Hervey Bay & Frazer Island
26.-28. srpna 2016
26.-28. srpna 2016
Dost se nám ulevilo, když jsme konečně našli hezký dům k pronájmu, a proto jsme začali plánovat první větší výlet. Volba padla na Hervey Bay a Frazer Island, necelých dvěstě kilometrů severně od Noosy. Hervey Bay, jak název napovídá, je záliv, ze západu chráněn australskou pevnivou, z východu ostrovem Frazer. Tato oblast je známa nejvíce kvůli třem unikátům.
Za první, Frazer Island je největším ostrovem na světě výlučně z písku. Je to v podstatě obrovská písečná duna, což je vzhledem k velikosti ostrova impresivní - je 123 kilometry dlouhý a v průměru 24 kilometry široký. Ovšem nepředstavujte si ho jako saharskou dunu. Ostrov je až na samotné pláže a několik nádherných jezer zcela zalesněn. Je to totiž zároveň jediné místo na světě, kde tropický prales roste na písčitém podloží. Od 18. století byl Frazer Island bohatým zdrojem dřeva. Obzvláště oblíben byl mezi námořníky, protože na něm rostou vysoké a zcela přímé stromy jménem "Satinay" (bohužel český název neznáme), které se náramně hodily na výměnu zlomených stěžňů velkých plachetnic. Taková nešťastná plachetnice prostě zakotvila u ostrova a obvykle trvalo 1-2 měsíce, než námořníci našli správné vzrostlý strom, sťali ho, složitě dotáhli na pobřeží a posléze instalovali na loď. Vzhledem k tomu, že alternativou k novému stěžni byla smrt hlady, žízní či zákeřnými tropickými nemocemi, se takový měsíc v lesích a na pláži Frazer Islandu jeví jako příjemná dovolená.
Za druhé je Frazer Island unikátní přírodní rezervací. Ačkoliv na něm po dvě staletí řádili těžaři dřeva, podařilo se ostrov ochránit od masivní devastace a v roce 1971 ho prohlásit národním parkem. Mimo jiné na něj speciálně kvůli zdejší neposkvrněné populaci psů dingo nesmíte vstoupit se žádným psím miláčkem či jinou nepůvodní faudnou. Kromě dingů, hadů či ještěrů jsou na ostrově neuvěřitelně průhledná jezera a potoky. V některých z nich můžete plavat, do jiných vstoupit nesmíte, neboť představují posvátná místa Aboriginců, kteří ostrov po tisíciletí obývali.
Třetí atrakcí - a přiznáme, že tou hlavní, která původně naši pozornost na Frazer Island upoutala - jsou velryby. Počas zdejšího jara, tj. září až listopad, je Hervey Bay místem, kde se všechny velryby tahnoucí z teplejšího severu do chladnějších a na stravu bohatších jižních vod zastaví na několik dní v Hervey Bay. Tušili jsme, že to co uvidíme bude neobvyklé, ovšem to co nás čekalo značně předčilo naše očekávání. Abych to trochu vysvětlil: máme pro velryby slabost a pokud jsme v minulosti byli v oblastech, kde se vyskytují, vždy jsme vyhledali možnost, jak je vidět ve volném moři. Dosud to bylo v Kalifornii, Britské Kolumbii a na Novém Zélandu. Všechna tři místa měla ovšem společné to, že ačkoliv tam velryby byly, najít je ve volném moři nebylo jednoduché a obvykle se o totéž pokoušelo více lodí najednou. Nakonec to teda vždy alespoň částečně vypadalo jako honička vícero lodí za několika málo velrybami, které se po nadechnutí nad hladinou snažili co nejrychleji zmizet zase pod ní.
