Northern Territory & Central Australia: Australský Outback
6.-28. září 2016
6.-28. září 2016
Jakmile jsme vyřešili bydlení, nastal čas vyrazit na cesty. Měli jsme před sebou celý měsíc do začátku školy a tak se nám otevřela příležitost prozkoumat některou z méně dostupných částí Austrálie. Zvolili jsme severní a centrální Austrálii, která je nejméně obydlená a tudíž i nejvíce původní. Tak původní, až nás to místy překvapovalo. Cestu jsme rozdelili na pomyslené dvě části: Centrální Austrálii s jejími pouštěmi a unikátními geologickými místy a Severní Austrálii, která je známa hlavně svými tropickými parky.
Dovolená začala 4-hodinvým přeletem z Brisbane do Darwinu. Už délka tohoto letu, jen něco málo přes polovinu Austrálie, nám naznačila, že ať pojedeme kamkoliv, vše je v Austrálii daleko. Taky že bylo!
V Darwinu jsme se zdrželi jen den, prohlédli si zdejší vyhlášené krokodýlí akvárium Crocossaurus a rovnou jsme odletěli do Alice Springs (další dvě hodiny letu). Z Alice Springs jsme si udělali dočasnou základnu a prozkoumali odsud čtyři hlavní atrakce Centrální Austrálie: samotné Alice Springs, McDonnell Ranges, Kings Canyon vzdálený asi 600 kilometrů a Uluru & Kata Tjuta dalších 400 kilometrů na jih. Strávili jsme tady jeden týden a uvědomili si několik (pro nás) objevných věcí.
Za první, tato část Austrálie je sotva dotčená civilizací. Po většinu doby, jsme se pohybovali po cestách bez mobilního signálu a bežně jsme několik desítek kilometrů nepotkali ani jediné auto, natož osídlení. Za druhé, pouště Centrální Austrálie jsou v tuto roční dobu rozkvetlé a nádherně barevné. Sice jsou to klimaticky stále pouště, ale zcela nepodobné písčité Sahaře. Množství kvetoucích keřů a vůní z nich se linoucích bylo fascinující. Za třetí, cestovatel po Austrálii se musí zbavit očekávání dramatických přírodních útvarů (výjimkou je Uluru), které ho nejspíš, jako nás v minulosti, ohromili v národních parcích USA, na Novém Zélandu nebo v Norsku. Tato část Austrálie je fascinující svojí velikostí, nedotčeností a jinakostí, ne dechberoucímí kaňony, vodopády či pralesy. Za čtvrté, hotelů a motelů je v Centrální Austrálii velmi málo, výběr je bídný a ceny jsou, obzvláště s ohledem na kvalitu (rozuměj čistotu) mírně řečeno předražené. Jedete-li tedy do této části Austrálie, v první řadě se přepněte do australského "no worries" módu, ať si to užijete a poznáte trochu nefalšované "outbackovské" Austrálie.
Teď ovšem zpátky k našemu itineráři. Centrální Austrálii jsme uzavřeli doudenním pobytem v Alice Spring, od kterého jsme nic nečekali a o to příjemněji nás překvapilo. Je to díra na konci světa, ale má dvě zajímavosti: velkou komunitu aboriginců, kteří jsou všudypřítomní, působí pekelně zbídačeně a nejčastěji je vidíte bezcílně (a často i opile) se toulat městem a okounět. Podobnost s pražským Žižkovem se vyloženě nabízí - toto téma ještě na zdejších stránkách probereme. Za druhé, Alice Springs byla původně malá telegrafická stanice, založena u trvalého pramene vody a čítající několik stavení a odvážlivců, kteří se zde usídlili, aby obsluhovali a udržovali zdejší telegraf. Původní telegrafická stanice se před několika lety dožila zdařilé rekonstrukce a dnes je z ní, pár kilometrů za hranicemi města Alice Springs, výtečné muzeum, kde pochopíte, že i vaše nejdramatičtější představy o tvrdém životě původních usedlíků divoké Austrálie daleko zaostávají za původní skutečností. Tomuto tématu se zde také ještě budeme věnovat.
