Severní Queensland - za teplem a korálovým útesem
24. června - 9. července 2017
Picture
23. června skončil dětem školní "Term 2" a tak nám opět začaly dvoutýdenní prázdniny, tentokrát zimní. A protože denní teploty v Noose klesly na nesnesitelně studených 20 stupňů (v noci dokonce až kě 12 stupňům!), nastal přirozeně čas, abychom vyrazili za teplem na sever (zde příhodná poznámka: ačkoliv je všem čtenářům nepochybně jasné, proč se zde u protinožců za teplem jezdí na sever a ne na jih, stejně nás ještě stále dokáže zaskočit například nadšení zdejších našich přátel, kteří se s očima navrch hlavy zmíní, že po měsících hledání našli svůj ideální dům ... s výhledem na sever! I po roce života v Austrálii chvíli trvá, než mozek tuto zdánlivě protichůdnou informaci zpracuje a provede nezbytnou "protinožeckou" konverzi).

Ovšem zpátky k našemu výletu. Kromě toho, že je v Severním Queenslandu počas zimy velmi příjemně, s teplotami lehce pod 30 stupňů, je možné se zhruba od května do konce září i koupat, potápět a šnorchlovat v oceánu. Voda totiž počas těchto měsíců není dost teplá pro smrtelně jedovaté medůzy čtverhranky a irukanji, které se dočasně za teplem stěhují blíže k rovníku. A tak je zdejší zima ideálním obdobím pro návštěvu věhlasného Velkého korálového útesu, což byl i hlavní, rozhodně ne však jediný cíl naší cesty.
Rockhampton a Townsville
24.-25. června 2017
Z Noosy jsme vyrazili v sobotu ráno a protože nás čekalo zhruba 1 400km jízdy do první destinace naší cesty, rozdělili jsme celý přesun na dva dny. V sobotu večer jsme dorazili do města Rockhampton, pouhé zastávky na naší cestě, ovšem vyhlášené jako Mekka chovu a obchodu s dobytkem. Abychom z této slávy načichli alespoň něco, ubytovali jsme se tématicky v motelu Rockhampton Motor Cattle Inn, dali si k veceři obří hovězí steak a pak se spokojeně uložili ke spánku v pokoji vyzdobeném bezpočtem černobílých fotografií slavných býků, honáků i bezejmených dobytčích farmářů.

Následující ráno jsme tedy opět nasedli do auta a vyrazili do další zastávky na naší trase - Townsvillu. Do tohoto nevelkého ale mírně roztomilého studentského města jsme dorazili už odpoledne a tak jsme stihli navštívit zdejší akvárium, kde si hlavně děti kromě obvyklých atrakcí (skleněný tunel procházející obřím akváriem, nemocnice pro zraněné želvy, apod.) užili zajímavou přednášku o oceánské fauně a flóře. A pak už nás čekala Mission Beach ...
 Paluma National Park, Mission Beach, Dunk Island
26.-28. června 2017
Než jsme však do kýžené Mission Beach dorazili, udělali jsme si malou zajížďku do Paluma National Park, abychom se prošli podél říčky Crystal Creek. Ačkoliv je tamnější les oficiálně deštným pralesem, byl po dlouhém období sucha seschlý na troud, ale to nám nijak nevadilo. U Crystal Creeku jsme chvíli poseděli, děti nakrmily starým chlebem želvy v říčce a pak jsme vyrazili do Mission Beach.

Mission Beach je letovisko s pěknou pláží a pohnutou historií. V roce 1872 zde počas hurikánu ztroskotala plachetnice Maria a dva z jejích přeživších námořníků, (jménem Wilson a Sullivan) pod přísahou dosvedčili, že kapitán lodě Stratman sice ztroskotání přežil, nicméně byl následně pozřen zdejšími aborigincemi. Jak už nejspíš naši pozorní čtenáři tuší, odplata na sebe nenechala dlouho čekat a všichni členové zdejšího aboriginského kmene, u nichž byl nalezen jakýkoliv předmět ze ztroskotané lodi či původně patřící některému ze ztroskotaných námořníků, byl na místě zastřelen. 

