Nový Zéland

Nový Zéland ... karavanem
2.-22. ledna 2017

Na jižní polokouli pokračují v lednu školní prázdniny, nastala letní vedra, do Noosy se sestěhovala polovina Austrálie a naše malá vesnice dokonce zažívá dopravní zácpy na cestě k pláži. Proto jsme na leden naplánovali třítýdenní dovolenou na překrásném Novém Zélandu. Původně jsme měli v úmyslu projet jak Severní, tak Jižní ostrov, ale - jak se dozvíte v naší reportáži - nakonec jsme plány změnili a celé tři týdny jsme cestovali jen po Severním ostrově. Částečně kvůli ošklivým bouřím, které zmítaly Jižním ostrovem a také proto, že na Novém Zélandu jsme již před jedenácti lety byli a na Jižním ostrově jsme strávili většinu času.

2. ledna, ještě ve stavu mírně bolestivém po povedené novoroční oslavě, jsme brzy ráno odletěleli z Brisbane přímým letem do Aucklandu. Hned po příletu jsme si vyzvedli karavan a bez prodlevy vyrazili do kempu na severním okraji Aucklandu. Znalci cestování karavanem (a my se po letech karavanování po Evropě za znalce již považujeme) vědí, že úspěch karavanové dovolené spočívá mimo jiné ve schopnosti poskládat všechny propriety v karavanu tak, aby byly rychle po ruce a přitom nepřekáželi. První večer jsme tedy vyskladňovali oblečení, společenské hry, knížky, nabíječky a čerstvě nakoupené potraviny do poliček, lednice a kufru do té doby, než byl Erich spokojen s celkovým rozmístěním a všichni připraveni na velkou cestu karavanem.

Rozhodli jsme se úplně vypustit Auckland (je to hezké ač trochu nudné město, ale zbytek Zélandu skýtá tolik unikátních míst, že byla škoda zdržovat se v něm, obzvláště když už jsme si ho před lety důkladně prošli) a ráno jsme vyrazili na Sever, který jsme při naší předchozí cestě v roce 2005 zcela minuli. Cílem prvního dne byl Russell, nádherně scénické městečko v neméně scénickém zálivu Bay of Islands, kde jsme chtěli strávit několik dní. Než jsme však dojeli do Russellu, udělali jsme si krátkou zastávku na toaletách v Kawakawa. I tolerantní čtenář našeho blogu se teď zajisté ptá, zda hodláme psát o každém hajzlíku, který jsme na Novém Zélandu potěšili svojí návštěvou a rovnou tedy předesíláme, že tomu tak nebude. Zmíníme pouze tento, neboť je opravdu unikátní a slavný: postavil ho v centru Kawakawa veleslavný rakouský umělec a architekt Friedensreich Regentag Dunkelbunt Hundertwasser. A je nutno podotknout, že by mu kawakawští i po smrti měli líbat ruce, neboť do jejich bohem zapomenutého městečka by jinak turisté nejspíš ani na tu malou potřebu nezabočili. Více se o těchto toaletách a jejich příběhu dozvíte ve fotogalerii níže. Pak už jsme pokračovali do Russellu, který nás naprosto uchvátil. Strávili jsme zde dva dny, procestovali okolí, vyrazili na výlet lodí po zálivu za delfíny a turistickou atrakci jménem Hole in the Rock a užili si dvě relaxované večeře na zenové promenádě s výhledem na záliv.

5.ledna jsme přespali v Cambridge, abychom se druhý den dopoledne včas dostavili do ... Hobitína! Ano, ano, přesně toho Hobitína, ve kterém se natáčel Pán prstenů a Hobit. Této turistické atrakci, obzváště cestujete-li s dětma, se stěží vyhnete, ale po pravdě, není ani důvod se ji vyhýbat, ačkoliv počet návštěvníků je zde veliký a rezervace předem jsou nutné. Nebudeme zastírat, že i dospělí členové výpravy byli na Hobitín zvědavi a to co jsme viděli nás nadchlo, o Sofče a Davidovi ani nemluvě. Rodinná shoda byla, že bydlení v Hobitíně by muselo být nesmírně romantické a uklidňující.

Z Hobitína jsme vyrazili do města Rotorua v centrální části Severního ostrova, které je proslulé geotermálními prameny a maorskou kulturou. Prošli jsme si vesnici Whakarewa (celým maorským jménem Te Whakarewarewatanga O Te Ope Taua A Wahiao), která není skanzemem, ale živou fungující maorskou osadou, posvačili kukuřici uvařenou v termálním pramenu, shlédli tradiční a tradičně děsivý maorský tanec Haka a nadýchali se síry u nesčetných bublajících sirných bahnišť. Druhý den jsme vyrazili do Whakarewa Redwoods, což je sekvojový dešťný les na okraji Rotorui, který zdejší osadnící vysázeli před více než sto lety, aby zjistili, že sekvoje zde sice dobře rostou, ale jejich dřevo je příliš měkké, než aby se hodilo ke zpracování.

