Sydney Roadtrip - autem podél východního pobřeží
2.-16. dubna 2017
Picture
1. dubna skončil dětem školní "Term 1" a začaly dvoutýdenní podzimní prázdniny, což znamenalo, že jsme opět vyrazili na cesty po Austrálii. Tentokrát jsme si naplánovali premiérovou návštěvu proslulé metropole Sydney. Jelikož je Sydney z Noosy vzdáleno pouhých 1,200 kilometrů a cesta vede podél malebného pobřeží a scénických míst, rozhodli jsme se, že výlet pojmeme vlastivědně a tedy autem. 
Byron Bay
2.-3. dubna 2017
Z Noosy jsme vyrazili v něděli ráno a cílem prvního dne byl veleslavný Byron Bay. Přes Brisbane a Gold Coast jsme jen projeli a první zastávku jsme udělali v Brunswick Heads, jehož atrakcí je Hotel Brunswick. Proč kvůli němu v tomto ničím výjimečnému městečku turisté dělají zastávku jsme popravdě nepobrali, a tak jsme po krátké pauze na místním dětském hřišti pokračovali dál. 

Navečer jsme dorazili do Byron Bay - očekávání jsme měli velká. Za první, už samotné jméno městečka provází grandióznost. Pojmenoval ho kapitán James Cook podle svého palubního důstojníka Johna Byrona - takto dědečka básníka Lorda Byrona. Tento fakt už asi žádného z našich pravidelných čtenářů nepřekvapí - studiem původu názvů australských měst, míst, geologických útvarů, řek, atd. jsme totiž zjistili, že James Cook byl prokazatalně bezednou studnicí tvořivosti a pojmenoval cokoliv, na čem spočinul jeho zrak; důkazem budiž i naše reportáž z Glass House Mountains, na něž noha Jamese Cooka nikdy nevstoupila, avšak stačil jeden pohled z paluby lodě a jméno bylo na světě. Za druhé, Byron Bay je jediné místo v Austrálii, které vyvolává stejnou závist mezi obyvateli celého kontinentu jako Noosa. Zatímco Noosa je však proslavená jako panenské místo v krásné přírodě, ideální pro aktivní rodinný život, Byron Bay je vibrujícím centrem hudby, alternativní kultury, zábavy a hippies. Kořeny jeho reputace sahají do 70. let, kdy si Byron Bay za své místo vybrala komunita květinových dětí a uspořádala zde hudební mega-festival Aquarius. Soudě podle množství šedesátiletých hippies míchajících se na pláži, ulicích a v barech s dvacetiletými surfaři je zjevné, že mnozí z původních hippies, kteří kvůli Aquariu přijeli, už nikdy neodjeli. My jsme si skvělou náladu Byron Bay užili ve vyhlášeném hudebním baru jménem Beach Hotel - z jednoho piva u živé muziky nakonec bylo piv mnoho a do hotelu se nám ani pozdě večer vůbec nechtělo.