Nicméně, naše cesta pokračovala dál. Z Alice Springs jsme sme se v půli září vrátili (opět letecky) zpátky do Darwinu. Tentokrát jsme se zde zdrželi dva dny, prohlédli si muzeum historie a galerii místního umění (obojí stojí za návstěvu) a vydali se na obhlídku zdejších vyhlášených skákajících krokodýlů. Krokodýli skutečně skákali z vody impresivně, stačilo jim jenom před nosem dostatečně provokativně mávat shnilými kuřaty. Šlo sice o značně komerční zážitek, sdílený s dvacítkou dalších turistů na plechové bárce, nicméně vidět čtyřmetrového krokodýla vyskočit z vody až po zadní nohy a slyšet tupý zvuk sklapnuté čelisti sotva metr od sebe za to stálo. A samozřejme jsme neodolali touze dětí, pořídit si na počest tohoto památného zážitku kožený náramek s pravým krokodýlím zubem.
Pak nastala závěrečná etapa naší cesty. Z Darwinu jsme vyrazili autem po národních parcích Severní Austrálie: v první řadě vyhlášený Kakadu National Park, krátká zastávka s koupáním v Matarance u městečka Katherine (koupání v smaragdově zeleném prameni křišťálově čisté vody uprostřed palmového pralesa, bez turistů a za zvuků tropické fauny bylo dosud nejvíce zenovým zážitkem v Austrálii), následoval Litchfield National Park a nakonec Northern Territory Wildlife Park na cestě zpátky do Darwinu. Po třech týdnech a čtyřech tisících kilometrů v autě jsme se vraceli do Brisbane a Noosy s pocitem, že jsme poznali opravdovou Austrálii. O svých dojmech a postřezích se s vámi dělíme v následujících fotogaleriích (popisky k fotografiím doplníme postupně) z jednotlivých zastávek naší cesty.
Poznámka na závěr pro budoucí návštěvníky Austrálie: máte-li na cestování po Austrálii více než dva měsíce času a nemusíte nikam spěchat, pak vám rozhodně Centrální a Severní Austrálii doporučujeme k procestování. Je obří, autentická a stěží kde jinde se vám australský outback lépe dostane pod kůži. Jste-li tady ovšem jen na pár týdnů a musíte vážit každý den, můžete tuto část Austrálie oželet a omezit se pouze na letecký transport do Uluru a tůru okolo tohoto fascinujícího monolitu. Jinak budete nejspíše rozčarováni z toho, že i největší zdejší atrakce jsou ve srovnání s Grand Canyonem či Yosemity průměrnými geologickými oblastmi a že jste najeli mnoho tisíc kilometrů za zdánlivě průměrnými místy.
Dovolená začala 4-hodinvým přeletem z Brisbane do Darwinu. Už délka tohoto letu, jen něco málo přes polovinu Austrálie, nám naznačila, že ať pojedeme kamkoliv, vše je v Austrálii daleko. Taky že bylo!
V Darwinu jsme se zdrželi jen den, prohlédli si zdejší vyhlášené krokodýlí akvárium Crocossaurus a rovnou jsme odletěli do Alice Springs (další dvě hodiny letu). Z Alice Springs jsme si udělali dočasnou základnu a prozkoumali odsud čtyři hlavní atrakce Centrální Austrálie: samotné Alice Springs, McDonnell Ranges, Kings Canyon vzdálený asi 600 kilometrů a Uluru & Kata Tjuta dalších 400 kilometrů na jih. Strávili jsme tady jeden týden a uvědomili si několik (pro nás) objevných věcí.