Ne tak v Hervey Bay. Když jsme v sobotu ráno vyrazili z Hervey Bay na sever, asi po hodine plavby jsme u pobřeží Frazer Island spatřili první velryby. Žádné zoufalé nahánění prchajících obrů nenásledovalo, rovnou jsme zakotvili. Nejdříve se ve vzdálenějším okolí lodě začali objevovat další velryby. V následujících hodinách jejich počet rostl a odvažovali se čím dál blíž k lodi. Po zhruba čtyřech hodinách se voda kolem lodi v podstatě vařila velrybami, které nás obeplouvali, podplavávali či chrlili vodu z dýchacích otvorů. Čím více turisté na lodi mávali rukama, tím víc se velryby předváděli. Osádka lodi - částečně oceánologové, kteří se v sezoně živí právě vozením turistů za velrybami - nám vysvětlila, že zdejší velryby nemají s loděmi či lidmi žádnou negativní zkušenost a převládá u nich zvědavost, která je žene právě do blízkosti lodí. Barevní a rukama mávající turisté jsou prostě neodolatelná podívaná, kterou si každá velryba musí prohlédnout zblízka. Jak zblízka, na to se můžete podívat na tomto videu (omluvte sníženou kvalitu záznamu, na houpající se lodi se klidné záběry s dlouhým objektivem pořídit nedařilo).
Večer jsme přespali v hotelu na pevnině a dle dosavadních australských tradic jsme absolvovali další nepovedenou večeři v restauraci (najít v Austrálii na blint dobrou restauraci je vážně problém a nám se to dosud vůbec nedaří; v Hervey Bay jsme našli malou místní restauraci plnou čerstvě ulovených mořských plodů, aby se ke smutku a vzteku ukázalo, že ti blázni všechny ty mořské lahůdky upravovali jediným tragickým způsobem: obalované v bezduchém těstíčku a usmažené ve fritovacím hrnci ... k tomu se nedá nic rozumného napsat). Naštěstí to byla jediná negativní zkušenost z celého výletu, neboť neděle pokračovala skvělým výletem na samotný Frazer Island.
Na Frazer Island můžete vyrazit dvěma způsoby: v terénním vozidle (tím se myslí přinejmenším Land Rover Defender nebo Toyota Hilux, rozhodně ne nějaké městské SUV) nebo s malou skupinou v terénním autobusu. My jsme zpočátku laškovali s myšlenkou, že konečně vyzkoušíme našeho Jeepa Cherokee v opravdovém terénu, ovšem to jsme zavrhli hned poté, co jsme spatřili auta, jejichž řidiči věděli, co je kromě terénního auta potřeba k jízdě v hlubokých pískách Frazer Islandu: alespoň dvě lopaty, naviják pod předním nárazníkem, pásy pod kola a dlouhovlnnou vysílačku pro případ nejzašší nouze. Takže jsme zbaběle zvolili autobus. To se nakonec prokázalo jako skvělá volba, protože řidič se ukázal být zároveň rangerem národního parku a skvělým průvodcem po zdejší přírodě. Ráno jsme začali procházkou kolem Eli Creeku, největší ale hlavně zcela průzračné říčky na ostrově, následoval přesun po dálnici jménem Frazer Island Beach Track (níže vysvětlím), poté zcela neplánovaný vyhlídkový let 6-místným letadlem (Nino, už rozumím, proč si odmítáš sednout do Karlova létajícího trabantu!), botanicky a fotograficky fascinující procházka deštním pralesem, abychom posléze den ukončili úchvatným západem slunce u neméně úchvatného jezera McKenzie. Zbyl už jen přesun na trajekt z Kingfisher Bay na pevninu a následná pozdní noční jízda domů do Noosy, která proběhla bez jakýchkoliv zastávek a komplikací (Davídek zcela výjimečně žádnou z toalet lemujících naši noční trasu nevyužil, jak je jinak jeho dobrým zvykem).