Druhý den dopoledne jsme si prošli centrum Byron Bay a vyjeli za město na místní slavný námořní maják. Měli jsme kliku, kvůli deštivému počasí na něm nebyl nával a nám se podařilo strefit se přesne do začátku prohlídky s průvodcem. Z mnoha historických a technických informací o Byron Bay a samotném majáku nás zaujala například tato: víte proč se majákový reflektor v Byron Bay nechával otáčet i ve dne, když bylo jeho světlo vypnuto? Protože světlo majákové žárovky v noci do okolí šířil reflektor sestavený ze sofistikovaných skleněných hranolů, které ovšem za denního světla soustřeďovaly sluneční paprsky jako čočka. Když se maják za dne neotáčel, soustřeďovala čočka sluneční světlo do jednoho místa a pokud to byl zrovna les či suchá louka, zakrátko vzplanula. Než na to místní přišli, divili se, proč se požáry v okolí vyskytovaly tak často a navíc v pomysleném kruhu okolo majáku.
Lismore ... zdevastovaný
3. dubna 2017
3. dubna jsme z Byron Bay vyrazili do Bellingenu. Krátký přesun se oproti původním plánům změnil v celodenní jízdu. U města Ballina jsme narazili na uzavřenou dálnici s oznámením, že je po cyklónu Debbie stále zaplavena a objížďka vede vnitrozemím. Odbočili jsme tedy podle cedule na objízdnou trasu a doufali, že po pár kilometrech se vrátíme na pobřežní silnici. Že je Austrálie zemí pro tvrdé a trpělivé lidi jsme pochopili až poté, co jsme na další ceduli označující objízdnou trasu narazili až po šedesáti kilometrech (a jedné rodinné hádce ohledně blbé navigace) a pochopili, že zpátky na pobřežní silnici se dostaneme až po dalších 160 kilometrech objížďky. Když jsme se s tímto faktem s remcáním smířili a soustředili se na okolní krajinu, dorazili jsme do města Lismore a zastavili v prvním obchodě, abychom doplnili zásoby pití a potravin. Zatímco Erich studoval mapy, Helenka se z obchodu vrátila rozezlena neschopným australským zásobovaním, neboť v obchodě něměli mléko, máslo, čerstvé potraviny, ani vodu. Debatujíc o nespolehlivém zásobování australského hinterlandu jsme nastartovali motor a vjeli do centra Lismore. V první chvíli nás zarazil velký úklid, který všude ve městě probíhal. Když jsme však na hromady vyházeného nábytku narazili u každého domu a uvědomili si, že vše je od bláta, konečně nám došlo, co se v Lismore stalo.

Jak jsme dodatečně zjistili, Lismore jen několik dní před naší cestou, jako dozvuk cyklónu Debbie, zasáhly masivní záplavy a zničily celé město. Devastace byla nepředstavitelná, všude na silnicích a chodnících byly vrstvy bláta, domy byly zaplaveny až do výše druhého patra a doslova vykuchané, podél cesty stály zabahněné nepojízdné vraky aut, které ještě před pár dny své majitele nepochybně vozily. Naposledy jsme něco takového viděli před mnoha lety v moravských Troubkách v roce 1997 pouze s tím rozdílem, že zdejší obyvatelé vypadali podstatně více smířeni s tím, že příroda jim z času na čas vezme vše kromě střechy nad hlavou.

Zbytek cesty proběhl bez remcání. Ve světle devastace, kterou jsme viděli v Lismore, nám naše stížnosti na dlouhou objížďku a prázdné regály v obchodě, přišli ... řekněme mírně řečeno ... nepatřičné a trochu jsme se styděli.
Bellingen & Dorrigo National Park
3.-5. dubna 2017
Cestou do Bellingenu jsme se krátce zastavili v pobřežním Coffs Harbour. Vzhledem k panující vichřici jsme se dlouho nezdrželi, prošli jsme se zdejším přístavem a vylezli do půlky kopce nad přístavem, ze kterého měl být dobrý výhled na okolí. Ten jsme nakonec neviděli, protože děti se v silném větru na nohou sotva udržely už v polovině výstupu, a tak jsme se otočili zpátky k autu a vyrazili dál.

​Po setmění jsme dorazili do malinkatého Bellingenu. Celé městečko je jedna hlavní silnice dlouhá asi 300 metrů, lemovaná obchůdky a několika restauracemi a zhruba dvěma stovkami domů v blízkém okolí. Kvůli městečku jsem však do Bellingenu nejeli. Ubytovali jsme se v dosud nejhezčím místě, na jaké jsme v Austrálii narazili: "Promised Land Retreat" je jen několik stylových horských chat, rozmístěných daleko od sebe na obrovském pozemku v kopcích. Z té naší jsme se hned po ranním probuzení mohli kochat pohledem na unikátní subtropický deštný prales, kvůli kterému jsme do Bellingenu - přesněji řečeno Dorrigo National Parku - přijeli. Počasí sice nebylo nejlepší, obloha byla zatažena a mírně poprchávalo, ale to se pro tůru deštným pralesem ukázalo být ideální. Na turistické stezce jsme téměř žádné turisty nepotkali a celý les byl zahalen v záhadném oparu. Přesně tak, jak jsme si děštný prales představovali. Nevítaným nádavkem ke krásné vegetaci a vodopádům byly pouze pijavice, které se na naše nohy přisály, kdykoliv jsme se otřeli o vysokou trávu, ale díky jejichž krvácivým kousancům jsme se v panenské přírodě cítili jako Indiana Jones v amazonském pralese plném nebezpečných nástrah.

