Melbourne
18.-24. prosince 2016
18.-24. prosince 2016
Se začátkem letních prázdnin nastal čas cestování. První na řadě byl týden v Melbourne a okolí.
Melbourne je takové australské Brno. Počtem obyvatel je sice je skoro stejně velké jako věhlasné Sydney (4,5 milionu v Melbourne, 5 milionů v Sydney), ale pro všechny Australany i cizince je to prostě "to druhé město". Alespoň z jednoho pohledu je to pozice nezasloužená, neboť Melbourne je Mekkou prvotřídních sportovních událostí, kolem kterých se život města do značné míry točí. Sportovní rok v Melbourne začíná lednovým Grand Slamem v tenisu (Australian Open), pokračuje březnovým závodem Formule 1, následuje řada obřích turnajů v kriketu a rugby a rok uzavírá listopadový Melbourne Cup, jeden z největších koňských dostihů na světě (z pohledu peněz jde u druhý nejbohatší závod: žebříčku vévodí Dubai World Cup s deseti miliony dolarů pro vítězné koně, Melbourne je druhý s šesti miliony dolarů). Že jste v srdci sportovně naladěného města si uvědomíte hned po příjezdu do Melbourne: většina sportovišť se nachází v bezprostředním centru města. A například Melbourne Cup je natolik tradiční, že v den dostihů je v celém státě Victoria vyhlášen nepracovní svátek, aby se všichni mohli dostihů zůčastnit, nebo se alespoň v televizi na ně dívat. Ve skutečnosti je to skvělá záminka udělat si s přáteli volno u piva a grilu a nejeden Australan v tento den ani netuší, jak dostih proběhl, protože ještě než plnokrevníci vyběhnou z boxů, půlka Victorie už má solidně nameteno.
Samotné Melbourne má - obzvláště vzhledem ke svému velkému počtu obyvatel - vcelku malé a přehledné centrum uspořádané do pravoúhlých ulic podobně jako Manhattan. Přímo v centru je čínská čtvrť s dobrými restauracemi, několik výborných muzeí a na okraji centra pár krásných parků. Jinak se ale k centru Melbourne nic výjimečného napsat nedá, neboť se nachází na placce u moře a na rozdíl od Sydney se nemůže pyšnit úchvatnými zálivy, kopečky či výhledy.
Co ovšem nelze opomenout je počasí v Melbourne. Je totiž nejjižněji položené z velkých australských měst a to sebou přináší pekelné výkyvy v počasí. Fouká-li vítr ze severu, přináší vedra z rozpáleného vnitrozemí. Foukne-li to ovšem z jihu od Antarktidy, budete i uprostřed léta potřebovat teplý svetr (v Helenčině případě je samozřejmě nutná zimní péřová bunda). Takže se vám klidně může stát, jako nám, že ráno vyrazíte v tričku a kraťasech do třicetistupňového vedra a odpoledne se klepete kosou v patnácti stupních. Ani dvacetistupňové skoky teploty z jednoho dne do druhého tady nejsou ničím výjimečné, takže nakonec jsme si v batohu kromě fotoaparátu nosili i svetry a bundy. Díkybohu, alespoň déšť se nám po celou dobu, kromě posledního, dne vyhýbal. V ten poslední den si to ovšem vynahradil bohatě ... O tom, jak jsme skoro neodletěli z Melbourne domů, napíšeme později.
Co nás v Melbourne zaujalo? Centrum je příjemné na chození, takže jsme tradičně začali procházkou po centru a jeho parcích. Srdcem centra je Bourke Street, kde právě probíhaly vánoční trhy, na ulicích hráli všemožní muzikanti a David dostal sladkosti od požárníků, kteří zde pořádali výstavu své hasící techniky. Největší vánoční atrakcí je výstava asi dvaceti výkladních skříní obchodního domu Myer, velkolepě aranžovaných do konkrétního příběhu. Letos to byl příběh děvčete jménem Bella, která v roce 1968 navštívila své prarodiče na australském venkově a zažila tam fantaskní (lehce halucinogenní) vánoce. Z příběhu jsme viděli jen střípky, neboť na něj spořádaně stála frontu nejspíš polovina Austrálie (a my jsme měli v plánu stihnout i jiné věci). Velmi se nám líbily nádherné Royal Botanic Gardens a v jejich sousedství jsme si prohlédli obří Melbourne Cricket Grounds (největší australský stadion s kapacitou přes 100 tisíc díváků) a tenisový areál pro Australian Open, který se pro turnaj právě připravoval. Poté jsme ve Fitzroy Gardens neplánovaně narazili na rodný dům Jamese Cooka, který mohutně doporučujeme. Úvodním hlavolamem ("Jak může rodný dům Jamese Cooka, objevitele Austrálie, stát v Austrálii, kterou v době svého narození zjevně objevit nemohl?!") jsme se sice chvíli trápili, ale pak jsme odpovědi na tuto a další otázky našli v malé, ale skvělé expozici výtečně popisující Cookovy objevitelské cesty a prvotní osídlování Austrálie. Pokud vás odpověď na zmíněnou záhadu zajímá, najdete ji ve fotogalerii. Za vstup do expozice jsme sice zaplatili tím, že jsme se museli navléct do dobových šatů z konce 18. století, ale pohled na Helenku v quackerských šatech za to rozhodně stál.