Zbývá tedy vysvětlení k oné dálnci jménem Frazer Island Beach Track, kterou jsme projeli. Ono je to totiž tak: na Frazer Island není ani jediná zpevněná silnice, pouze projeté písčité stezky. Ovšem východní pobřeží ostrova je absolutně rovné, jako podle pravítka a jeho pláž je zcela bez překážek. Takže toto pobřeží v délce asi 110 km osázeli australské úřady dopravními značkami jako je maximální povolená rychlost, pozor turisté, želvy nebo brod, apod. a udělali z něj regulérní dálnici (i na mapě je značená jako skutečná dálnice). Můžete se po ní prohánět rychlostí 100km/h, ale stejně tak vás na ní může zastavit silniční policie a nechat vás fouknout do digitálního balónku. A aby těch kuriozit nebylo málo, dálnice slouží zároveň jako přistávací dráha pro vyhlídková letadla, jejichž služby jsme využili. To se po dálnici přiřítilo auto s nápisem Aircraft Landing Services, polovinu dálnice vyhradilo plastovými kužely, kam následně přistálo letadlo s turisty a pak se ten celý cirkus i s kuželama zase sebral a odletěl o 20 kilometrů dál, kde se to celé odehrálo znovu s jinou skupinou turistů. Jak ovšem uvidíte z fotek, ač letadla byla nejspíš odpisem z korejské války, piloti byli hladce oholeni, a ohozeni v apartních kraťasech a bílých podkolenkách působili dokonale spolehlivě. Jen nám trochu vadilo, že ten náš počas letu vydatně sledoval nějaký sportovní přenos na svém mobilu a neustále otáčel prapodivným ocelovým kolem o průměru asi 50 centimetrů u svého pravého kolena, což se ovšem nijak viditelně neprojevovalo na letové trase ani její hladině. Možná šlo o ručně poháněné palivové čerpadlo, v době Louise Blériota zcela běžné ...
Melancholické pozorování na závěr: když ty krásné a obrovské velryby (v této roční době u Frazer Islandu šlo vesměs o plejtváky dlouhoploutvé neboli keporkaky) vidíte elegantně plavat tak blízko, že jim vidíte přímo do očí a máte pocit, že oni stejně zvědavě hledí do očí vám, je těžké vstřebat, že na mnoha jiných místech na světě je bez výčitek zabíjejí. Utěšovalo nás vědomí, že většina velryb, které jsme videli, se po celý život pohybuje obvykle na trase mezi Antarktidou, Novým Zélandem a severní Austrálií, kde jim až na něštastné náhody (srážky s lodí nebo ztracené rybářské sítě) žádné vážnější nebezpečí nehrozí. Pod dojmem tohoto setkání se Sofinka rozhodla, že její životní misí bude záchrana plejtváků a jiných velryb. Nás potěšilo, že nás alespoň prozatím nepožádala, abychom ji pro zachránu plejtváků pořídili dostatečně velké domácí akvárium.
Za první, Frazer Island je největším ostrovem na světě výlučně z písku. Je to v podstatě obrovská písečná duna, což je vzhledem k velikosti ostrova impresivní - je 123 kilometry dlouhý a v průměru 24 kilometry široký. Ovšem nepředstavujte si ho jako saharskou dunu. Ostrov je až na samotné pláže a několik nádherných jezer zcela zalesněn. Je to totiž zároveň jediné místo na světě, kde tropický prales roste na písčitém podloží. Od 18. století byl Frazer Island bohatým zdrojem dřeva. Obzvláště oblíben byl mezi námořníky, protože na něm rostou vysoké a zcela přímé stromy jménem "Satinay" (bohužel český název neznáme), které se náramně hodily na výměnu zlomených stěžňů velkých plachetnic. Taková nešťastná plachetnice prostě zakotvila u ostrova a obvykle trvalo 1-2 měsíce, než námořníci našli správné vzrostlý strom, sťali ho, složitě dotáhli na pobřeží a posléze instalovali na loď. Vzhledem k tomu, že alternativou k novému stěžni byla smrt hlady, žízní či zákeřnými tropickými nemocemi, se takový měsíc v lesích a na pláži Frazer Islandu jeví jako příjemná dovolená.
Za druhé je Frazer Island unikátní přírodní rezervací. Ačkoliv na něm po dvě staletí řádili těžaři dřeva, podařilo se ostrov ochránit od masivní devastace a v roce 1971 ho prohlásit národním parkem. Mimo jiné na něj speciálně kvůli zdejší neposkvrněné populaci psů dingo nesmíte vstoupit se žádným psím miláčkem či jinou nepůvodní faudnou. Kromě dingů, hadů či ještěrů jsou na ostrově neuvěřitelně průhledná jezera a potoky. V některých z nich můžete plavat, do jiných vstoupit nesmíte, neboť představují posvátná místa Aboriginců, kteří ostrov po tisíciletí obývali.