Dále jsme pokračovali do Wai-o-tapu - aktivní geotermální oblasti, kterou je zdejší část ostrova nejvíce proslavena. K večeru jsme si užili koupání v termálních lázních s výhledem na zelené pahorky vnitrozemí a hned poté se přesunuli do Whakatane, přístavního města v zálivu Bay of Plenty. Tady nás čekala obzvláště zajímavá tůra lodí a pěšky na nejaktivnější z novozélandských vulkánů - ostrov White Island. Výlet se nám napoprvé nepovedl (na 40km vzdálený ostrov se dá dostat jen lodí a ty zůstaly kvůli silnému větru první den zakotveny), ale druhý den nám již počasí přálo a po zhruba dvouhodinové jízdě jsme přistáli na ostrově. Zážitek to byl veliký, dýchací masky a oblaka sirného kouře ze stovek výdechů v nás vyvolávali marťanské pocity a fotogeničnost celého ostrova potěšila srdce Ericha-fotografa.

Po návratu na pevninu jsme nasedli do karavanu a svižnou jízdou se přesunuli k masivu Tongariro, známému jako jedno nejkrásnějších horských přechodů na světě a mimo jiné také dalšímu z míst, kde se natáčeli části Pána prstenů. Počasí nám přálo, což u Tongarira není obvyklé, děti projevily horského ducha a zvládly celý výstup na horu, jen těsně pod vrcholem se společně s Helenkou otočily na cestu zpět, protože při silném větru na vrcholu Togarira bylo i pro dospělého těžké udržet se na nohou. Poté, co jsme se večer vrátili do karavanu a resuscitovali unavené nohy, udělali jsme si druhý den nenáročnou tůru v Togariro National Park vedoucí hezkým pralesem a skrze barevná rašeliniště a navečer vyrazili do Wellingtonu, abychom se trajektem přesunuli na Jižní ostrov.

A tady jsem museli naše plány přeskládat. Na Jižní ostrov totiž udeřila cyklona a přinesla sebou vichr a nekončící deště. Vzhledem k tomu, že jsme již Jižní ostrov znali a nechtěli jsme jezdit s nemotorným karavanem v bouřích, rozhodli jsme se zmenit plány a důkladně projet ty části Severního ostrova, které jsme ještě stále neviděli. Začali jsme tím, že jsme zůstali dva dny ve Wellingtonu a prošli si nejen zdejší ZOO ukrytou v kopcích nad městem, ale hlavně skvělé muzeum Te Papa (jedna z nejlepších expozic, které jsme vůbec kdy videli, se jmenuje Gallipoli a je věnována novozélandským vojákům bojujícím v první světové válce), a triková studia Weta Cave, která nadchnou nejen milovníky Pána prstenů.

Z Wellingtonu jsme vyrazili k vysokému vyhaslému vulkánu Taranaki na západním pobřežím, kde jsme zvládli dvě náročnější tůry kolem vrcholu sopky a téměř neprůchodnými pralesy na jejím úpatí. Unaveni z kopců, pokračovali jsme do nedalekého New Plymouthu, kde se právě konal festival světel a dorazili jsme právě včas, abychom si užili večer plný barevných světel, koncertů a jídla ve zdejším parku (srdce čínských turistů by plesala nadšením nad všemi těmi barevnými kýči a i nám se v našem prázdninovém rozpoložení náramně líbilo procházet se o půlnoci v parku hýřícim všemi barvami spektra). Další den jsme již vyrazili směrem na Lake Taupo, ale cestou jsme si ještě udělali zastávku ve Waitomo, abychom si prohlédli zdejší atrakci: jeskyni obydlenou svítícími červy. Za světel baterek to sice jsou ošklivé slizké potvory, ale jakmile zhasnete, vidíte jen moře svítících teček na černém pozadí - pokud dokážete ignorovat hordy turistů, kteří se na tuto předraženou podívanou sjíždějí, udělat si zde zastávku stojí za to.

A pak už jsme dorazili k jezeru Taupo, naší poslední destinaci před cestou zpátky do Austrálie. Tady jsme si užili dva dny slastného večerního koupání v termálním koupališti, tůru skrze aktivní geotermální oblast Orakei Korako a podívanou na Huka Falls - přírodní a křišťálově čistou burácející kaskádu řeky Taupo vytékající z jezera téhož jména. Poslední večer našeho pobytu na Novém Zélandu jsme se přesunuli k Aucklandu a s trochou obav sledovali, jak cyklona, která se v tu dobu již posunula na sever lomcuje naším nebohým karavanem. Karavan to nakonec vydržel (na rozdíl od nešťastné rodiny o pár míst vedle, kterým spadlý strom jejich karavan solidně zničil - naštěstí se to obešlo bez zranění) a aucklandské letiště začalo i odbavovat lety, takže naše obavy nebyly na místě a po třech týdnech jsme opět nasedli do letadla a vrátili se do Noosy.