Pohromy se Mission Beach - či v tomto případě ostrovu Dunk Island vzdálenému od Mision Beach jen 4km - nevyhnuly ani v nedávné historii. 2. února 2011 na tento malebný, hojně zalesněný a turisty vyhledávaný ostrov uhodil cyklón Yasi, kategorie 5, a zcela zdevastoval zdejší letovisko jménem Dunk Island Resort. 69 zaměstnanců sice bouři bez zranění přečkalo, ovšem letovisko bylo zničeno k nepoznání a přes původní sliby majitele nebylo nikdy zrekonstruováno. 

My jsme na Dunk Island vyrazili za bouře, abychom si prohlédli jak tamnější přírodu, tak zdevastované letovisko. A zatímco v přírodě žádné zbytky devastace vidět nejsou, chátrající resort na nás působil dost depresivně. Člověk musí při pohledu na tu spoušt chtě-nechtě přemýšlet, jak se muselo ve sklepení hlavní budovy cítit oněch 69 zaměstnanců, kteří zde museli v noci na 3. února 2011 přečkat cyklón a nemohli si být jisti, jestli vůbec přežijí. Pro mnohé z nich nejspíš bylo radostnou zprávou, že v roce 2016 odkoupil zdevastovaný resort od předchozího majitele nový investor a začal s rekostrukcí areálu. Při pohledu na krásnou přírodu a nedotčenou pláž nezbývá než doufat, že ji dokončí dříve, než se ostrovem prožene další hurikán.
Cairns a okolí
28.- 30. června 2017
Z Mission Beach jsme se 28. června přesunuli do Cairns - centra Severního Queenslandu. Samotné Cairns není nijak zvlášť zajímavé, přesto je centrem turistického průmyslu a to jako výchozí bod pro výpravy na korálový útes. Což bylo přesně to, za čím jsme do Cairns jeli i my.

Bohužel po příjezdu do Cairns jsme museli začít improvizovat, protože nečekaně deštivé počasí, které nás pronásledovalo už od Mission Beach, s námi zůstalo i v Cairns. Výlet na korálový útes jsme tedy zrušili a přesunuli na následující týden v naději, že počasí se mezitím snad umoudří a my budeme moci útes prozkoumat pod azurovým nebem.

Místo útesu jsme se jali prozkoumávat okolí Cairns. Začali jsme vodopády Josephine Falls, které nás, po měsících sucha, odměnily opravdu padající vodou, pokračovali jsme na Babinda Boulders, malebným a liduprázdným kaňonem s obřími balvany, dále jsme se posunuli k Lake Barrine, kde jsme se pokochali znovu vodopádem a také 45m vysokými a 2000 let starými stromy jménem "bull kauris" (Agathis mycrostachya) jež vypadají jako listnaté, ovšem informační cedule tvrdošijně naléhala, že jde o strom jehličnatý (s takovouto dychotomií jsme se jednoduše vypořádali tím, že jsme ji zařadili do kategorie "protinožecké", viz poznámka o zmatcích kolem severu a jihu v úvodu této reportáže). Poslední den v Cairns jsme popojeli do vnitrozemí na Atherton Tablelands - náhorní plošinu vyznačující se vytrvalými dešti a, co se nás týče, hlavně přítomností veleplachých ptakopysků. Déšť nám pranic nevadil, i na Atherton Tablelands byl teplý a co bylo hlavní, plachého ptakopyska jsme nakonec spatřili!

​
 Kuranda
30. června - 1. července 2017
Déšť neustával a tak jsme nepřízeň počasí proměnili v příležitost: vyrazili jsme do Kurandy, spíše turistického skanzenu, než vesnice, obklopené neprostupným deštným pralesem. 

Kuranda vyžaduje jistou míru tolerance a za ní se cestovateli odplatí krásným dnem i za deště. Leží na východní hraně Atherton Tablelands asi 20km autem od pobřeží, ovšem mnozí turisté místo nepohodlné jízdy autem po klikaté horské silnici raději volí zdejší turistickou atrakci: příjezd 7km dlouhou lanovkou z pobřeží. My jsme sice zvolili dopravu vlastním autem, protože jsme v Kurandě zůstávali se všemi taškami na noc, ale lanovku jsme si nemohli neprohlédnout. Její stavbu totiž před dvěma desetiletími řídil náš přítel Ivan, s jehož rodinou, která se z Prahy do Noosy přestěhovala z Čech v tu samou dobu co my, trávíme zde v Austrálii hodně radostného času. Poté, co jsme vzdali hold tomuto inženýrskému zázraku (jde o nejdelší lanovku v Austrálii), vyrazili jsme na pěší tůru k dosud nejmohutnějšímu vodopádu Barron Falls a den jsme ukončili výletem lodičkou s průvodcem po řece Barron, počas které jsme se dověděli například to, že Kuranda byla kdysi vyhlášeným centrem pěstování kávovníku, ovšem kávovník postupně ustoupil turistickému průmyslu a tak si dnes už i v Kurandě dáte cafe latté nejspíš z kolumbijského zrna.