Za první, tato část Austrálie je sotva dotčená civilizací. Po většinu doby, jsme se pohybovali po cestách bez mobilního signálu a bežně jsme několik desítek kilometrů nepotkali ani jediné auto, natož osídlení. Za druhé, pouště Centrální Austrálie jsou v tuto roční dobu rozkvetlé a nádherně barevné. Sice jsou to klimaticky stále pouště, ale zcela nepodobné písčité Sahaře. Množství kvetoucích keřů a vůní z nich se linoucích bylo fascinující. Za třetí, cestovatel po Austrálii se musí zbavit očekávání dramatických přírodních útvarů (výjimkou je Uluru), které ho nejspíš, jako nás v minulosti, ohromili v národních parcích USA, na Novém Zélandu nebo v Norsku. Tato část Austrálie je fascinující svojí velikostí, nedotčeností a jinakostí, ne dechberoucímí kaňony, vodopády či pralesy. Za čtvrté, hotelů a motelů je v Centrální Austrálii velmi málo, výběr je bídný a ceny jsou, obzvláště s ohledem na kvalitu (rozuměj čistotu) mírně řečeno předražené. Jedete-li tedy do této části Austrálie, v první řadě se přepněte do australského "no worries" módu, ať si to užijete a poznáte trochu nefalšované "outbackovské" Austrálie.
Teď ovšem zpátky k našemu itineráři. Centrální Austrálii jsme uzavřeli doudenním pobytem v Alice Spring, od kterého jsme nic nečekali a o to příjemněji nás překvapilo. Je to díra na konci světa, ale má dvě zajímavosti: velkou komunitu aboriginců, kteří jsou všudypřítomní, působí pekelně zbídačeně a nejčastěji je vidíte bezcílně (a často i opile) se toulat městem a okounět. Podobnost s pražským Žižkovem se vyloženě nabízí - toto téma ještě na zdejších stránkách probereme. Za druhé, Alice Springs byla původně malá telegrafická stanice, založena u trvalého pramene vody a čítající několik stavení a odvážlivců, kteří se zde usídlili, aby obsluhovali a udržovali zdejší telegraf. Původní telegrafická stanice se před několika lety dožila zdařilé rekonstrukce a dnes je z ní, pár kilometrů za hranicemi města Alice Springs, výtečné muzeum, kde pochopíte, že i vaše nejdramatičtější představy o tvrdém životě původních usedlíků divoké Austrálie daleko zaostávají za původní skutečností. Tomuto tématu se zde také ještě budeme věnovat.
Nicméně, naše cesta pokračovala dál. Z Alice Springs jsme sme se v půli září vrátili (opět letecky) zpátky do Darwinu. Tentokrát jsme se zde zdrželi dva dny, prohlédli si muzeum historie a galerii místního umění (obojí stojí za návstěvu) a vydali se na obhlídku zdejších vyhlášených skákajících krokodýlů. Krokodýli skutečně skákali z vody impresivně, stačilo jim jenom před nosem dostatečně provokativně mávat shnilými kuřaty. Šlo sice o značně komerční zážitek, sdílený s dvacítkou dalších turistů na plechové bárce, nicméně vidět čtyřmetrového krokodýla vyskočit z vody až po zadní nohy a slyšet tupý zvuk sklapnuté čelisti sotva metr od sebe za to stálo. A samozřejme jsme neodolali touze dětí, pořídit si na počest tohoto památného zážitku kožený náramek s pravým krokodýlím zubem.
Pak nastala závěrečná etapa naší cesty. Z Darwinu jsme vyrazili autem po národních parcích Severní Austrálie: v první řadě vyhlášený Kakadu National Park, krátká zastávka s koupáním v Matarance u městečka Katherine (koupání v smaragdově zeleném prameni křišťálově čisté vody uprostřed palmového pralesa, bez turistů a za zvuků tropické fauny bylo dosud nejvíce zenovým zážitkem v Austrálii), následoval Litchfield National Park a nakonec Northern Territory Wildlife Park na cestě zpátky do Darwinu. Po třech týdnech a čtyřech tisících kilometrů v autě jsme se vraceli do Brisbane a Noosy s pocitem, že jsme poznali opravdovou Austrálii. O svých dojmech a postřezích se s vámi dělíme v následujících fotogaleriích (popisky k fotografiím doplníme postupně) z jednotlivých zastávek naší cesty.