Další dny jsme věnovali muzeím. Největší - Melbourne Museum - je architektonicky velkolepé a určitě byste ho neměli minout. Jeho kutátoři ale zjevně chtěli vtěsnat do expozic vše na co si vzpoměli a tak vás při jeho návštěvě začne zmáhat únava. Nás nejvíce zaujali dvě části: výborně popsaná historie Austrálie v poválečném období (tak trochu historický kalup, kdy se všechen evropský vývoj za posledních dvěstě let vtěsnal na opačné straně planety do čtyřikrát kratšího období) a Phar Lap (nachází se snad mezi čtenáři tohoto blogu někdo, kdo nezná legendární příběh nejslavnějšího australského koně?), jehož preparovaná a vycpaná kůže zdobí zajímavou interaktivní expozici. Když jsme se nabažili vycpaných koní statistik o počtu televizorů a skotu, vybrali jsme se na intelektuálně méně náročnou atrakci na opačném konci centra: Melbourne Star, neboli 120 metrů vysoké "ruské kolo". Z jeho obří kabiny, v níž jsme byli sami, jsme si nerušeně prohlédli záliv Port Phillip na jihu, nížiny Victorie na západě a mrakodrapy melbournského centra na východě. Ale snad zajímavější než všechny výhledy je historie tohoto kola. Do provozu bylo uvedeno v roce 2008, aby bylo pouhých 40 dní poté odstaveno kvůli "strukturálním vadám" (překlad: chybělo málo a rozpadlo se jim za plného provozu na kusy). Do provozu mělo být po opravách znovu uvedeno v roce 2010, ale poté, co zjistili, že se to fakt opravit nedá (kabiny a kotvení byli údajně v pořádku, zato samotné kolo kompletně sešrotovali a vyrobili nové), ho nakonec spustili až o Vánocích 2013. Sofče, která trpí závratěmi a strachem z výšek i v podstatně bezpečnějších místech, než jsou produkty australského inženýrství, jsme tento příběh zrekapitulovali až poté, co z kabiny na konci jízdy vystoupila. V tu chvíli nebylo zjevné, jestli požádá o adopci v jiné rodině, nebo nás otráví jedem na krysy. Zbytek dne s námi nemluvila ...
Na závěr jsme si nechali dvě opravdu skvělá muzea. Prvním byl Old Melbourne Gaol, neboli původní vězení z doby osídlování Victorie, kde až do druhé světové války zavírali vrahy, zloděje a jiné nezbedníky. To, že zde celkem popravili 133 vězňů nijak nepřekvapí, trochu děsivé ovšem je, že některé procesy s vrahy trvaly méně než půlhodinu, obžalovaný počas nich nesměl mluvit, jeho ex-offo právník taky často nic neřekl a samotná poprava byla obvykle vykonána do týdne od rozsudku. Tak se zdá, že tehdejší soudnictví se už tehdy řídilo oním proslulým australským "No worries!". Nejznámějším obyvatelem a odsouzencem vězení byl veleslavný Ned Kelly, jakýsi australský Robin Hood, o němž bylo napsáno nespočet knih a natočeno několik filmů. Vzhledem k tomu, že ho jeho matka ve dvanácti umístnila do učení k nechvalně proslulému lupiči, je stěží překvapivé, že samotný Ned skončil o pár let později na šibenici. My jsme si Nedovy zážitky ve vězení vyzkoušeli počas cvičného zatčení a pobytu v cele předběžného zadržení, společně s několika australskými, evropskými a azijskými turisty. Nejhůře z nás na tom byla Sofča, která byla zatčena za DUI (Driving Under Influence = řízení v opilosti) a za následné napadení policistky. My ostatní, vzhledem k lehčím přečinům, které jsme si před zatčením vylosovali, jsme na rozdíl od ní, mohli doufat v brzké propuštění na kauci.