Než jsme druhý den definitivně opustili Bellingen, zajeli jsme na okraj města, kde sídlí velká - a velmi hlučná - populace kaloňů, které se zde dají sledovat zblízka. Nakonec jsme na ně fascinovaně hleděli skoro dvě hodiny, pořídili spoustu fotografií a hlídali, abychom si kromě zážitku neodnesli na hlavě i nějaký ten nechtěný dárek z jejich zažívacího traktu.
Trial Bay Gaol
5. dubna 2017
Gaol je staroanglický název pro vězení a čte se stejně jako "jail". Trial Bay Gaol se nachází na pobřeží nedaleko South West Rocks a ačkoliv je to jedna z původně mnoha trestaneckých kolonií 18. století, je dnes daleko známější pro neblahou roli, kterou toto vězení sehrálo počas první světové války.

V roce 1915 zde totiž nechala australská vláda internovat všechny významnější osobnosti německého původu, aby zabránila jejich podvratné činnosti. Mimo vcelku běžné občany šlo také o různé vědce, umělce a majitele podniků. Režim v táboře byl umírněný, internovaní vězni se svolením velitele lágru založili dobře organizovanou samosprávu, pořádali koncerty a divadelní představení a založili vězeňskou nemocnici, která byla vyhledávaná dokonce i obyvateli okolních osídlení.

Idylou však tato kapitola australské historie neskončila. Místo, aby na konci první světové války australská vláda všechny internované propustila, deportovala je pryč z Austrálie. Vzhledem k tomu, že se naprostá většina vězňů nikdy žádným podvratným aktivitám nevěnovala, nebyli obviněni ani souzeni, mnozí se v Austrálii dokonce už narodili a měli australské rodiny, jeví se z dnešního pohledu toto rozhodnutí dost kruté. V kombinaci s pogromy na čínské imigranty počas zlaté horečky v 19. století, brutálním rasizmem vůči aboriginské populaci v 50.-60. letech a opakujícími se vlnami antiimigrantských nálad po většinu 20. století by jeden měl v hlavě držet upozornění, že Australané nejsou za některých okolností sluníčkoví humanisté a "willkommenkulturalisté".
Nelson Bay
6. dubna 2017
Poslední noc před příjezdem do Sydney jsme přespali v Nelson Bay. Od tohoto ničím zajímavého místa jsme nic nečekali a tak nás nečekaně potěšila hezká pláž s obchůdky s čerstvými mořskými plody. Místo obvyklé ranní snídaně z cereálií jsme si tentokrát za několik dolarů koupili hromadu čerstvě vylovených ústřic a romanticky je posnídali na břehu oceánu (což neplatilo pro děti, které při každém pohledu na rodiče usrkávající nevzhlednou hmotu čerstvých ústřic překonávaly nutkání zvracet a posnídaly raději skromný chléb s máslem). Hned poté už jsme seděli v autě a natěšeně směřovali do Sydney.
Příjezd do Sydney 
6. dubna 2017
Po čtyřech dnech na cestách jsem ve zdraví a radostně dorazili do Sydney. Čekali nás kamarádi Jim a Glenice, kteří trvali na tom, že bydlet musíme u nich ... což jsme rádi přivítali. Jelikož pro všechny členy naší výpravy to bylo vůbec první setkání se Sydney, nechtěli jsme si nechat ujít žádnou příležitost a z příjezdu do města jsme si rovnou udělali vyjížďku po severních částech města: slavných Northern Beaches. Jde o několik předměstských čtvrtí v severních zálivech města, které jsou známy svými plážemi, relaxovaným životním stylem dál od centra a krásnou přírodou. Pokud máte dost peněz na zdejší život, jste příznivci surfování a nemusíte denně dojíždět do kanceláře ve vnitřním Sydney, musí se tady žít náramně.

