Mount Buffalo National Park a okolí
24.-29. prosince 2016
24.-29. prosince 2016
Poté, co jsme prozkoumali Melbourne a jeho okolí, vyrazili jsme za Jimem a Glenice McLellanovými užít si společné Vánoce na horách (o australských Vánocích můžete číst v sekci "Co nového"). Jejich letní sídlo, kterému Jim & Glenice říkají "Farma", ač Jimovi pokusy o pěstování chmele jsou už minulostí a o pár ovcí, které se na jejich loukách pasou, se stará soused, se nachází přímo na úpatí Mount Buffalo National Park. Šanci prozkoumat tuto část Austrálie jsme si samozřejmě utéct nenechali a část týdne, který jsme strávili na Farmě jsme věnovali cestám po národním parku a jeho okolí.
Mount Buffalo National Park je relativně malý (kolem 30 tisíc hektarů) národní park na půl cestě mezi Melbourne a Canberrou, jehož hlavní přírodní atrakcí je náhorní plošina ve výšce zhruba 1700 m.n.m. V zimě tady někdy napadne sníh a na miniaturním svahu s miniaturním vlekem zde můžete dokonce lyžovat. Soudě podle toho, že jsme dosud nepotkali nikoho, kdo by kdy lyžoval na Mount Buffalo, jde spíše o dětskou atrakci, než o vážné lyžování, ale i tak je potřeba ocenit odhodlanost správců tamního lyžařského pidistřediska. V létě, kdy jsme park navštívili my, nám park vegetací připomínal spíše skotské pahorky, než evropské Alpy či Krkonoše - na Austrálii nezvykle vlhké podnebí, nízká vegetace a k tomu sem-tam nějaké rašeliniště. Zatímco zbytek Victorie je suchý a světlě hnědý, údolí okolo Mount Buffalo jsou oázou, která se na první pohled liší zelenými kopci hojně osázenými evropskými stromy, jinak v Austrálii zcela neobvyklými - duby, buky, borovicemi, jilmy a překvapivě velkým množstvím jedlých kaštanů, osázených jak volně podél silnic, tak ve velkých komerčních sadech. Jim a Glenice, kteří žili několik let v Evropě, nám prozradili, že si Farmu koupili zde právě proto, že jim příroda u Mount Buffalo Evropu nejvíce připomíná. Podle toho, co jsme mohli vidět, tato oblast láká nejednoho bohatého Australana, převážně z Melbourne, kteří si v posledních letech hlavně v okolí městečka Bright kupují "farmy" jako svá letní či víkendová sídla.
My jsme začali průzkum národního parku právě v Brightu. Je to malé, rozkošné městečko, kam zjevně zamíří každý turista, který projíždí okolím. Děti si užili přírodní koupaliště, my jsme vyzkoušeli piva ve zdejším minipivovaru a společně jsme se prošli malinkatým a útulným centrem. Ovšem historicky zajímavější byl asi hodinu jízdy autem vzdálený Beechworth. V roce 1852 zde bylo objeveno zlato, díky němuž se ze zapadlé vesnice rychle stalo centrum zdejší zlaté horečky. Sice netrvala dlouho - jen do roku 1857 - ale díky ní Beechworth získal vlastní radnici, soud, vězení a poštu, ze kterých je dnes malý muzejní komplex v centru města. Nejznámějším zdejším rodákem a zároveň obyvatelem zdejšího vězení nebyl nikdo jiný, než proslulý lupič Ned Kelly, o kterém jsme psali již v článku o Melbourne. Kromě jeho jména, na které narazíte na každém rohu, tady ještě nejspíše uslyšíte o Danielu Cameronovi, úspěšném zlatokopovi, který svoji kandidaturu na starostu v roce 1855 vyšperkoval příjezdem na koni okovaném zlatými podkovami. Ty se staly symbolem Beechworthu jako zlatokopeckého města a dodnes jsou prominentí součástí městského erbu. Dnes má Beechworth jen zhruba 2700 obyvatel - tolik, co před vypuknutím zlaté horečky - a žije hlavně z turistů a v posledních letech také z rozvíjejícího se vinařství. Pokud budete touto oblastí někdy projíždět, návštěvu Beechworthu doporučujeme.