Naštěstí společně s námi byla za vzorné chování propuštěna i Sofča a tak jsme mohli dle původního plánu absolvovat prohlídku Muzea Imigrace, nejzajímavějšího melbournského muzea. Kromě skvěle propracovaných expozic o různých imigračních a antiimigračních vlnách ve Victorii, jsme například zjistili, že v roce 2011 žilo ve Victorii 1664 obyvatel, kteří se narodili v ČSSR nebo v České republice. Avšak představu Austrálie jako nesmírně vstřícného národa nabourala nejedna epizoda z historie země. Speciálně s Číňany to mají Australani trochu hrbolaté. Poté co v roce 1840 skončil přísun levné pracovní síly z Británie ve formě odsouzenců, potřebovala je Austrálie nějak nahradit a otevřela proto dveře čínské imigraci. Sice je zjevně Australani od začátku moc rádi neměli a chovali se k nim otevřeně rasisticky, ale až do objevení zlata ve Victorii to ještě jakž-takž šlo. Jakmile se však Číňani pustili i do hloubení zlatých dolů, narazili a Australani je začali masakrovat. Období let 1850-1860 bylo poznamenáno větším počtem vzpour a masakrů (i když přímo toto slovo v australském popisu historie nenajdete). Poté sice Číňanů ubylo, ale zároveň se mnozí přestěhovali do velkých měst (do Sydney a hlavně do Melbourne, v té době díky zlaté horečce nejbohatšího města na světě!) a začali se věnovat obchodu, což si také nevysloužilo ocenění ze strany domácích. Vyústilo to v takzvaný Immigration Restriction Act, kterým byl příliv aziatů obecně do Austrálie omezen. Některé plakáty z toho období nápadně připomínají protižidovské kampaně z nacistického Německa, jen jsou na nich místo Židů Číňani. Mimochodem, autor tohoto příspevku soudí, že dle množství Číňanů, které v Melbourne potkáte a zjevně tam pobývají dlouhodobě, jim ten Immigration Restriction Act někdy před lety přestal fungovat ...
Na závěr jsme si všichni vyzkoušeli roli imigračních úředníků. Každý z nás dostal přidělenu složku žadatele o imigraci do Austrálie a na obrazovce před námi jsme s těmito žadateli provedli interaktivní detailní pohovor. Poté jsme měli žádost o imigraci vyhodnotit a rozhodnout, zda jí bude vyhověno. Na konci jsme se dověděli, jak byla daná žádost vyhodnocena skutečnými imigračními úředníky. My jsme celou expozici o čínské imigraci pojali jako nápovědu a tak jsme bez váhání zamítli žádost čínských žadatelů (co na tom, že šlo o mladou, zdravou a inteligentní absolventku molekulární biochemie a programátora, kteří navíc ve své domovině čelili politické perzekuci!) a schválili žádost velmi sympatického páru z Evropy, neboť jsme byli přesvědčeni, že nezaměstnaný padesátiletý herec a jeho nikdy nepracující manželka v domácnosti z Anglie jsou pro život v Austrálii jako stvořeni. Jaké bylo naše překvapení, když nám imigrační úředník sdělil, že herce a jeho fuchtli poslal obratem domů, zatímco čínský pár získal rezidenční víza. Nezbývá než doporučit novým čínským spoluobčanům v Austrálii, aby se pokud možno nevěnovali kopání zlatých dolů a v obchodování zůstali co možná nejméně nápadní.
Další dny jsme se již opustili samotné Melbourne a prozkoumávali jeho blízké i vzdálenější okolí. První na řadě byl Phillip Island a Churchill Island na jih od Melbourne.