Za hlasitých zvuků pralesa jsme večer ulehli ke spánku v (poněkud luxusní) lesní vile a než jsme následující den Kurandu opustili, strávili jsme několik hodin ve zdejším motýlím skleníku, upřímně nadšeni nespočetným množstvím druhů a barev místní motýlí populace, s nimiž, co se množsvtí i barevnosti týče, zdatně soupeřily stejně nespočetné skupiny čínských turistů. Ovšem nutno podotknout, že "životnost" všech turistů byla v Kurandě jen velmi dočasná. S poslední lanovkou ve tři hodiny odpoledne Kurandu opustili nejen turisté, ale podle všeho i většina majitelů kaváren, restaurací a obchůdků a Kuranda se z hlasitého mumraje v několika minutách změnila v tichý a málem opuštěný ráj uprostřed pralesa. 

Na odpolední cestě zpátky na pobřeží jsme si udělali zastávku v centru aboriginské historie a umění jménem Tjapukai, které se nám moc líbilo. Kromě příběhů a tanců zdejšího aboriginského kmene, hře na didgeridoo, jsme si vyzkoušeli házet oštěpem a bumerangem, což, vzhledem k naší nešikovnosti, nejvíce pobavilo našeho srdečného aboriginského průvodce.
​
Port Douglas
1.-2. července 2017
A pak přišel první z highlightů naší cesty. Nejenže nás v Port Douglas čekal první výlet na korálový reef v našich životech, ale navíc jsme se zde setkali s kamarády Plchovými, kteří předtím strávili několik dní u nás v Noose, odkud, stejně jako my, pouze s týdenním náskokem, následně vyrazili do severního Queenslandu. Shledání bylo radostné o to víc, že hned následující ráno jsme společně vyrazili na krásném katamaránu konečně na tolik očekávaný korálový reef.

Počasí nám opět moc nepřálo, bylo zataženo, ale nepršelo a dobrou náladu posilovalo dobré jídlo a pití na palubě a shledání našich dětí, které se na sebe už dlouho těšily. Po jednom kinedrilu, dvou hodinách plavby, následném zakotvení u reefu a nezbytné instruktáži jak bezpečně šnorchlovat jsme se poprvé zanořili k reefu a konečně tu nádheru spatřili! Popravdě, bylo to trochu zklamání, ale v tu chvíli jsme si to přiznat nechtěli. Byli jsme totiž u vnitřního (tj. méně bohatého a méně barevného) reefu, slunce nesvítilo a bylo mérně ponuro a po předchozích deštích byla voda zakalena. Náladu nám to však nezkazilo, vydrželi jsme ve vodě se šnorchly přes dvě hodiny a cestu zpátky jsme si opět zpestřili dobrým občerstvením. Kluci na palubě usnuli, holky celou dobu krafaly a dospěláci si povídali. 

Bohužel hned druhý den jsme se Plchovými velmi neradi museli rozloučit, neboť zatímco jejich cesta již vedla na jih na letiště v Brisbane, my jsme pokračovali dále na sever, do Cooktownu, nejsevernějšího místa východního pobřeží Austrálie dostupného běžným autem.
Cooktown
4.-5. července 2017
Do Cooktownu může násvštěvník přijet pohodlnou asfaltovou silnicí č.81 nebo offroadovým dobrodružstvím jménem Bloomfield Track, sjízdným pouze terénními vozidly. Vzhledem k trvajícím dešťům, jsme se rozhodli, že pro příjezd zvolíme bezpečnou vnitrozemskou silnici a Bloomfield Track si necháme na návrat v naději, že deště ustanou a track bude sjízdný i pro běžné čtyřkolky jako je náš Jeep Cherokee (což v očích opravdových Queenslanďanů není žádné offroad vozidlo).