Sedíce v letadle, shrnuli jsme pár hlavních pozorování z naší cesty. Za první, Nový Zélend je, co se přírody týká, podle nás nejkrásnější země světa. Na relativně malém území tady najdete tropické lesy, fascinující sopky, nevídané geotermální úkazy, velryby nebojácně plovoucí u lodí, jedny z nejkrásnějších fjordů nebo horských tůr na světě a na Jižním ostrově k tomu všemu i dramatickou alpskou přírodu. Za druhé, bylo osvobozující po delší době cestovat s dětma v zemi, kde není ani jediné jedovaté zvíře a nechat je volně běhat po lesích, aniž bychom neustále hlídali, jestli někde nestrkají prstíky do děr nebo nešlapou do vysoké trávy. Za třetí, cestování karavanem (pro již rozmazlené) nebo kempování ve stanu (pro všechny ostatní) je nejlepší způsob jak cestovat po Novém Zélandu. Kempy jsou perfektně čisté, skvěle vybavené a plné lidí, kteří se s vámi rádi podělí o dobré tipy na cestu a dobrou náladu. Myslíme, že tohle stále ještě nebyla naše poslední cesta na Nový Zéland!

PS: Jediné drobné negativum, na které musíme všechny budoucí cestovatele po Novém Zélandu upozornit je, že přesuny po zdejších silnicích rozhodně nemůžou plánovat podle evropských očekávání, protože ujet i rozumných 400 kilometrů zabere celý den. Ač je Nový Zéland velmi bohatou zemí, Novozélanďané zjevně nejsou schopni nebo nemají v úmyslu stavět žádné dálnice a jejich hlavní silniční tahy jsou přecpané a pomalé. K tomu po nich jezdí davy nevyspalých turistů, kteří právě absolvovali třicetihodinový letecký přesun, poprvé řídí karavan a při každém výjezdu z parkoviště mají ve zvyku zapomínat, že se zde jezdí na levé straně silnice. A i když už se proti vám neřítí vyděšený francouzský řidič pronajatého karavanu, je dobré mít na paměti, že za kteroukoliv zatáčkou může na silnici lelkovat jedna ze zdejších 40 milionů ovcí. Jezděte opatrně a nikam nespěchejte!

Russell
3.-4. ledna 2017

Severní část Severního ostrova jsme při naší předchozí cestě po Novém Zélandu projet nestihli a tak jsme se rozhodli věnovat ji pozornost letos. Stálo to za to.

Hned po přespání v Aucklandu jsme vyrazili do Russellu u zálivu Bay of Islands. První co jsme si uvedomili, hned jak jsme vyjeli z města, byla zeleň. Jižní část Queenslandu kolem Noosy je sice subtropická a zelená, ale je to zeleň veskrze eukalyptová, na pohled malinko našedlá. Zato kopce a lesy na severu Nového Zélandu jsou reklamou na zelenou přírodu. Nevysoké pahorky, porostlé bujnou a svěží flórou nám hodně připomínali evropské kopce. Díky vší té zelené nádheře nám dlouhá cesta ubíhala v příjemné náladě. Po několika hodinách jsme dorazili do Kawakawa, abychom tělům ulevili v hundertwasserovských záchodcích a udělali si procházku po městečku. Kromě početné maorské populace potulující se po městě a turistické úzkokolejky vedoucí centrem jsme zde nic závratného nenašli. Zato jsme se dověděli, že - ač původem Rakušan - Hundertwasser zanechal na Novém Zélandu významnou stopu. Byl totiž nejen známým umělcem, ale solidním politickým aktivistou (v padesátých letech po okupaci Tibetu Čínou pomohl Dalajlamovi v útěku do Indie, podporoval kampaň proti nukleárním zbraním) a hlavně zjevně velmi schopným businessmanem. Pokud byste předpokládali, že se jako ekologický aktivista odstěhoval na NZ a v souladu s přírodou žil v opuštěné pastoušce na okraji Kawakawa, šeredně byste se mýlili. Hundertwasser, v sedmedesátých letech nejen slavný, ale i bohatý, si kromě několika nemovitostí na ostrovech a v zálivech Bay of Island zakoupil i celé údolí Kaurinui o rozloze přes 370 hektarů a zde si zařídil "bydlení v souladu s přírodou", tj. vyhřívané solárními panely, s vlastním vodním a větrným generátorem a mlýnem, čističkou vody, atd. Místní ho dodnes považují za svého a záchodkům věnují pečlivou pozornost.