Phillip Island je de fakto velká přírodní rezervace, kde jsme opět potkali chráněné koaly a k večeru jsme absolvovali jednu z nejbizarnějších přírodních atrakcí - sledování večerního návratu Pygmy Penguins v rezervaci Penguin Paradise. Pygmy Penguins, česky trpasličí tučňáci, jsou sotva 30 centimetrů vysocí tučňáci, kteří tráví celý den lovením potravy v moři a po setmění se vrací na své domovské pláže, u nichž mají svá hnízda. Jedno z mála takových hnízdišť se nachází právě v Penguin Paradise na Phillip Island a večerní sledování tučňáků lze popsat jako komerční hrůzu. Tučnáci byli boží, za soumraku začali vylézat z vody, bázlivě se shlukovat se na okraji pláže a při sebemenším zvuku či pohybu se vyděšeně vrhat zpátky do moře. Nejkurážnější skupině tučňáků trvalo skoro hodinu, než našla odvahu přeběhnout zhruba dvacet metrů nechráněné pláže ke svým hnízdům. Ovšem zhruba tisícovka platících turistů shromážděných na betonových "schodech" hned u pláže (představte si obří letní kino, kde se místo na bílou zeď díváte na pláž), masivní světla osvětlující samotnou pláž a davy lidí tlačících se co nejblíž prvním řadám k blízkosti bázlivých tučňáků, z celého pozorování udělali úchylný spektákl. Byli jsme rádi, že jsme ty komické tučňáky viděli, ale stejně tak rádi jsme z tohoto disneylandu odjeli.
Čas mezi ranním setkáním s koalami a večerním trápením tučňáků jsme využili k návštěvě nedalekého Churchill Island. Je to soukromá farma na překrásném malém ostrově, kde nám ukázali (a něco nás nechali i vyzkoušet), jak se stříhají ovce, práská bičem při honění stád, dojí mléko a cvičí honácký pes. Nejen pro městské děti bylo zajímavé vidět z bezprostřední blízkosti, jak stříhač dokáže oholit ovci ani ne za dve minuty (rekordmani to dělají pod minutu!) nebo jak si horlivý čínský turista při práskání býkovcem málem vystřelil oko. Speciálně Sofča, milovnice všech zvířat a psů obzváště, byla fascinovaná australským psem (plemeno red dog), který neomylně dokázal ovládat velké ovčí stádo, aniž by byť jednou zaštěkal. Ve srovnání s Penguin Paradise byla návštěva Churchill Islandu autentickou oázou.
Tím jsme ukončili cestování v a okolo Melbourne a další den jsme vyrazili na slavnou pobřežní Great Ocean Road, o které si můžete přečíst v samostatném článku.
Melbourne je takové australské Brno. Počtem obyvatel je sice je skoro stejně velké jako věhlasné Sydney (4,5 milionu v Melbourne, 5 milionů v Sydney), ale pro všechny Australany i cizince je to prostě "to druhé město". Alespoň z jednoho pohledu je to pozice nezasloužená, neboť Melbourne je Mekkou prvotřídních sportovních událostí, kolem kterých se život města do značné míry točí. Sportovní rok v Melbourne začíná lednovým Grand Slamem v tenisu (Australian Open), pokračuje březnovým závodem Formule 1, následuje řada obřích turnajů v kriketu a rugby a rok uzavírá listopadový Melbourne Cup, jeden z největších koňských dostihů na světě (z pohledu peněz jde u druhý nejbohatší závod: žebříčku vévodí Dubai World Cup s deseti miliony dolarů pro vítězné koně, Melbourne je druhý s šesti miliony dolarů). Že jste v srdci sportovně naladěného města si uvědomíte hned po příjezdu do Melbourne: většina sportovišť se nachází v bezprostředním centru města. A například Melbourne Cup je natolik tradiční, že v den dostihů je v celém státě Victoria vyhlášen nepracovní svátek, aby se všichni mohli dostihů zůčastnit, nebo se alespoň v televizi na ně dívat. Ve skutečnosti je to skvělá záminka udělat si s přáteli volno u piva a grilu a nejeden Australan v tento den ani netuší, jak dostih proběhl, protože ještě než plnokrevníci vyběhnou z boxů, půlka Victorie už má solidně nameteno.
Samotné Melbourne má - obzvláště vzhledem ke svému velkému počtu obyvatel - vcelku malé a přehledné centrum uspořádané do pravoúhlých ulic podobně jako Manhattan. Přímo v centru je čínská čtvrť s dobrými restauracemi, několik výborných muzeí a na okraji centra pár krásných parků. Jinak se ale k centru Melbourne nic výjimečného napsat nedá, neboť se nachází na placce u moře a na rozdíl od Sydney se nemůže pyšnit úchvatnými zálivy, kopečky či výhledy.