O Cooktownu všichni mluví jako o městě, pro názornost je však nutné podotknout, že ačkoliv v něm při troše představivosti náznak města najdete, počet jeho obyvatel  - 2 tisíce - odpovídá průměrné české vesnici. To však nic nemění na tom, že Cooktown nám rozhodně stál i za velmi dalekou cestu a to hlavně díky večernímu lodnímu výletu do zdejší zátoky a mangrovníkových lesů a díky své historii, která stojí u zrodu samotné Austrálie.

Cooktown sídlí u ústí řeky Endeavour. V roce 1770 zde zakotvil kapitán James Cook na své první výpravě do "Terra Australis" poté, co byla jeho loď Endeavour poškozena při silné bouři. Naše čtenáře asi nepřekvapí, že počas oprav u ústí řeky došlo mezi posádkou Endeavour a zdejšími aboriginci k potyčce, tentokrát se však ještě obešla bez fatálních následků pro obě strany (kdyby aboriginci tušili, jaké následky pro ně bude mít Cookova výprava v následujících desetiletích, nejspíš by se pokusili všechny členy posádky utlouct bumerangama). Za připomenutí stojí, že zde Evropani poprvé spatřili klokana a transkripcí z aboriginského názvu "gangurru" ho Cook pojmenoval jako "kangooroo". Že kromě toho rovnou pojmenoval i místní kopec (Cook's Hill), řeku (Endeavour) a celý poloostrov (Cape York Peninsula) a vztyčením britské vlajky zabral celé východní pobřeží Austrálie pro Británii už stěží někoho překvapí.

Toto a další věci jsme se dozvěděli na Riverbend Tour, což byl výlet s malinkatou rodinnou firmou, jejíž hlavní osobou je Nick, majitel a kapitán prachobyčejného pontonu pro asi 16 lidí. Co z výletu s ním udělalo jeden z highlightů naší cesty po severním Queenslandu byly tři věci: Nickovo povídání o historii a přírodě Cooktownu, skvělé sýry s dobrým pitím a projížďka přílivovými mangrovovými lesy při západu slunce a po setmění. Výlet byl nejen úžasně pohodový, ale zároveň i poučný a jsme strašně rádi, že jsme na tento tip narazili.
Bloomfield Track, Cape Tribulation, Fruit Farm
5. července 2017
A pak nastal onen neblaze očekávaný a krajně obávaný den, který měl ověřit Erichovy řidičské dovednosti a konečně i terénní schopnosti našeho zánovního Jeepu.

Ráno jsme si přivstali, abychom si ještě před odjezdem stihli důkladněji nastudovat historii Cooktownu ve zdejším muzeu, a pak už jsme vyrazili směrem na jih podél pobřeží. Počasí nám konečně přálo, poslední dva dny nejen nepršelo, ale dokonce na modré obloze peklo slunce a tak jsme si řekli, že by to mohlo vyjít.

Před vjezdem na samotný Bluemfield Track jsme se na doporučení hotelové recepční zastavili ve vyhlášené hospodě a hotelu Lions Den, abychom se mistních znalců zeptali na stav cesty. Zatímco sličná recepční nám poskytla zcela nepoužitelnou radu ("Bloomfield Track is never completely safe and no one will give you a guarantee that you can make it."), naštěstí jsme narazili na sice velmi šerednou, zato krajně praktickou řidičku terénního náklaďáku, která koukla na náš Jeep a s tónem Arnolda Schwarzeneggera v Terminátorovi ("Hasta la vista, baby!") nám ozřejmila "No worries, you will make it." Tak jsme vyrazili!