Poté co jsme z Kawakawa dorazili do Russellu, užili jsme si v něm dva relaxované dny. Je to romantické a pohodové městečko, kde k radosti stačí procházet se po pobřežní promenádce, užít si skleničku vína na molu a nechat děti hrabat se v písku. Při dobré večeři jsme si na další den naplánovali výlet lodí po zálivu. Co výlet sliboval, to také splnil: po většinu plavby nás k velké radosti celé rodinuy provázelo hejno delfínů, díky dávce Kinedrilu se nikdo nepozvracel, zálivy, kolem kterých jsme se plavili byly scénické a oběd s pěším výletem na vzdáleném ostrově skýtal překrásné výhledy na nekonečný Bay of Islands. Lepší začátek dovolené na NZ jsme si stěží mohli představit.

Cambridge
5.ledna 2017

Cambridge měla být původně jen nevýznamná zastávka k přespání, ale nakonec jsme v tomto jinak zcela neznámém místě narazili na jednu zajímavost a jednu perlu. Tou zajímavostí je, že Cambridge je centrem chodu prvotřídních závodních koní a celé město se pomníky a jinými upomínkami na toho či onoho slavného koně pyšní na každém kroku. Speciálně pro Sofču už tohle by stačilo, aby byla v Cambridge spokojená.

Co nadchlo nás rodiče ještě více však byla zdejší perla (objektivně spíše perlička, ale prostě nás nadchla): právě otevřený minipivovar jménem Good George Brewing, ve kterém jsme si užili nejen dobré pivo a jídlo, ale také těžko popsatelnou pozitivní a super-přátelskou náladu. Jediné vysvětlení pro onu záhadnou náladu nacházíme v podezření, že pochází z neobvyklé kombinace silných piv a odsvěceného protestanstkého kostela, ve kterém se toto zařízení usídlilo. Pojede-li někdo z laskavých čtenářů tohoto článku kolem Cambridge, doporučujeme, ať se tam zastaví, dá si pár piv a vysdílí s námi, zda tuto neobvyklou náladu na sobě pozoroval také.

Hobitín
6. ledna 2017

Jakmile z nás následujícího rána opadly i zbytky "nálady" z Good George Brewing, nastal slavný den, jehož obsah se nám až dosud dařilo udržet v tajnosti před dětmi: návštěva Hobbitonu (čtenáři českého překladu Pána prstenů ocení spíše český název Hobitín).

Máme Tolkiena rádi, Pána prstenů i Hobita jsme všichni shlédli s velkým zájmem a proto jsme byli zvědavi, jestli bude Hobitín kýčovitým turistickým lákadlem, nebo nás příjemně překvapí. Překvapil nás po všech stránkách příjemně. Za první je opravdu zajímavé ho vidět, neboť první co vás napadne je, že ve skutečnosti je Hobitín mnohem skutečnější, než se vám může zdát ve filmu a že žít v takovéto malebné vesničce by muselo být nekonečně romantické. Za druhé, ještě zajímavější bylo zjistit, jaký příběh za Hobitínem stojí.

Režisér Peter Jackson měl v roce 1998 údajně k dispozici již 11 jiných předvybraných lokalit, na kterých se měly točit scény z Hobitína, když jeho skaut z vrtulníku objevil kopečky kolem farmy majitele jménem Alexander. Podobnost s popisem Tolkienova Hobitína byla tak nápadná, že všechny ostatní lokality byly uloženy k ledu a po dohodě s farmářem se Jackson s producenty rozhodli natáčet zde. Novozélendská vláda přispěchala s armádou, která vyasfaltovala silnice pro stovky kamionů, odvodnila zdejší bažiny, přivedla vodu a elektřinu a vykopala díry pro budoucí hobití domečky. Po dotočení posledního dílu Pána prstenů zde zůstalo 17 nakašírovaných fasád hobitích domečků, za kterými přijížděli Tolkienovi fanoušci z celého světa. A tak, když se v roce 2009 začala natáčet trilogie Hobit, založili producenti, Jackson a farmář Alexander společný podnik Hobbiton a rozhodli se z Hobitína udělat o poznání větší raritu: místo nakašírovaných fasád postavili opravdové hobití domečky, skutečnou repliku hostince U zeleného draka a veleslavný strom na vrcholu Hobitína, který mezitím ztrouchnivěl, zdárně zrekonstruovali z betonu a plastu, takže vydrží přinejmenším několik dalších generací turistů. Farmář Alexander a jeho rodina pověsili farmaření na hřebík, stali se nejbohatší rodinou v širokém okolí a celý podnik je jednou z hlavních atrakcí ostrova, jíž denně projdou ne-li tisícovky, tak rozhodně mnoho stovek vydatně platících turistů.

I těm čtenářům, které filmové kýče neoslovují se Hobitín bude líbit, protože příroda, ve které je umístně je prostě čarovná!

Rotorua
6.-8. ledna 2017

Rotorua je nejvíce maorskou destinací v centru Severního ostrova. Jezdí se sem za maorskou kulturou a geotermálními úkazy.