Co ovšem nelze opomenout je počasí v Melbourne. Je totiž nejjižněji položené z velkých australských měst a to sebou přináší pekelné výkyvy v počasí. Fouká-li vítr ze severu, přináší vedra z rozpáleného vnitrozemí. Foukne-li to ovšem z jihu od Antarktidy, budete i uprostřed léta potřebovat teplý svetr (v Helenčině případě je samozřejmě nutná zimní péřová bunda). Takže se vám klidně může stát, jako nám, že ráno vyrazíte v tričku a kraťasech do třicetistupňového vedra a odpoledne se klepete kosou v patnácti stupních. Ani dvacetistupňové skoky teploty z jednoho dne do druhého tady nejsou ničím výjimečné, takže nakonec jsme si v batohu kromě fotoaparátu nosili i svetry a bundy. Díkybohu, alespoň déšť se nám po celou dobu, kromě posledního, dne vyhýbal. V ten poslední den si to ovšem vynahradil bohatě ... O tom, jak jsme skoro neodletěli z Melbourne domů, napíšeme později.
Co nás v Melbourne zaujalo? Centrum je příjemné na chození, takže jsme tradičně začali procházkou po centru a jeho parcích. Srdcem centra je Bourke Street, kde právě probíhaly vánoční trhy, na ulicích hráli všemožní muzikanti a David dostal sladkosti od požárníků, kteří zde pořádali výstavu své hasící techniky. Největší vánoční atrakcí je výstava asi dvaceti výkladních skříní obchodního domu Myer, velkolepě aranžovaných do konkrétního příběhu. Letos to byl příběh děvčete jménem Bella, která v roce 1968 navštívila své prarodiče na australském venkově a zažila tam fantaskní (lehce halucinogenní) vánoce. Z příběhu jsme viděli jen střípky, neboť na něj spořádaně stála frontu nejspíš polovina Austrálie (a my jsme měli v plánu stihnout i jiné věci). Velmi se nám líbily nádherné Royal Botanic Gardens a v jejich sousedství jsme si prohlédli obří Melbourne Cricket Grounds (největší australský stadion s kapacitou přes 100 tisíc díváků) a tenisový areál pro Australian Open, který se pro turnaj právě připravoval. Poté jsme ve Fitzroy Gardens neplánovaně narazili na rodný dům Jamese Cooka, který mohutně doporučujeme. Úvodním hlavolamem ("Jak může rodný dům Jamese Cooka, objevitele Austrálie, stát v Austrálii, kterou v době svého narození zjevně objevit nemohl?!") jsme se sice chvíli trápili, ale pak jsme odpovědi na tuto a další otázky našli v malé, ale skvělé expozici výtečně popisující Cookovy objevitelské cesty a prvotní osídlování Austrálie. Pokud vás odpověď na zmíněnou záhadu zajímá, najdete ji ve fotogalerii. Za vstup do expozice jsme sice zaplatili tím, že jsme se museli navléct do dobových šatů z konce 18. století, ale pohled na Helenku v quackerských šatech za to rozhodně stál.
Další dny jsme věnovali muzeím. Největší - Melbourne Museum - je architektonicky velkolepé a určitě byste ho neměli minout. Jeho kutátoři ale zjevně chtěli vtěsnat do expozic vše na co si vzpoměli a tak vás při jeho návštěvě začne zmáhat únava. Nás nejvíce zaujali dvě části: výborně popsaná historie Austrálie v poválečném období (tak trochu historický kalup, kdy se všechen evropský vývoj za posledních dvěstě let vtěsnal na opačné straně planety do čtyřikrát kratšího období) a Phar Lap (nachází se snad mezi čtenáři tohoto blogu někdo, kdo nezná legendární příběh nejslavnějšího australského koně?), jehož preparovaná a vycpaná kůže zdobí zajímavou interaktivní expozici. Když jsme se nabažili vycpaných koní statistik o počtu televizorů a skotu, vybrali jsme se na intelektuálně méně náročnou atrakci na opačném konci centra: Melbourne Star, neboli 120 metrů vysoké "ruské kolo". Z jeho obří kabiny, v níž jsme byli sami, jsme si nerušeně prohlédli záliv Port Phillip na jihu, nížiny Victorie na západě a mrakodrapy melbournského centra na východě. Ale snad zajímavější než všechny výhledy je historie tohoto kola. Do provozu bylo uvedeno v roce 2008, aby bylo pouhých 40 dní poté odstaveno kvůli "strukturálním vadám" (překlad: chybělo málo a rozpadlo se jim za plného provozu na kusy). Do provozu mělo být po opravách znovu uvedeno v roce 2010, ale poté, co zjistili, že se to fakt opravit nedá (kabiny a kotvení byli údajně v pořádku, zato samotné kolo kompletně sešrotovali a vyrobili nové), ho nakonec spustili až o Vánocích 2013. Sofče, která trpí závratěmi a strachem z výšek i v podstatně bezpečnějších místech, než jsou produkty australského inženýrství, jsme tento příběh zrekapitulovali až poté, co z kabiny na konci jízdy vystoupila. V tu chvíli nebylo zjevné, jestli požádá o adopci v jiné rodině, nebo nás otráví jedem na krysy. Zbytek dne s námi nemluvila ...