Poznámka na závěr pro budoucí návštěvníky Austrálie: máte-li na cestování po Austrálii více než dva měsíce času a nemusíte nikam spěchat, pak vám rozhodně Centrální a Severní Austrálii doporučujeme k procestování. Je obří, autentická a stěží kde jinde se vám australský outback lépe dostane pod kůži. Jste-li tady ovšem jen na pár týdnů a musíte vážit každý den, můžete tuto část Austrálie oželet a omezit se pouze na letecký transport do Uluru a tůru okolo tohoto fascinujícího monolitu. Jinak budete nejspíše rozčarováni z toho, že i největší zdejší atrakce jsou ve srovnání s Grand Canyonem či Yosemity průměrnými geologickými oblastmi a že jste najeli mnoho tisíc kilometrů za zdánlivě průměrnými místy.
Darwin
6.-7., 14.-16., 26.-28. září 2016
6.-7., 14.-16., 26.-28. září 2016
Administrativní centrum Severního Teritoria, Darwin s necelými 120 tisíci obyvateli je samo o sobě neimpresivní město s malým centrem. Je to ovšem výborná základna pro cestu po severu Austrálie a má pár dobrých muzeí. Ze všeho nejvíce nás zaujalo muzeum druhé světové války, v níž Darwin sehrál nečekaně dramatickou roli, když se dva roky úspěšně bránil leteckým útokům Japonců na město a fakticky tím zabránil japonské invazi do Austrálie. Muzeum je na okraji Darwinu a rozhodně stojí za návštěvu. Stejně jako krokodýlí akvárium Crocossaurus, kde mimo jiné uvidíte 5 metrů dlouhého, 700kg těžkého a 80 let starého krokodýla Burta, který se proslavil ve filmu Crocodile Dundee. A kyž vás, po návštěvě skákajících krokodýlů (video zde), zmůže vedro a tropické vlhko, můžete se jako mi na konci dne ochladit v bazénu s umělými vlnami, neboť zdejší moře je kvůli krokodýlům a medůzám k plavání nevhodné.
|
|
Alice Springs
8.-10. září 2016
8.-10. září 2016
|
Alice Springs je malé městečko (30 tisíc obyvatel) v geografickém středu Austrálie. Více než čtvrtinu obyvatel města tvoří Aboriginci, což je bohužel také příčinou vysoké kriminality a domácího násilí v tomto městě. I multi-kulti tolerantní návštěvník je zde po setmění lehce nervózní, když ho na ulici míjí tlupy přiopilých domorodců, kteří zjevně nemají do čeho píchnout a zvědavě přitom obhlížejí obsah zaparkovaných aut. Každopádně, my jsme se s žádným problémem nesetkali, domorodci nás v míru nechali projít městem a až na neuvěřitelný zápach jejich zjevně nikdy nemytých těl jsme si neměli na co stěžovat. Když si však o Aborigincích začnete číst a bavit se o nich s bílými Australany, zarazí vás vcelku nápadná podobnost jejich příběhu s našimi Romy. Kdysi nomádská kultura, která k životu nepotřebovala absolutně nic kromě volného prostoru, byla bílou populací přinucena sestěhovat se do měst a totálně zdevastována. Přestože do programů na jejich podporu vláda nalévá miliardy dolarů, panuje shoda, že to nefunguje a nikdo neví co s tím dál. Aboriginci tak žijí ze sociálních dávek, mají masivní problém s alkoholem, hazardem a domácím násilím a průměrně žijí o deset let kratší životy než jejich bílí spoluobčané.