My jsme začali tradičně centrem města, kde jsme však k velkému zklamání zjistili, že zdejší muzeum, které jsme si z předchozí dovolené pamatovali jako velmi dobré, je po posledním zemětřesení uzavřeno a čeká na opravu. Muzeum jsme tedy oželeli a přesunuli pozornost na desítky geotermálních výdechů a bublajících bahnišť poblíž centra Rotorui. Ty jsme i my viděli poprvé, protože v roce 2005 byla pro změnu tato část Rotorui uzavřena kvůli vysoké tektonické aktivitě. Bylo to první setkání dětí s aktivními geotermálními prameny a plyny o teplotě přes sto stupňů, takže zpočátku na ně s hrůzou koukaly a ptaly se, jestli se do některé z jam propadneme. Bázeň je však velmi rychle přešla a po první hodině už jsme na ně museli z povzdálí křičet, aby dbaly upozornění a nepobíhaly mimo vyznačené chodníky.

Naštěstí do žádného pramenu nespadly a tak jsme zdárně pokračovali k další a hlavní atrakci: maorské vesnici Te Whakarewarewatanga O Te Ope Taua A Wahiao. Je to muzeum maorské kultury a zcela obydlená vesnice zároveň. Zdejší průvodkyně nám vysvětlila, že maorské děti nežijí s rodiči, ale vychovávají je prarodiče ve skupině se všemi ostatními dětmi vesnice. Ukázala nám tradiční způsob přípravy jídla: po celé vesnici je několik horkých termálních výdechů, které jsou osazeny dřevěnými bednami o rozmeru zhruba metr na metr. Do krabice si obyvatelé vesnice po ránu uloží cokoliv si zrovna v ten den chtějí uvařit k obědu (typicky nějaké maso a zeleninu) a kolem poledne se pro to vrátí. Vzhledem k tomu, že uvnitř krabice je krásně vlhkých 120-150 stupňů, je vše k obědu šťavnatě uvařeno. Jen si nesmíte splést svoji hromádku se sousedovou. Takový naštvaný hladový maorský soused vás bez otálení polechtá svým oštěpem. Nemá-li zrovna obyvatel maorské vesnice chuť na dlouhé vaření, k dispozici je maorský fast-food: do igelitového pytlíku přivázaného na dlouhý provázek se vloží několik klasů kukuřice, pytlík se hodí na dno vařícího pramenu a za deset minut si pochutnáte na dokonale uvařené kukuřici. Vyzkoušeli jsme a byla tak dobrá (a my tak hladoví), že jsme si přidali dvakrát.

Poté jsme se šli podívat na představení Haka, nafotili si děsivé obličeje a masivní těla maorských bojovníků (popravdě, když na vás maorský tanečník zařvě, vyvalí bulvy a namíří oštěp, jste na pochybách, zda skutečnost není převrácena a ve skutečnosti bylo předchozí přátelské přivítání pouze divadlem pro turisty, zatímco Haka a následné zapíchnutí bílého Evropana je nefalšovaným úmyslem maorského svalnatce) a nakonec se vybrali pokochat pohledem na nejvetší gejzír v Rotorui. Tam nás ovšem čekalo překvapení, dokazující, že ani Maorové nejsou imunní vůči zášti. Zatímco v minulosti se turisté mohli projít vesnicí Whakarewa a zároveň kochat gejzírem Te Puia za jedno vstupné, dnes si musí připlatit, protože maorské rodiny, které dosud spravovali vesnici i gejzír se před lety nepohodly. Mezi vesnicí a několik set metrů vzdáleným gejzírem postavily zeď. Osadily v ní sice bránu, ale ta je leta zamčená. Chce-li turista po návštěvě vesnice vidět i gejzír, musí se vrátit hlavní bránou zpátky, dojít k asi kilometr vzdálenému vstupu ke gejzíru a zaplatit si další vstupné. My jsme došli k názoru, že taková zášť si zaslouží trest, a protože průvodcování po vesnici je skutečná práce a navíc byla skvělě odvedená, zatímco gejzír nikdo pumpovat nemusí, prohlédli jsme si jej z dálky a hrabivé rodině od gejzíru jsme nezaplatili nic.

Druhý den v Rotorui jsme pokračovali krátkou procházkou v korunách sekvojového lesa Whakarewa Redwoods a hned poté jsme vyrazili do Wai-o-tapu. Je to podle všeho nejkrásnější z běžně dostupných geotermálních oblastí na Novém Zélandu. Kromě množství fascinujících bahenních výdechů, sírově žlutých jezírek a rudých minerálních pramenů je to v první řadě díky velikému termálním bazénu Champagne Pool. U smaragdově zelené vody lemované sytě oranžovým okrajem musí poklesnout čelist i největším skeptikům. Přestože nám do obličejů vítr hnal ostré sirné páry, fascinovaně jsme na tuto nádheru koukali přes půlhodinu a pokaždé si vychnutnali krátkou chvíli, kdy vánek nadzvednul oblak par a barvy se ukázaly v plné kráse.

