natočen ikonický surfařský film Point Break. Surfování dovezl do Austrálie kolem roku 1915 hawajský nadšenec jménem Duke Kahanamoku a Torqauy se stala centrem tohoto exotického sportu. Postupně se mu zde věnovalo víc a víc nadšenců a někteří z nich si uvědomili, že v garážích vyráběná surfová prkna či pletené vlněné oblečky si doma každý nevyrobí. Začali je tedy ve svých garážích vyrábět a prodávat méně zručným či méně odhodlaným nadšencům. To se stalo v roce 1970 a dvě z těchto garáží/obchůdků se pojmenovali Rip Curl a Quicksilver (v roce 1973 vznikl o několik tisíc kilometrů na sever v Gold Coast třetí obchod s podobným zaměřením a ten se jmenoval Billabong). Když jsme projížděli malinkatým centrem města Torquay, jen nevěřícně jsme kroutili hlavou nad tím, jak dokázala tato lehce přerostlá vesnička ze svých garáží vyplodit hned dvě globální surfařské megaznačky, které se dnes prodávají po celém světě a mají hodnotu miliard dolarů.
Z Torquay jsme pokračovali dál a po nezbytné návštěvě Bells Beach (vlny byly jako z ráje pro surfaře, ale do ledové vody by z našeho pohledu vlezl jen šílenec) jsme další zastávku udělali v městečku Lorne, kde je malé muzeum popisující stavbu Great Ocean Road. Kromě faktů o stavbě a fotografií z ní nás pobavil příběh prvního správce mýtné brány (Great Ocean Road byla postavena veřejným konsorcierom a financována vklady drobných střadatelů, jejichž investice byly spláceny z výběru mýtného), který propracoval systém rozmísťování svých četných nezletilých potomků v okolí cesty tak precizně, že původně vysoké ztráty z černých pasažérů, kteří kolem mýtné brány proklouzli bez placení, se pod jeho dohledem snížili na nulu.
Silnicí jsme, s četnými zastávkami u mnoha scénických výhledů, pokračovali přes Apollo Bay a Cape Otway až k naší finální destinaci: Twelve Apostles (Dvanáct apoštolů). Jde o fotogenickou konstelaci vysokých útesů a 50 metrů vysokých skalních útvarů čnějících z modrého příboje. K velkému fotografickému nadšení Ericha se nám podařilo k ní dorazit těsně před západem slunce, které po zamračeném odpoledni blahosklonně sestoupilo z mraků a poskytlo na celou hodinu krásné zlatavé světlo. Sice jsme se nijak nemohli dopočítat - jak jméno této geologické atrakce naznačuje - k dvanácti útesům, ale to naši radost nijak nekalilo. Až posléze jsme se dozvěděli, že jich údajně kdysi opravdu bylo dvanáct, ale neustálý příboj jich už několik podemlel a zničil. Zatímco o předchozích zničených útesech jsou jen chabé záznamy, poslední pád z roku 2005 je dobře zdokumentovaný i v naší fotogalerii.
Jakmile slunce zapadlo a stovky fotografií byly nafoceny, usedli jsme do auta a noční krajinou se vrátili zpět do našeho dočasného domova v Melbourne.