Highlightem Alice Springs je již zmíněná telegrafická stanice, kterou považujeme za dosud nejlepší úvod do života zdejších prvousedlíků. Stanice byla nejznámější z 12 telegrafických stanic přenášejících telegrafní signál na trase z Darwinu na severním pobřeží do 3000 kilometrů vzdáleného Adelaide na jižním pobřeží. Okolo stanice se následně rozrostlo městečko Alice Springs, které dosáhlo vrcholu počas druhé světové války a od té doby se jeho populace postupně zmenšuje. Popravdě, není jednoduché najít mnoho důvodů, proč tady uprostřed pouště vůbec někdo žije ... Pro turisty schovaným drahokamem se ukázalo pohoří McDonnell Ranges rozprostírající se kolem Alice Springs. Našli jsme zde dvě krásná místa, která turistům spěchajícím do Uluru obvykle zůstanou utajena: krátkou tůru do Standley Chasm, rudě zbarveného a tichého kaňonu asi hodinu od Alice Springs a celodenní tůru do Ormiston Gorge, z jehož útesů se nám skýtali daleké pohledy na McDonnell Ranges a zeleň živenou říční soutězkou pod námi. |
Kings Canyon
10.-12. září 2016
10.-12. září 2016
Naší další destinací byl Kings Canyon, jenž se nachází na západním konci McDonnell Ranges a dostali jsme se k němu po šestihodinové jízdě autem. Zkratku vedoucí pouštní nezpevněnou cestou jsme sice vyzkoušeli, ale po zhruba dvaceti kilometrech neustále se zhoršujícího povrchu, stále víc řachtajícího podvozku a mraků červeného prachu zahalujícího vnějšek i vnitřek auta jsme ztratili odvahu a potupně se vrátili na asfaltovou cestou, vedoucí do místa určení značnou oklikou. (Zde video z části, kde jsme ještě hýřili cestovatelskou odvahou.)
Kings Canyon je vyhlášenou turistickou destinací Severního Teritoria, což znamená, že jsme na celodenní tůře skrze Kings Canyon potkali na zdejší poměry větší počet turistů. Konrétně osm! Absence davů je vlastně v těchto částech Austrálie odměnou za daleké přejezdy a díky nim jsme zdejší přírodu vstřebávali mnohem intenzivněji. Samotná tůra byla vynikající a hodně fotogenická, což potěšilo Erichovo atrofované srdce fotografa. Vedla po hřebenu nad samotným kaňonem, pod námi pózovala oáza zeleně a urputné vedro nám radost nekalilo. |
|
Uluru & Katja Tuta
12.-14. září 2016
12.-14. září 2016
|
Pokud existuje ikona Austrálie, kterou si instatně vybaví každý cizinec, pak je to Uluru (kdysi znám pod jménem Ayers Rock). Rudý pískovcový monolit, vysoký 348 metrů, s obvodem skoro 10 kilometrů, impozantně ční z okolní roviny národního parku Uluru & Katja Tuta. Tajemný pocit z tohoto obřího kamene umocňuje vědomí, že Aboriginci ho považují za posvátný a žádají všudypřítomné turisty, aby na skálu nelezli a nejposvátnější části, kde se vykonávaly nejvýznamnější obřady, ani nefotili.
Uluru je opravdu fotogenická. My jsme navíc měli to štěstí, že jsme k ní dorazili asi hodinu před setměním a počas silné bouře (bouře se v okolí Uluru vyskytují jen výjimečně). Erichovo ůvodní zklamání vystřídalo fotografické nadšení, neboť jsme díky této konstelaci viděli "silver Uluru", tj. výjimečný úkaz, kdy se červená skála jeví v důsledku světla a vody stékající po jejích svazích jako stříbrná. Jak se ukázalo, toto byl jen drobný fotografický předkrm. Deset minut před západem slunce totiž bouře náhle skončila a na horizontu se otevřel malý průnik světla přes mraky, který ozářil Uluru večerním sluncem a nad skálou vysvítil dokonalou duhu. Fotografický orgazmus byl absolutní a nezkazila ho ani následná povinnost ze stovek nasekaných fotografií vybrat jen několik nejlepších (tuto fázi zná a nemiluje každý fotograf-nadšenec). Druhý