Prvních dvacet kilometrů jsme si říkali, že to je v pohodě, cesta byla trochu hrbolatá, ale jinak by se stěží dala nazvat terénní. Pak se objevily větší díry, trochu bláta, nějaké kopečky a prudké sjezdy a dokonce i potůčky přetékající silnici, ale stále nešlo o nic dramatického. Věděli jsme, že v poslední třetině tracku narazíme na strmá stoupání a hluboké potoky a tak jsme napjatě sledovali silnici, abychom nedbale nezabředli do nějaké zákeřné situace. Cestou jsme potkávali opravdu terénní auta (vysokánské podvozky, navijáky pod předním nárazníkem, offroadové penumatiky se vzorkem, který by zvládnul i výjezd na Hahnenkamm, lopaty na vyhrabáni auta z písečných dun, atd.), takže jsme se s naším městským Jeepem cítili lehce nepatřičně. A pak se to stalo! V zatáčce proti nám se objevila tři auta: dvě mrňavé Toyoty Yaris a rodinný minivan Kia Carnival. Všechna auta z půjčovny, za volantem čínský taťka a švihali si to potokem, přes šutry a díry dolů z kopce jako v rodném Wuhanu. Až tehdy nám došlo, že jsme už dávno projeli všechny obávané úseky Bloomfield Tracku. Na chvilku jsme zastavili, nevěřícně koukali za dávno zmizelými miniauty a pak jsme se rozchechtali sami nad sebou. Bloomfield Track může být asi za dešťů a špatného počasí zrádný, ovšem v běžném slunečném dni ho zcela určitě projedete i s Fábií!

Již osvobozeni od stresu z "nebezpečné jízdy" jsme podél cesty narazili na ceduli oznamující, že se blížíme k ovocné farmě a ochutnávce exotického ovoce, což jsme přesně měli v plánu. Stihli jsme to akorát, ochutnávka právě začala a tak jsme se posadili k ostatním asi 20 účastníkům přednášky, ukázek a ochutnávky asi 15 plodů, z nichž jsme dosud v životě měli čest seznámit se všehovšudy se dvěma (starfruit, také carambola a smrdutý durian). Některé plody byly lahodné, jiné podivné a samozřejmě některé, mírně řečeno, nevoňavé ... a skoro žádné jejich jméno si již nepamatujeme. Nevadí, až to budeme mít možnost zkusit znovu, aspoň to bude znovu jako poprvé.

Před setměním jsme ještě stihli proběhnout Daintree Discovery Centrum, což je přírodní botanická zahrada ve zdejším ikonickém pralese Daintree Rainforest a pak nás náročný den odměnil cenou největší: už ani nedoufaje, že někdy uvidíme volně žijícího kasuára, jsme ho nejen spatřili, ale málem rovnou i přejeli. Pochodoval si přes silnici, jednoznačně dával najevo, že mu to tady patří a nechal se v klidu vyfotografovat. Za pár minut už za námi stálo několik aut, z nichž vyskákali dychtiví turisté a spouště cvakali ostošest. Nafotili jsme si taky, a pak jsme na tohoto majestátního nelétavce jen obdivně koukali, dokud nezmizel v pralese. Měli jsme velké štěstí, v celé Austrálii jich podle odhadů už žije jen asi 2 tisíce kusů!
Znovu Cairns ... a konečně vnější korálový útes!
6. července 2017
Podvečer po Bluemfield Tracku jsme dorazili zpátky do Cairns a začali se těšit na následující ráno. Předpověď byla výtečná a naše naděje na šnorchlování za klidného a slunečného počasí žila. Než jsme ovšem měli vyrazit na moře, chtěli jsme být co nejvíce poučeni a na doporučení Lonely Planet jsme se přihlásili na přednášku nadšeného oceánologa a potápěče ze spolku Reef Teach o korálech, jejich ekosystému a veškeré flóře a fauně na útesu. Říkali jsme si, že dvouhodinová přednáška v sedm večer po celém dni na cestě bude trochu náročná, že to ovšem za to stojí. Nakonec jsme zůstali skoro tři hodiny a vůbec jsme si nevšimli, kolik času uteklo. Přednášající byl absolutní nadšenec, mluvil o reefu nesmírně poutavě a tak jsme se dozvěděli, že například bělení reefu není katastrofa, ale pravidelný a vratný jev, který se objevuje počas dlouhých období nadprůměrných teplot a stagnující vody a nevratně poškozuje reef, až když tento stav přetrvává déle než 6-8 týdnů.