Třetí atrakcí - a přiznáme, že tou hlavní, která původně naši pozornost na Frazer Island upoutala - jsou velryby. Počas zdejšího jara, tj. září až listopad, je Hervey Bay místem, kde se všechny velryby tahnoucí z teplejšího severu do chladnějších a na stravu bohatších jižních vod zastaví na několik dní v Hervey Bay. Tušili jsme, že to co uvidíme bude neobvyklé, ovšem to co nás čekalo značně předčilo naše očekávání. Abych to trochu vysvětlil: máme pro velryby slabost a pokud jsme v minulosti byli v oblastech, kde se vyskytují, vždy jsme vyhledali možnost, jak je vidět ve volném moři. Dosud to bylo v Kalifornii, Britské Kolumbii a na Novém Zélandu. Všechna tři místa měla ovšem společné to, že ačkoliv tam velryby byly, najít je ve volném moři nebylo jednoduché a obvykle se o totéž pokoušelo více lodí najednou. Nakonec to teda vždy alespoň částečně vypadalo jako honička vícero lodí za několika málo velrybami, které se po nadechnutí nad hladinou snažili co nejrychleji zmizet zase pod ní.
Ne tak v Hervey Bay. Když jsme v sobotu ráno vyrazili z Hervey Bay na sever, asi po hodine plavby jsme u pobřeží Frazer Island spatřili první velryby. Žádné zoufalé nahánění prchajících obrů nenásledovalo, rovnou jsme zakotvili. Nejdříve se ve vzdálenějším okolí lodě začali objevovat další velryby. V následujících hodinách jejich počet rostl a odvažovali se čím dál blíž k lodi. Po zhruba čtyřech hodinách se voda kolem lodi v podstatě vařila velrybami, které nás obeplouvali, podplavávali či chrlili vodu z dýchacích otvorů. Čím více turisté na lodi mávali rukama, tím víc se velryby předváděli. Osádka lodi - částečně oceánologové, kteří se v sezoně živí právě vozením turistů za velrybami - nám vysvětlila, že zdejší velryby nemají s loděmi či lidmi žádnou negativní zkušenost a převládá u nich zvědavost, která je žene právě do blízkosti lodí. Barevní a rukama mávající turisté jsou prostě neodolatelná podívaná, kterou si každá velryba musí prohlédnout zblízka. Jak zblízka, na to se můžete podívat na tomto videu (omluvte sníženou kvalitu záznamu, na houpající se lodi se klidné záběry s dlouhým objektivem pořídit nedařilo).
Večer jsme přespali v hotelu na pevnině a dle dosavadních australských tradic jsme absolvovali další nepovedenou večeři v restauraci (najít v Austrálii na blint dobrou restauraci je vážně problém a nám se to dosud vůbec nedaří; v Hervey Bay jsme našli malou místní restauraci plnou čerstvě ulovených mořských plodů, aby se ke smutku a vzteku ukázalo, že ti blázni všechny ty mořské lahůdky upravovali jediným tragickým způsobem: obalované v bezduchém těstíčku a usmažené ve fritovacím hrnci ... k tomu se nedá nic rozumného napsat). Naštěstí to byla jediná negativní zkušenost z celého výletu, neboť neděle pokračovala skvělým výletem na samotný Frazer Island.