A po tom všem jsme den stylově ukončili v termálních lázních Waikite Valley Thermal Pools. Zde se turisté po upoceném dnu mohou osvěžit - případně, podle počasí, zahřát - v několika venkovních bazénech o různých teplotách, nebo v soukromí vlastního bazénku s výhledem na údolí Waikite. My jsme si užili soukromý bazének, stejně jako před dvanácti lety, pouze s tím rozdílem, že tenkrát jsme se v něm cachtali dva (případně dva a půl, pokud budeme Sofču, tři měsíce do porodu, počítat za půl), zatímco nyní již čtyři.

Whakatane & White Island
9.-10. ledna 2017

Ještě s hlavami kouřícími horkou párou z termálních lázní jsme se večer přemístili do města Whakatane na pobřeží zálivu Bay of Plenty. Cestou jsme si zarezervovali výlet lodí na aktivní vulkán jménem White Island, ovšem hned jak jsme se další den ráno probudili, našli jsme na mobilu vzkaz, že moře je příliš rozbouřené a výlet se odkládá na další den. A tak jsme si místo výletu užili poklidné dopoledne s pozdní snídaní v kempu, procházku po Whakatane a nenáročnou tůru po hřebenech kopců nad Whakatane, odkud jsme si prohlédli 40 km vzdálený White Island alespoň z dálky. Druhý den ráno jsme se probudili ještě nedočkavěji a s nadšením zjistili, že tentokrát je moře v pořádku a výlet se koná!

V sedm ráno už jsme stepovali u přístaviště a po nezbytném vyplnění několika formulářů a preventivní dávce kinedrilu jsme se nalodili. Když jsme po dvou hodinách dorazili k ostrovu, spustil kapitán a jeho pomocníci na vodu nafukovací člun a postupně nás spolu s dvaceti dalšími odvážlivci přepravil na ostrov. Strávili jsme na něm asi tři hodiny, obešli všechny jeho dostupné části a vyslechli odborný výklad o jeho geologických vlastnostech a úkazech, stejně jako o všech vědeckých přístrojích instalovaných na ostrově a monitorujících jeho stav. Nečekané překvapení nás čekalo na závěr. Na okraji do moře otevřené části kaldery jsme narazili na zbytky nečeho, co vypadalo jako zničená malá továrna. A taky že byla ... protože je White Island bohatý na síru, soukromá společnost ho na ostrově v letech 1880-1914 těžila. Ovšem v září 1914 se po předchozím zemětřesení zřítila část severní stěny kráteru a následoval ji masivní proud lávy, který smetl továrničku a deset jejich dělníku. Nenašli se po nich nikdy žádné stopy. V roce 1923 jiný podnikatel těžbu obnovil, ale v roce 1930 ji kvůli ztrátám ukončil a od té doby je ostrov ponechán jen vědcům, turistům a přírodě.

Už samotný fakt, že jsme se procházeli vnitřkem aktivního kráteru byl fascinující a k tomu v nás pohledy na kouřící výdechy, sirné sloupy a potůčky žíravé kyseliny vyvolávali dojem návštěvy na cizí planetě. Když jsme navíc přidali nomen omen v podobě zkázy osudové továřničky a její ponuře fotogenických pozůstatků, zanechala v nás návštěva na White Islandu zcela ohromující dojem. Tento výlet rozhodně stál za všechny peníze i den čekání na klidnější moře.

Tongariro
11-12. ledna 2017

Z Whakatane jsme se ještě v tentýž den přesunuli do Tongariro National Park za vyhledávaným horským přechodem Tongariro Crossing.

Večer jsme karavan zaparkovali v kempu Whakapapa a modlili se za dobré počasí, kterého je na Tongariru poskrovně. Byli jsme vyslyšeni, ačkoliv jen částečně. Obloha byla ráno jasná, nikde ani mráček, nicméně od rána foukal silný vítr, což, jak se později ukázalo, byla drobná komplikace. Navíc Sofče bylo už od předchozího dne špatně, na což jsme ovšem nadrženi na Tongariro odmítali brát ohled (stejně jako na Helenčinu virózu několik dnů předtím, pouze Erich si při stejných problémech v prosinci dva dny pospal v autě, zatímco zbytek rodiny se procházel po Churchill Island a Phillip Island).

Ráno jsme vyrazili a mužská část výpravy se hned utrhla do úniku, zatímco empatická Helenka povzbuzovala zjevně unavenou Sofinku. Po nezbytné svačině u rozcestí Soda Springs jsme zhruba po čtyřech hodinách dorazili k úpatí Rudého kráteru a vystoupili do jeho sedla. Tam jsme ovšem další postup museli přehodnotit, protože vítr na hřebenu již přesahoval 70 km/hod a děti měli problém udržet se na nohou. Po krátké poradě se tříčlenná část přípravy obrátila k návratu, zatímco Erich se obětoval a vyrazil na vrchol Rudého krátera a k Smaragdovým jezerům, aby dětem pořídil původní fotografie této nejhezčí části přechodu. Cíle dosáhnul, fotografie ve vichru rychle nacvakal a tempem keňského maratonského běžce (no dobře, tak tempem netrénovaného pětiletého keňského běžce po nemoci) doběhl zbytek rodiny u Soda Springs. Děti měly o tatínka velké obavy a shledání provázely výkřiky radosti, jaké si po návratu z vrcholu Mount Everestu v roce 1953 neužil ani Edmund Hillary.