Na závěr jsme si nechali dvě opravdu skvělá muzea. Prvním byl Old Melbourne Gaol, neboli původní vězení z doby osídlování Victorie, kde až do druhé světové války zavírali vrahy, zloděje a jiné nezbedníky. To, že zde celkem popravili 133 vězňů nijak nepřekvapí, trochu děsivé ovšem je, že některé procesy s vrahy trvaly méně než půlhodinu, obžalovaný počas nich nesměl mluvit, jeho ex-offo právník taky často nic neřekl a samotná poprava byla obvykle vykonána do týdne od rozsudku. Tak se zdá, že tehdejší soudnictví se už tehdy řídilo oním proslulým australským "No worries!". Nejznámějším obyvatelem a odsouzencem vězení byl veleslavný Ned Kelly, jakýsi australský Robin Hood, o němž bylo napsáno nespočet knih a natočeno několik filmů. Vzhledem k tomu, že ho jeho matka ve dvanácti umístnila do učení k nechvalně proslulému lupiči, je stěží překvapivé, že samotný Ned skončil o pár let později na šibenici. My jsme si Nedovy zážitky ve vězení vyzkoušeli počas cvičného zatčení a pobytu v cele předběžného zadržení, společně s několika australskými, evropskými a azijskými turisty. Nejhůře z nás na tom byla Sofča, která byla zatčena za DUI (Driving Under Influence = řízení v opilosti) a za následné napadení policistky. My ostatní, vzhledem k lehčím přečinům, které jsme si před zatčením vylosovali, jsme na rozdíl od ní, mohli doufat v brzké propuštění na kauci.
Naštěstí společně s námi byla za vzorné chování propuštěna i Sofča a tak jsme mohli dle původního plánu absolvovat prohlídku Muzea Imigrace, nejzajímavějšího melbournského muzea. Kromě skvěle propracovaných expozic o různých imigračních a antiimigračních vlnách ve Victorii, jsme například zjistili, že v roce 2011 žilo ve Victorii 1664 obyvatel, kteří se narodili v ČSSR nebo v České republice. Avšak představu Austrálie jako nesmírně vstřícného národa nabourala nejedna epizoda z historie země. Speciálně s Číňany to mají Australani trochu hrbolaté. Poté co v roce 1840 skončil přísun levné pracovní síly z Británie ve formě odsouzenců, potřebovala je Austrálie nějak nahradit a otevřela proto dveře čínské imigraci. Sice je zjevně Australani od začátku moc rádi neměli a chovali se k nim otevřeně rasisticky, ale až do objevení zlata ve Victorii to ještě jakž-takž šlo. Jakmile se však Číňani pustili i do hloubení zlatých dolů, narazili a Australani je začali masakrovat. Období let 1850-1860 bylo poznamenáno větším počtem vzpour a masakrů (i když přímo toto slovo v australském popisu historie nenajdete). Poté sice Číňanů ubylo, ale zároveň se mnozí přestěhovali do velkých měst (do Sydney a hlavně do Melbourne, v té době díky zlaté horečce nejbohatšího města na světě!) a začali se věnovat obchodu, což si také nevysloužilo ocenění ze strany domácích. Vyústilo to v takzvaný Immigration Restriction Act, kterým byl příliv aziatů obecně do Austrálie omezen. Některé plakáty z toho období nápadně připomínají protižidovské kampaně z nacistického Německa, jen jsou na nich místo Židů Číňani. Mimochodem, autor tohoto příspevku soudí, že dle množství Číňanů, které v Melbourne potkáte a zjevně tam pobývají dlouhodobě, jim ten Immigration Restriction Act někdy před lety přestal fungovat ...