den jsme věnovali tůře okolo Uluru, která se ukázala být vážně jediným místem celé Centrální Austrálie, kde můžete o turisty zakopávat. Bylo evidentní, že Uluru je na seznamu povinných zastávek všech azijských cestovních kanceláří, ale také se znovu potvrdilo, že azijský turista dojde nejdále jeden kiliometr od autobusu a tudíž jsme si i u Uluru užili místa turistického klidu a rozjímání. Třetí den jsme si prošli Katju Tutu. Je to méně známá sestra Uluru, asi 20km od něj vzdálená, která sestává z několika monolitických kopulí a je méně kompatkní a červená. Přesto je podobně fascinující a navíc vede přímo do jejího středu dobře přístupná soutěska, kterou jsme si s dětma prošli. Čínských turistů zde bylo o poznání méně a klid o poznání větší. Katjou Tutou jsme ukončili etapu cestování po Centrální Austrálii a následujícího dne jsme se autem přesunuli zpátky do Alice Springs na letadlo do Darwinu, abychom pokračovali národními parky Severu. PS: Jen Davídek byl v letadle značně nervózní. Po chvilce z něho vypadlo, že si potají z Uluru sebou veze kamínek, ačkoliv to je porušením aboriginských tradic, přinášející hříšníkovi neštěstí. Uklidnil se až poté, co jsme bezpečně přistáli v Darwinu a s námi bez poškození a zdržení dorazili i všechny tašky. |
Kakadu National Park
17.-20. září 2016
17.-20. září 2016
Do nejznámějšího národního parku Severního Teritoria jsme se přesunuli autem po krátké zastávce v Darwinu. Očekávali nás tropické lesy, bohatá fauna, vyhlášené vodopády a několik tisíc let staré nástěnné malby původních Aboriginců.
Speciálně na tropický prales jsme se těšili a tak nám chvíli trvalo, než jsme se smířili s tím, že zdejší tropická vegetace není žádnou Amazonií, ale pravidelně vypalovaným lesem. Zdejší lesy totiž kromě palmovitých a eukaliptových stromů v období vlhka velmi rychle zarůstají několik metrů vysokou trávou ("spear grass"), ve které se špatně orientuje, je stěží prostupná a ještě hůře se v ní loví zvěř. A proto se Aboriginci před tisíci lety naučili ji pravidelně vypalovat. Dokuk je tráva nízká, plameny ji zcela spálí, zatímco zdejším stromům ani zvířatům schovaným v norách neuškodí, díky čemuž mohou Aboriginci nejen lépe lovit, ale také tím zabraňují pozdějším masivním požárům, které by už stromy nepřežili. Bílý Australané tento postup zcela přijali a tak se dnes všechny pralesy severu počas suché sezony řízeně vypalují. Určitě je to bezpečné a nejpíš i zdravé, ale když projíždíte stovky kilometrů pralesem bez nízkého podrostu a s kmeny všech stromů ožehlými do černa, tak vám to rozhodně nenavozuje pocit hojných tropů jako z dokumentárních filmů Davida Attenborougha. Co jsme naopak nečekali, a byla to bohatá odměna za návštěvu Kakadu, byla úžasná vodní fauna. Období dešťů totiž letos začalo o zhruba dva týdny dříve než obvykle a tak jsme ho zachytili právě v Kakadu. Zdánlivě problém byl naopak odměnou. Suché planiny zalila voda a s ní se do Kakadu slétlo ptactvo snad z celé Ázie a Austrálie. Na místě zvaném Mamukala jsme našli posed, ze kterého jsme sledovali a fotili vodní ptáky, kteří naší přítomnost vůbec nebrali na vědomí. Druhý den naše setkání s vodní faunou kulminovalo: vydali jsme se na výpravu lodí s rangerem po Yellow Waters, což je trvale zavodněná rezervace. Kombinace nádherných ptáků, všudypřítomných krokodýlů a odborného komentáře nadšeného rangera byla skvělá! Drobnou kaňkou předčasně započaté dešťové sezony bylo, že jsme se nedostali k jedné z vyhlášených turistických atrakcí Kakadu: vodopádům Jin Jin Falls. Cesta k nim vede