Poslední den u McLellanů jsme vyrazili do zdejších hor, tj. na náhorní plošinu Mount Buffalo. Trochu poprchávalo, ale to nám vzhledem k vedru nevadilo a navíc bylo příjemné být na chvíli nevystaven příměmu slunci. Jako obvykle v australských národních parcích, i v Mount Buffalo si můžete vybrat mezi dvěma druhy turistických stezek: buď krátkými 1-2 hodinovými procházkami, nebo několikadenními tůrami divočinou se stanem na zádech. Laskavý čtenář zajisté tuší, že jsme zvolili několik krátkých procházek, jednak po okraji útesu a pak kolem jezera Catani. Jako bonus ke scénickým výhledům na jižní úpatí pohoří, jsme si tak mohli prohlédnout Farmu McLellanových přímo pod námi. Víc o tom, jaké vlastně Mount Buffalo je, napoví fotografie v galerii níže.
Po návratu z Mount Buffalo nám na Farmě zbýval už jen poslední večer a ten jsme si užili ve vyhlášené restauraci Simone's v Brightu společně s Jimem a Glenice, zatímco děti si užívali filmový večer na Farmě pod dohledem sousedova syna. Melancholické na naší večeři bylo, že šlo nejen o poslední večeři našeho vánočního pobytu u Mount Buffalo, ale i o poslední večer této ikonické restaurace. Simone, majitelka restaurace původem z Itálie, měla po dvaceti letech provozování restaurace dost a 29. prosince otevřela naposled. Tesně před půlnocí jsme byli zdaleka nejposlednějšími hosty a naše společné foto při odchodu z restaurace tak je nejspíš poslední fotografií pořízenou ze Simone's. Smutní byli hlavně Jim a Glenice, kteří si teď musí najít jinou oblíbenou restauraci v Brightu či okolí. Touto symbolickou "poslední večeří" jsme se i my rozloučili s Mount Buffalo a další den jsme vyrazili na letiště do Melbourne, ze kterého jsme odletěli zpátky do Noosy, abychom vyprali prádlo a přebalili se na Nový Zéland.
Mount Buffalo National Park je relativně malý (kolem 30 tisíc hektarů) národní park na půl cestě mezi Melbourne a Canberrou, jehož hlavní přírodní atrakcí je náhorní plošina ve výšce zhruba 1700 m.n.m. V zimě tady někdy napadne sníh a na miniaturním svahu s miniaturním vlekem zde můžete dokonce lyžovat. Soudě podle toho, že jsme dosud nepotkali nikoho, kdo by kdy lyžoval na Mount Buffalo, jde spíše o dětskou atrakci, než o vážné lyžování, ale i tak je potřeba ocenit odhodlanost správců tamního lyžařského pidistřediska. V létě, kdy jsme park navštívili my, nám park vegetací připomínal spíše skotské pahorky, než evropské Alpy či Krkonoše - na Austrálii nezvykle vlhké podnebí, nízká vegetace a k tomu sem-tam nějaké rašeliniště. Zatímco zbytek Victorie je suchý a světlě hnědý, údolí okolo Mount Buffalo jsou oázou, která se na první pohled liší zelenými kopci hojně osázenými evropskými stromy, jinak v Austrálii zcela neobvyklými - duby, buky, borovicemi, jilmy a překvapivě velkým množstvím jedlých kaštanů, osázených jak volně podél silnic, tak ve velkých komerčních sadech. Jim a Glenice, kteří žili několik let v Evropě, nám prozradili, že si Farmu koupili zde právě proto, že jim příroda u Mount Buffalo Evropu nejvíce připomíná. Podle toho, co jsme mohli vidět, tato oblast láká nejednoho bohatého Australana, převážně z Melbourne, kteří si v posledních letech hlavně v okolí městečka Bright kupují "farmy" jako svá letní či víkendová sídla.