Na Frazer Island můžete vyrazit dvěma způsoby: v terénním vozidle (tím se myslí přinejmenším Land Rover Defender nebo Toyota Hilux, rozhodně ne nějaké městské SUV) nebo s malou skupinou v terénním autobusu. My jsme zpočátku laškovali s myšlenkou, že konečně vyzkoušíme našeho Jeepa Cherokee v opravdovém terénu, ovšem to jsme zavrhli hned poté, co jsme spatřili auta, jejichž řidiči věděli, co je kromě terénního auta potřeba k jízdě v hlubokých pískách Frazer Islandu: alespoň dvě lopaty, naviják pod předním nárazníkem, pásy pod kola a dlouhovlnnou vysílačku pro případ nejzašší nouze. Takže jsme zbaběle zvolili autobus. To se nakonec prokázalo jako skvělá volba, protože řidič se ukázal být zároveň rangerem národního parku a skvělým průvodcem po zdejší přírodě. Ráno jsme začali procházkou kolem Eli Creeku, největší ale hlavně zcela průzračné říčky na ostrově, následoval přesun po dálnici jménem Frazer Island Beach Track (níže vysvětlím), poté zcela neplánovaný vyhlídkový let 6-místným letadlem (Nino, už rozumím, proč si odmítáš sednout do Karlova létajícího trabantu!), botanicky a fotograficky fascinující procházka deštním pralesem, abychom posléze den ukončili úchvatným západem slunce u neméně úchvatného jezera McKenzie. Zbyl už jen přesun na trajekt z Kingfisher Bay na pevninu a následná pozdní noční jízda domů do Noosy, která proběhla bez jakýchkoliv zastávek a komplikací (Davídek zcela výjimečně žádnou z toalet lemujících naši noční trasu nevyužil, jak je jinak jeho dobrým zvykem).
Zbývá tedy vysvětlení k oné dálnci jménem Frazer Island Beach Track, kterou jsme projeli. Ono je to totiž tak: na Frazer Island není ani jediná zpevněná silnice, pouze projeté písčité stezky. Ovšem východní pobřeží ostrova je absolutně rovné, jako podle pravítka a jeho pláž je zcela bez překážek. Takže toto pobřeží v délce asi 110 km osázeli australské úřady dopravními značkami jako je maximální povolená rychlost, pozor turisté, želvy nebo brod, apod. a udělali z něj regulérní dálnici (i na mapě je značená jako skutečná dálnice). Můžete se po ní prohánět rychlostí 100km/h, ale stejně tak vás na ní může zastavit silniční policie a nechat vás fouknout do digitálního balónku. A aby těch kuriozit nebylo málo, dálnice slouží zároveň jako přistávací dráha pro vyhlídková letadla, jejichž služby jsme využili. To se po dálnici přiřítilo auto s nápisem Aircraft Landing Services, polovinu dálnice vyhradilo plastovými kužely, kam následně přistálo letadlo s turisty a pak se ten celý cirkus i s kuželama zase sebral a odletěl o 20 kilometrů dál, kde se to celé odehrálo znovu s jinou skupinou turistů. Jak ovšem uvidíte z fotek, ač letadla byla nejspíš odpisem z korejské války, piloti byli hladce oholeni, a ohozeni v apartních kraťasech a bílých podkolenkách působili dokonale spolehlivě. Jen nám trochu vadilo, že ten náš počas letu vydatně sledoval nějaký sportovní přenos na svém mobilu a neustále otáčel prapodivným ocelovým kolem o průměru asi 50 centimetrů u svého pravého kolena, což se ovšem nijak viditelně neprojevovalo na letové trase ani její hladině. Možná šlo o ručně poháněné palivové čerpadlo, v době Louise Blériota zcela běžné ...
Melancholické pozorování na závěr: když ty krásné a obrovské velryby (v této roční době u Frazer Islandu šlo vesměs o plejtváky dlouhoploutvé neboli keporkaky) vidíte elegantně plavat tak blízko, že jim vidíte přímo do očí a máte pocit, že oni stejně zvědavě hledí do očí vám, je těžké vstřebat, že na mnoha jiných místech na světě je bez výčitek zabíjejí. Utěšovalo nás vědomí, že většina velryb, které jsme videli, se po celý život pohybuje obvykle na trase mezi Antarktidou, Novým Zélandem a severní Austrálií, kde jim až na něštastné náhody (srážky s lodí nebo ztracené rybářské sítě) žádné vážnější nebezpečí nehrozí. Pod dojmem tohoto setkání se Sofinka rozhodla, že její životní misí bude záchrana plejtváků a jiných velryb. Nás potěšilo, že nás alespoň prozatím nepožádala, abychom ji pro zachránu plejtváků pořídili dostatečně velké domácí akvárium.