pralesem a za dešťů není sjízdná ani terénními vozy. Nevadí, utěšili jsme se tím, že to za čtyřhodinové trmácení nejspíš stejně nestálo a že jiná místa, kde se můžeme vykoupat pod padajícím vodopádem, nás ještě čekaji v Litschfield Park. Průzkum Kakadu jsme uzavřeli dvěmi tůrami v okolí Ubirru a Bardedjilidji, v severovýchodní části parku, kde jsme se pokochali pohledy na tisícileté nástěnné malby Aboriginců (nápadně připomínaly Sofinčiny výkresy ze školky, jež tehdy tříletý Davídek hanlivě oznčoval slovy "mazanice-patlanice") a výhledy z kamenných vyvýšenin na daleké pláně severu. Následující cestu z Kakadu do Katherine, výchozího bodu pro Litschfield Park jsme si při venkovní teplotě přes 40 stupňů Celsia užili v příjemně vychlazeném autě. |
|
Katherine, Nitmiluk, Cutta Cutta Cave
20.-23. září 2016
20.-23. září 2016
|
Katherine je velmi malé a zcela nezajímavé městečko, ve kterém jsme si pronajali malý mírně olezlý bungalov, abychom odsud absolvovali výlety do Nitmiluku a jeskyně Cutta Cutta. Nitmiluk, původním názvem Katherine Gorge National Park (Austrálií totiž hýbá hnutí, v rámci kterého se jména významných míst vracejí k původním aboriginským názvům, jako například se někdejší Ayers Rock vrátila k aboriginskému Uluru) je krásným kaňonem vyhloubeným do údolí řeky Katherine. Kaňon je lemován posvátnými místy Aboriginců a bohužel jsme z něho viděli jen asi první čtvrtinu, neboť nízká hladina vody nedovolovala plavbu do horních částí kaňonu. I tak to byl hezký výlet.
Další den jsme se před vedrem schovali v jeskyni Cutta Cutta, asi 30km jižně od Katherine. I tato jeskyně je posvátným místem Aboriginců a kromě unikátních plazů a netopýrů skrývá "hvězdy". Přinejmenším tomu věřili Aboriginci, který kvůli tomu do jeskyně nevstupovali. Bílá průvodkyně tam však s námi vstoupila bez bázně a vysvětlila nám, že se jedná o vrstvu drobných křemičitých krystalů, které ve světlě někdejších pochodní či současných žárovek vytvářejí zdání noční oblohy poseté miliardami hvězd. Moc pěkné. Největší atrakci v Katherine jsme však objevili na místě zcela nečekaném. První úlek vystřídalo nadšení a natáčení videa. Zvířata jsou v Austrálii prostě všude. Pobavte se tímto videem. Na dotaz v recepci, jestli s tím něco chtějí udělat mi jen udiveně řekli, že ne, že oni tam prostě žijí a "... and they do no harm anyway." Tak tam s námi v míru žili obě noci, které jsme v Katherine přespávali. |
Bitter Springs u Mataranky
23. září 2016
23. září 2016
Mataranka je na konci světa a my jsme si do ní zajeli se vykoupat. Ačkoliv jsme záměrně krotili svá očekávání, ukázalo se, že každý kilometr jízdy za koupáním u Mataranky za to stál! Za městečkem, pryč od veškeré civilizace a ke konci odpoledne i zcela prostou turistů jsme objevili schovanou perlu Severního Teritoria - pramen Bitter Springs. Uprostřed zeleného a výjimečně nesežehlého pralesa jsme objevili nejkrásnější přírodní koupání co jsme kdy viděli. Malá, sotva tekoucí říčka z teplého pramene vyvěrajícího z podzemí byla křišťálově čistá a smaragdově zelená. Totální ticho, jen zvuky pralesa a našich dětí ve vodě byly dokonalou nirvánou po týdnech úporných veder a spocených triček. Zůstali jsme tady celé odpoledne a vyhnalo nás až večerní stmívání. Zde video šťastných vodníků.
|
|
Litchfield National Park
24-26. září 2016
24-26. září 2016
|
Litchfield byl předposlední zastávkou naší cesty po Severní Austrálii. Základnu jsme si udělali v bungalovu v útulném parku u městečka Batchelor a vzhledem k stále rostoucím teplotám jsme notně zvolnili tempo.