Odpoledne jsme již byli v centru Sydney a u obřího stadionu Sydney Cricket Grounds jsme se setkali s Jimem a malým Darcym, abychom zažili nefalšovanou atmosféru australského fotbalu. Laskavý čtenář ať se nenechá zmást: ačkoliv se tomu zde říká fotbal, ve skutečnosti jde o australskou formu rugby, ovšem mnohem svižnější a překvapivě pohlednější než rugby evropské. Jim nás totiž pozval na veřejný trénink jeho oblíbeného týmu Collingwood z Melbourne, kteří měli nazítří nastoupit do ostře sledovaného zápasu s domácími Sydney Swams. Zážitek to byl velký, fotbalisté byli neuvěřitelně běhaví a nás to naladilo na blížící se zápas, aniž jsme vlastně tušili co od něj máme očekávat.
Sydney - Bondi Beach a Opera House
7. dubna 2017
První den v Sydney jsme věnovali tradičně nejznámějším atrakcím. Začali jsme dopoledním lelkování s Jimem a Darcym na veleslavné Bondi Beach. Za jiných okolností by mohla být Bondi Beach jen jednou z mnoha krásných pláží, jaké se vyskytují podél celého východního pobřeží Austrálie. Zcela výjimečné ovšem je to, že tato nádherná pláž s dokonale průzračnou vodou se nachází přímo v centru jednoho z největších měst na světě. Podle místních prý nebyla vždy tak čistá, údajně v 70. letech zde ústila i kanalizace, ale ty doby jsou už dávno pryč a obyvatelé si svoji atrakci úzkostlivě hlídají. My jsme měli kliku, že jsme na Bondi Beach byli v pracovní den a tak jsme zaparkovali přímo u pláže, zatímco o víkendu bychom od nejbližšího volného parkoviště museli ujít několik kilometrů. Vůbec se nedivíme, že nejeden turista, který právě dorazil do Sydney, jen dychtivě odhodí kufr do hotelu a vyráží na Bondi Beach. Odvrácenou stranou je ovšem množství cizinců, kteří nadšeni z vyhlášené pláže a australského slunce po celém dnu na Bondi Beach končí s masivními popáleninami na jednotkách intenzivní péče.

Odpoledne jsme vyrazili do srdce Sydney: k věhlasné Opera House a k Sydney Harbour Bridge. Ani jedno nás nezklamalo. Opera je stejně obdivuhodná ve skutečnosti jako na obrázcích, ještě více fascinující je však její historie.

V architektonické soutěži na stavbu opery v roce 1957 zvítězil dánský architekt Jorn Utzon, který měl v té době na svém kontě již několik vítězství ve velkých architektonických soutěžích, ale jehož žádná významná stavba se do té doby nerealizovala. Opera se začala stavět hned v následujícím roce. Od počátku stavby však docházelo k rozporům mezi Utzonem a organizačním výborem o to, jak a kdo má stavbu řídit, což bylo významně umocněno skutečností, že design a technologie opery byli revoluční a vyžadovali masivní úpravy plánů za pochodu. Kromě problémů se samotnou stavbou se přidaly problémy politické, vyplývající z obrovského překročení původního rozpočtu, až rozpory nakonec přešly v otevřené útoky. Utzon v roce 1966 rezignoval, opustil Austrálii a po několik desetiletí na její území nevstoupil. Stavba byla nakonec pod vedením architekta Petera Halla dokončena v roce 1973 s desetiletým zpožděním proti původnímu plánu a s rozpočtem překročeným o neuvěřitelných 1375%! I přes obrovské pekročení rozpočtu některé části opery ostrouhaly, což je nejvíce patrné na interiérech, které jsou, mírně řečeno, nevýjimečné a na rozdíl od fascinujícího exteriéru nudně poplatné době svého vzniku. A zatímco exteriér je skutečně fascinující, pohled na budovu zblízka prozradí nečekané tajemství: lesklý povrch opery impresivně odrážející večerní západ slunce nad Sydney mají na svědomí vyloženě ošklivé kachličky světle béžové barvy. Čtenář našeho blogu se může přesvědčit na detailním záběru v naší fotogalerii.