Večer jsme odměnili obě děti za hrdinný sportovní výkon milovanými palačinkami s Nutellou a trochu se zamysleli nad tím, jestli jsme to se Sofinkou vzhledem k sice mírné ale zjevné viróze trochu nepřehnali. Podle doktríny Helenčina tatínka-imunologa ("Silný organizmus přežije a aspirin je lékem na všechny nemoci") jsme dospěli k hodnocení, že nikoli. Sofinčina dobrá nálada i plná síla následujícího rána nám dali za pravdu a tak jsme ji ještě to dopoledne společně s Davídkem prohnali krátkou tůrou po úpatí Tongarira. Byla trochu zpruzená, ale jako vždy to rozchodila ... doslova.

Wellington
13.-14. ledna 2017

Další den jsme se vydali na úplný jih Severního ostrova, do hlavního města Wellingtonu. Pokud si již laskavý čtenář nevybavuje dávné hodiny zeměpisu a vcelku logicky bez přemýšlení vyprskne, že hlavním městem Nového Zélandu je ekonomické centrum a největší město Auckland, rádi připomeneme, že skoro všechny všechny bývalé kolonie Bristké Koruny si vypěstovali zvyk vybrat si za své hlavní město některé z obskurních druhořadých měst na svých územích. Nový Zéland naštěstí nezašel tak daleko, aby si dle australského vzoru postavil ve vnitrozemí zcela bezduché novoměsto, takže nakonec se přístavní a překvapivě živý Wellington ukázal jako rozumná volba. Speciálně, když vezmeme v potaz, že v prvním novozélandským hlavním městem bylo v letech 1840-41 Okiato (dnešním jménem Russell - ano, tentýž romantický ale malinkatý Russell, ve kterém jsme naši karavanovou dovolenou započali). Poté se sice vláda předvídatelně přesunula do Aucklandu, ovšem v roce 1865 definitivně zvítězil Wellington, údajně proto, aby bylo hlavní město spravedlivě stejně přístupné z Jižního i Severního ostrova. Nám se jako pravděpodobnější vysvětlení pro toto rozhodnutí jeví neuvěřitelná předvídavost tehdejší vlády, která zjevně už před 150 lety předpokládala, že Novozélanďani na svých ostrovech nikdy nepostaví kloudnou dálnici a cesta do hlavního města bude trvat věčnost, ať už to hlavní město bude kdekoliv.

Každopádně, Wellington nás příjemně překvapil. Zcela nás nadchlo muzeum Te Papa, které popisuje historii dobývání Nového Zélandu a složité dohody bílých osadníků s maorskými domorodci a hlavně již v úvodu zmíněnou expozici Gallipoli, zachycující útrapy kontroverzního nasazení a velkých ztrát novozélandských vojáků v bezvýsledné ofenzivě první světové války u tureckého Gallipoli. Jako studie nesmyslnosti války a šíleného utrpení a zároveň obdivuhodné odolnosti lidského pokolení je to podle nás jedna z nejlepších expozic válečné historie vůbec.

Jelikož se od návštěvy Hobitína celá naše dovolená nesla v duchu J.R.R. Tolkiena (t.j. každý večer jsme si před spaním pouštěli postupně všechny díly Pána prstenů a poté Hobita) bylo zcela nevyhnutelné, abychom ve Welingtonu navštívili studium Weta Caves. Jsou to triková studia, která vyráběla všechny triky nejen pro hobití filmy, ale pěknou řádku dalších. Na návštěvě u nich jsme překvapivě zjistili, že ačkoliv se čím dál více triků dělá počítačově, ty nejméně evidentní a svým způsobem nejvíce důležité jsou stále "fyzickým" řemeslem. Takže například hobití uši a chodidla nejsou žádným počítačovým trikem, ale reálnými a na míru vyrobenými protetickými pomůckami ze špičkových materiálů. Bohužel uvnitř studií se fotit nesmělo, takže fotodokumentací se pochlubit nemůžeme. Naopak z následující návštěvy wellingtonské ZOO jsme pár fotografií pořídili, jen jsme u toho museli dávat pozor, abychom přitom o nějaké zvíře nezakopli, neboť nejeden z exemplářů australské fauny se po ZOO pohyboval volně.