Cestou do Litchfieldu jsme projížděli oblastmi bohatými na termity a fascinujícími termitišti. Některá z nich byla přes pět metrů vysoká. Hned u vjezdu do samotného Litchfield Parku je navíc pole vzácnějších "magnetic termites". Na rozdíl od běžných termitů stavějicích svá termitiště jako vysoké hromady ze zeminy a bláta, tito termiti umí určit světové strany a staví taktéž vysoká, ale zcela plochá termitiště, dost podobná náhrobním kamenům, která jsou všechna natočena stejným směrem. Údajně tím dokáží významně snížit teplotu uvnitř termitiště. Samotný Litchfield National Park je relativně nedaleko Darwinu a tudíž zde bylo i více turistů, kteří si sem mohou z Darwinu udělat jednodenní výlet. Většina z nich jsem přijíždí za koupáním v přirode. Příležitostí pro ně je v parku dost, ale stojí za to zajet do vzdálenějších částí parku, kde jsou koupání klidnější. My jsme si udělali několik krátkých výletů a obešli jsme si hlavní atrakce, což jsou v Litchfieldu v první řadě vodopády: Florence Falls, Wangi Falls a Tolmer Falls. Původní plán ukončit horký den koupáním ve vyhlášené kaskádě malých vodopádů jménem Buley Rockhole jsme zavrhli, jakmile jsme dorazili na místo. Davy turistů mačkající se s pivem v ruce a pupkem před sebou v kaskádě přírodních bazénků byly dostatečně odpudivé, abychom našli sílu popojet dál a najít lepší místo. Ukázalo se, že to bylo dobré rozhodnutí, neboť asi o 30 kilometrů dál jsme našli parádní jezírko ke koupání hned u Wangi Falls. Zbytek dne jsme si opět užili v příjemně vlažné vodě. A totéž jsme zopakovali ještě jednou při cestě z Litchfieldu do naší posledné destinace před návratem do Darwinu: Berry Springs v severní části Litchfield Parku byly stejně příjemné a navíc v nich Davídek objevil malý kámen s vytesaným jménem vojáka z druhé světové války a datem 1941. Má ho dosud a považuje ho za velkou vzácnost. |
Northern Territory Wildlife Park
27. září 2016
27. září 2016
A pak nastal poslední den naší cesty. Strávili jsme ho v Northern Territory Wildlife Parku, což je něco mezi zoologickou zahradou a pěším safari. Kromě tradičního podmořského akvária s prosklenným tunelem, tady za návštěvu stojí hlavně moc pěkné voliéry s australským ptactvem a krmení sladkovodních rejnoků a barramundi s přednáškou rangera. Rejnoci jsou pěkně oprsklí a barramundi polykají nabízenou rybu jako výkonná vývěva, s pořádně hlasitým vcucnutím (video zde). Kdyby si taková 20-kilová barramundi chtěla v ústí řeky Noosa kde Erich kitesurfuje cucnout jeho kotník, asi by to pěkně bolelo ...
Následovalo poslední přespání v Darwinu, snídaně v Roma Cafe v centru města (příjemné bistro, které jsme si zvolili jako svou snídaňovou základnu v Darwinu, neboť měli nejen skvělé omelety a kafe, ale s radostí podávali našim dětem dvojité porce lívanců bez zbytečných doplňků jako borůvky či jahody) a pak let zpátky do Brisbane a jízda autem do Noosy. Návrat do našeho nového, čistého a útulného domova byl moc příjmený. Těšíme se na další velkou cestu v prosinci: nejdříve několik dnů v Melbourne, pak Vánoce s Jimem a Glenice na jejich farmě u Albury a po krátkém přebalení batožin v Noose celý měsíc na Novém Zélandu ... k nadšení dětí a mírnému zoufalství Helenky v karavanu! |
|