Na závěr jsme si všichni vyzkoušeli roli imigračních úředníků. Každý z nás dostal přidělenu složku žadatele o imigraci do Austrálie a na obrazovce před námi jsme s těmito žadateli provedli interaktivní detailní pohovor. Poté jsme měli žádost o imigraci vyhodnotit a rozhodnout, zda jí bude vyhověno. Na konci jsme se dověděli, jak byla daná žádost vyhodnocena skutečnými imigračními úředníky. My jsme celou expozici o čínské imigraci pojali jako nápovědu a tak jsme bez váhání zamítli žádost čínských žadatelů (co na tom, že šlo o mladou, zdravou a inteligentní absolventku molekulární biochemie a programátora, kteří navíc ve své domovině čelili politické perzekuci!) a schválili žádost velmi sympatického páru z Evropy, neboť jsme byli přesvědčeni, že nezaměstnaný padesátiletý herec a jeho nikdy nepracující manželka v domácnosti z Anglie jsou pro život v Austrálii jako stvořeni. Jaké bylo naše překvapení, když nám imigrační úředník sdělil, že herce a jeho fuchtli poslal obratem domů, zatímco čínský pár získal rezidenční víza. Nezbývá než doporučit novým čínským spoluobčanům v Austrálii, aby se pokud možno nevěnovali kopání zlatých dolů a v obchodování zůstali co možná nejméně nápadní.
Další dny jsme se již opustili samotné Melbourne a prozkoumávali jeho blízké i vzdálenější okolí. První na řadě byl Phillip Island a Churchill Island na jih od Melbourne.
Phillip Island je de fakto velká přírodní rezervace, kde jsme opět potkali chráněné koaly a k večeru jsme absolvovali jednu z nejbizarnějších přírodních atrakcí - sledování večerního návratu Pygmy Penguins v rezervaci Penguin Paradise. Pygmy Penguins, česky trpasličí tučňáci, jsou sotva 30 centimetrů vysocí tučňáci, kteří tráví celý den lovením potravy v moři a po setmění se vrací na své domovské pláže, u nichž mají svá hnízda. Jedno z mála takových hnízdišť se nachází právě v Penguin Paradise na Phillip Island a večerní sledování tučňáků lze popsat jako komerční hrůzu. Tučnáci byli boží, za soumraku začali vylézat z vody, bázlivě se shlukovat se na okraji pláže a při sebemenším zvuku či pohybu se vyděšeně vrhat zpátky do moře. Nejkurážnější skupině tučňáků trvalo skoro hodinu, než našla odvahu přeběhnout zhruba dvacet metrů nechráněné pláže ke svým hnízdům. Ovšem zhruba tisícovka platících turistů shromážděných na betonových "schodech" hned u pláže (představte si obří letní kino, kde se místo na bílou zeď díváte na pláž), masivní světla osvětlující samotnou pláž a davy lidí tlačících se co nejblíž prvním řadám k blízkosti bázlivých tučňáků, z celého pozorování udělali úchylný spektákl. Byli jsme rádi, že jsme ty komické tučňáky viděli, ale stejně tak rádi jsme z tohoto disneylandu odjeli.
Čas mezi ranním setkáním s koalami a večerním trápením tučňáků jsme využili k návštěvě nedalekého Churchill Island. Je to soukromá farma na překrásném malém ostrově, kde nám ukázali (a něco nás nechali i vyzkoušet), jak se stříhají ovce, práská bičem při honění stád, dojí mléko a cvičí honácký pes. Nejen pro městské děti bylo zajímavé vidět z bezprostřední blízkosti, jak stříhač dokáže oholit ovci ani ne za dve minuty (rekordmani to dělají pod minutu!) nebo jak si horlivý čínský turista při práskání býkovcem málem vystřelil oko. Speciálně Sofča, milovnice všech zvířat a psů obzváště, byla fascinovaná australským psem (plemeno red dog), který neomylně dokázal ovládat velké ovčí stádo, aniž by byť jednou zaštěkal. Ve srovnání s Penguin Paradise byla návštěva Churchill Islandu autentickou oázou.
Tím jsme ukončili cestování v a okolo Melbourne a další den jsme vyrazili na slavnou pobřežní Great Ocean Road, o které si můžete přečíst v samostatném článku.