My jsme začali průzkum národního parku právě v Brightu. Je to malé, rozkošné městečko, kam zjevně zamíří každý turista, který projíždí okolím. Děti si užili přírodní koupaliště, my jsme vyzkoušeli piva ve zdejším minipivovaru a společně jsme se prošli malinkatým a útulným centrem. Ovšem historicky zajímavější byl asi hodinu jízdy autem vzdálený Beechworth. V roce 1852 zde bylo objeveno zlato, díky němuž se ze zapadlé vesnice rychle stalo centrum zdejší zlaté horečky. Sice netrvala dlouho - jen do roku 1857 - ale díky ní Beechworth získal vlastní radnici, soud, vězení a poštu, ze kterých je dnes malý muzejní komplex v centru města. Nejznámějším zdejším rodákem a zároveň obyvatelem zdejšího vězení nebyl nikdo jiný, než proslulý lupič Ned Kelly, o kterém jsme psali již v článku o Melbourne. Kromě jeho jména, na které narazíte na každém rohu, tady ještě nejspíše uslyšíte o Danielu Cameronovi, úspěšném zlatokopovi, který svoji kandidaturu na starostu v roce 1855 vyšperkoval příjezdem na koni okovaném zlatými podkovami. Ty se staly symbolem Beechworthu jako zlatokopeckého města a dodnes jsou prominentí součástí městského erbu. Dnes má Beechworth jen zhruba 2700 obyvatel - tolik, co před vypuknutím zlaté horečky - a žije hlavně z turistů a v posledních letech také z rozvíjejícího se vinařství. Pokud budete touto oblastí někdy projíždět, návštěvu Beechworthu doporučujeme.
Poslední den u McLellanů jsme vyrazili do zdejších hor, tj. na náhorní plošinu Mount Buffalo. Trochu poprchávalo, ale to nám vzhledem k vedru nevadilo a navíc bylo příjemné být na chvíli nevystaven příměmu slunci. Jako obvykle v australských národních parcích, i v Mount Buffalo si můžete vybrat mezi dvěma druhy turistických stezek: buď krátkými 1-2 hodinovými procházkami, nebo několikadenními tůrami divočinou se stanem na zádech. Laskavý čtenář zajisté tuší, že jsme zvolili několik krátkých procházek, jednak po okraji útesu a pak kolem jezera Catani. Jako bonus ke scénickým výhledům na jižní úpatí pohoří, jsme si tak mohli prohlédnout Farmu McLellanových přímo pod námi. Víc o tom, jaké vlastně Mount Buffalo je, napoví fotografie v galerii níže.
Po návratu z Mount Buffalo nám na Farmě zbýval už jen poslední večer a ten jsme si užili ve vyhlášené restauraci Simone's v Brightu společně s Jimem a Glenice, zatímco děti si užívali filmový večer na Farmě pod dohledem sousedova syna. Melancholické na naší večeři bylo, že šlo nejen o poslední večeři našeho vánočního pobytu u Mount Buffalo, ale i o poslední večer této ikonické restaurace. Simone, majitelka restaurace původem z Itálie, měla po dvaceti letech provozování restaurace dost a 29. prosince otevřela naposled. Tesně před půlnocí jsme byli zdaleka nejposlednějšími hosty a naše společné foto při odchodu z restaurace tak je nejspíš poslední fotografií pořízenou ze Simone's. Smutní byli hlavně Jim a Glenice, kteří si teď musí najít jinou oblíbenou restauraci v Brightu či okolí. Touto symbolickou "poslední večeří" jsme se i my rozloučili s Mount Buffalo a další den jsme vyrazili na letiště do Melbourne, ze kterého jsme odletěli zpátky do Noosy, abychom vyprali prádlo a přebalili se na Nový Zéland.