Mount Taranaki & New Plymouth
15-18. září 2016

Jak už jsme předeslali v úvodu, ve Wellingtonu nás zastihly zprávy o dramatickém počasí, které mezitím dorazilo na Jižní ostrov. Rozhodli jsme se opustit původní plány a rychle jsme sestavili náhradní plán. Za další destinaci jsme vybrali Mount Taranaki a její okolí na východě ostrova.

Mount Taranaki je 2 518 metrů vysoká sopka dokonale kuželovitého tvaru, která naposledy projevila známky vulkanického života v roce 1854 a tak jsme došli k názoru, že turistické trasy v jejím okolí již jsou nepochybně bezpečné. Kromě dvou tůr po jejím úpatí jsme si nejvíce užili neplánovanou zkratku (neúmyslně delší a komplikovanější než původní trasa) skrze zarostlý a špatně prostupný děštný prales. Na rozdíl od australských pralesů jsme si však dokázali krásnou přírodu vychnutnat, aniž bychom šíleli z hadů a jedovatých pavouků.

Poslední večer u Taranaki jsme si vyhradili pro Festival světel v New Plymouthu, městě na sever od Mount Taranaki. Mluvila o něm půlka Nového Zélandu a nám přišlo jako dobrý nápad se na něj podívat. Festivalová světla parku Pukekura se rozsvítila se západem slunce a bylo jich bohatě. Svítily chodníky, stromy, potůček i můstky přes něj, svítily stánky s jídllem a k našemu potěšení dokonce i dobře ozvučené podium s dobrou živou hudbou. Erichovi to připomnělo někdejší psychedelické zážitky z dávných návštěv neonově osvětlených jeskyní v Číně a stejně tak bylo evidentní, že i nejeden čínský turista se v ten večer u Taranaki cítil jako doma.

Jakmile si naše oči další den ráno opět přivykli na běžné denní světlo, dali jsme si dobrou snídani v malé kavárně v centru New Plymouthu a poté jsme si udělali drobnou rodinnou procházku po nábřeží New Plymouthu. Děti ocenili, že jsme je výjimečně nevlekli skrze pralesy ani po kopcích, vyhráli si na dětském hřisti, Helenka s Erichem si v klidu popovídali o dalších plánech v Austrálii a pak jsme vyrazili k jezeru Taupo.

Taupo
19.-21. září 2016

A tak se naše dovolená nachýlila ke konci, kde nás čekalo město Taupo na břehu stejnojmenného jezera v centrální části Severního ostrova.

Posledních pár dnů cestování po Novém Zélandu jsme si užili v poklidném tempu. Ačkoliv jsme už viděli několik geotermálních oblastí, řekli jsme si, že jedna navíc za trochu jízdy a času stojí a popojeli jsme za ní do Orakei Korako. Cestou jsme se zastavili v malinkém muzeu Volcanic Acitvity Centre na okraji Taupa, věnovanému vulkánům, tektonickým deskám, zemětřesením a jiným geologickým unikátnostem Nového Zélandu. Až tam jsme se poučili, že hlavním důvodem, proč Novým Zélandem víceméně neustále třese nějaké zemětřesení, není pouze poloha na okraji tektonické desky, ale mnohem více fakt, že každý ze dvou hlavních novozélenadských ostrovů se nachází na okraji jiné (!) tektonické desky a napětí mezi těmito deskami se uvolňuje právě na rozhraní obou ostrovů. Děti si důsledky jednoho takového zemětřesného uvolnění nadšeně vyzkoušeli v dřevěném domečku simulujícím zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy stupnice. Drobnou vadou na kráse jejich nadšeného a opakovaného užívání si nepravého zemětřesu bylo pouze to, že pokaždé když děti zmáčkly červený knoflík a jejich domečkem v muzeu začalo zmítat zemětřesení, nebyla v centru kvůli randálu možná ani nejbazálnější komunikace. Zůstalo pro nás nevysvětlenou záhadou, jak mohl zdejší průvodce a pokladník v jedné osobě vydržet v tomto randálu s úsměvem byť jediný den, natož celou turistickou sezonu.

Nakonec jsme si nechali fotogenické výhledy na Huka Falls. Nový Zéland se rozhodl odměnit nás dobrým počasím i poslední den u Taupo a tak jsme si za modré oblohy a plného sluníčka nezvykle udělali dokonce i selfíčka u smaragdově zelené vody přírodní kaskády Huka Falls vaílcí se s neuvěřitelnou sílou z jezera Taupo. Žádný spěch, klidné odpoledne a k tomu poslední večerní koupání v termálních pramenech koupaliště Taupo DeBretts Hot Springs. Víc si nešlo přát a dramatické počasí v poslední noc před odjezdem na letiště v Aucklandu tak už jen udělalo jednoznačnou tečku za naprosto dokonalou dovolenou.

PS: Laskavému čtenáři děkujeme za trpělivost při čekání na reportáž z Nového Zélandu a slibujeme, že i chybějící popisy k fotografiím doplníme co nejdříve.