Obohaceni o nové informace z předchozího dne jsme si ráno přivstali, v osm jsme už stáli na palubě motorového superkatamaránu pro odhadem 120 lidí, kinedril zapili lahvovou vodou a ve společnosti dalších dychtivců vyrazili na vnější útes. Pranic nám nevadili desítky zvracejících nešťastníků, kteří buď byli zbytečnými hrdiny, nebo neznají kinedril a po dvou hodinách jsme dorazili k obrovskému pontonu, sloužícímu jako základna pro potápění a šnorchlování. Prostor pro šnorchlování je vyznačen pevným provazem podél hrany útesu, celou dobu ho hlídá plavčík z pontonu a nejméně dva další plavčíci hlídkující okolo celého prostoru na motorovém člunu a jetski a celé aranžmá prostě bylo superbezpečné. Neváhali jsme, nasadili masky a šnorchly a následující hodinu jsme plavali podél celého útesu. Množství ryb, jejich barvy a rozmanitost korálů byly absolutně fascinující. Vše bylo na dosah ruky, barevné a zalité sluncem a bylo jen nutné dbát na to, aby se člověk nedostal přímo nad korály a nezranil se o jejich ostré výčnělky. Prostě splněný sen z dokumentárních filmů s Jacquem Cousteau, na které jsme jako děti fascinovaně civěli v černobílé televizi a tehdy ani nedoufali, že to vše jednou opravdu uvidíme (mírně roztřesené video si s notnou dávkou trpělivosti můžete prohlédnout zde). 

A protože jsme zvědavci, objednali jsme si navíc hodinový šnorchlovací výlet na návětrnou stranu útesu s profesionálním průvodcem, který nám měl ke všemu co uvidíme říct, o co se jedná. Jaké bylo naše nadšení, když jsme zjistili, že oním průvodcem bude ten samý oceanolog, jež nám předchozího večera přednášel o útesu, a který si prováděním turistů přivydělával. Hodina, kterou jsme s ním strávili na návětrné straně (je bohatá na ryby, protože je díky vlnám nejbohatší na plankton) byla vrcholným zážitkem, který nezkazily ani vlny, které s námi celou dobu mávaly a kvůli kterým byla viditelnost na této straně útesu o něco horší než na závětrné straně. Žraloky (konkrétně druh blacktip shark), kteří plavali hluboko pod námi jsme přesto viděli zcela zřetelně!

Večer po návratu na pevninu jsme byli naprosto vyřízeni a poté, co jsme u oslavné rodinné večeře v japonském bistru vše probrali, jsme plni dojmů a rozhodnutí, že tohle ještě jednou chceme zažít, upadli do postelí. 
​
Undara Lava Flows ... a pak rovnou domů 
7. července 2017
Poslední destinací naší cesty po severním Queenslandu byly vnitrozemské Undara Lava Flows.

Undara Volcanic National Park je jedním z mála míst na naší planetě, kde volně tekoucí láva vytvořila obří podzemní tunely. My jsme tento geologický unikát ještě nikde neviděli a tak jsme si řekli, že nám to za několikahodinovou zajížďku stojí. Průvodcem nám byl geolog, který v tomto národním parku tráví několik měsíců v roce studiem pozůstatků nekdejších aktivních vulkánů a jak už to v Austrálii chodí, mluvil o svém oboru nadšeně a zajímavě.

Lávové tunely zde vznikly před desítkami miliionů let díky tomu, že se zde potkala ideální teplota tekoucího magmatu a správný sklon svahů, po kterých láva stékala. Zatímco svrchní vrstva lávy tekoucí po svahu ztuhla, láva pod jejím povrchem zůstala nadále horká a tekoucí a následně se tato tekoucí vrstva oddělila od vnější ztuhlé vrstvy a odtekla pryč, čímž po sobě zanechala impresivní lávový tunel. Některé z tunelů, jimiž nás průvodce provedl byly i přes patnáct metrů vysoké a definitivně impresivní. Bohužel v průběhu milionů let se vetšina tunelů díky přirozené erozi zhroutila a v Undaře tak existuje jen několik kilometrů původních tunelů, z nichž turistům jsou zpřístupněny tři krátké, nicméně zcela fascinující úseky. V Undara Experience, což je zdejší hotel sestavený z vyřazených a nově zrekonstruovaných vagonů, jsme původně měli i přespat, ovšem improvizace kvůli špatnému počasí na začátku naší cesty nás o jednu noc připravila a tak jsem se odpoledne opět posadili do auta a vyrazili na cestu domů.

Nejdříve v Townsville a poté v Rockhamptonu jsme už jen přespali, načež v neděli podvečer jsme dorazili ve zdraví a šťastně do našeho australského domova v Noose. Za dva týdny jsme najezdili přes pět tisíc kilometrů, ale unaveni jsme ani trochu nebyli a každý z těch kilometrů za to stál. Už se těšíme na další cesty!