Tin Can Bay & Rainbow Beach
18.-20. listopadu 2016
18.-20. listopadu 2016
A zas je tady cestovní víkend. Tentokrát jsme se rozhodli, že prozkoumáme oblast kolem Rainbow Beach, asi hodinu jízdy na sever od Noosy.
Od kamarádů jsme věděli, že v Tin Can Bay je možné nejen vidět, ale i krmit volně žijící delfíny, takže jsme byli zvědaví, jak takové běžné krmení divokých delfínů vypadá. Letáky oznamovaly, že delfíni se ke krmení dostaví mezi 7:30 a 8:00. Nemile nás tato brzká ranní hodina zaskočila, ale nutno podotknout, že jsme opravdu na dochvilnost divokých delfínů byli velmi zvedavi, takže jsme nelenili, v pátek večer se ubytovali v kabině asi 5 minut od ranního krmení a v sobotu ráno jsme stáli s asi 25 dalšími turisty na určeném místě na pláži a čekali na instrukce. Ve vodě po kolena už stáli čtyři místní rangeři a nejprve nám vysvětlili, že se jedná o delfíny říční, dosahujících délky kolem 2,5 metru a váhy do 300kg. Na krmení se dostavují každé ráno, ale žádnou další interakci s lidma údajně nevyhledávají a po krmení se vrací ke svému běžnému divokému životu v ústí řeky. A jak řekli, tak bylo. Kolem 7:30 se objevili první dva delfíni a krátce poté je doplnili dva další. Představení mohlo začít. Krátká instruktáž rangerů pro účastníky krmení o tom, jak uchopit sardinku do ruky, nastavit dlaň delfínovi k ústům (nebo jak se správně říká delfíní tlamě?) a následně rybu (sardinku, ne delfína) pustit. Striktně zakázáno bylo jakkoliv se delfínů dotýkat a před krmením si všichni museli umýt ruce dezinfekčním prostředkem, abychom na ně (na delfíny, ne na rangery) nepřenesli žádnou nákazu. Kromě jedné asi čtyřleté Australanky, která nadšením vyrazila mamince iPhone zaskočenému delfínovi rovnou na hlavu (naštěstí ho ranger ulovil dříve, než se ho delfín jal polknout) vše proběhlo zcela podle plánu. Delfíni sežrali všechny sardinky, ještě chvíli okouněli u pláže a pak v klidu odplavali do řeky. Bylo to moc poučné a dojemné zároveň.
Po krátkém obědě v centru Tin Can Bay čítajícím jednu ulici o délce asi 200 metrů jsme se neplánovaně a z náhlého popudu vybrali na místní bleší trh, shodou okolností právě probíhající v parku u centra (i tady mají své vietnamské prodavače nabízející levné čínské drony, LED baterky, apod., ale jinak zde byly k vidění hlavně různé kytky, sušené maso, organické ovoce a zelenina, či staré hřebíky a svěráky z posledního úklidu garáží). Následující krátkou pauzu vynucenou návštěvou místního dětského hriště pak už následoval plánovaný přesun na 30 km vzdálenou Rainbow Beach.
Věděli jsme, že Rainbow Beach je synonymem pro hezkou pláž a několik hezkých tůr, ale jinak jsme žádnou definitivní představu o tom, co najdeme, neměli. Když jsme tedy vyšlapali krátkou cestičku za městem, s avizovaným výhledem na moře, byli jsme unešeni. Moře se objevilo asi 150 metrů pod námi a my jsme stáli na vrcholu obrovské písečné duny. Na jedné straně jsme koukali na vzdálený obrys Frazer Islandu, na druhé straně jsme pod sebou měli zalesněné vnitrozemí. A ve vzduchu nad námi paragladisti a rogalisti, pro něž je "Carlo Sandblow" (jak se tato duna jmenuje) zjevně ideálním startovacím i přistávacím místem. Místo bylo tak klidné a čarovné, že jsem tam hodinku jen seděli a koukali, zatímco si děti užívaly písek a sjížděly prudké části duny po břiše. Čas ovšem pokročil a protože jsme si ještě chtěli projít jednu kratší tůru, vydali jsme se zpět k autu a vyrazili směrem do vnitrozemí. Po asi 5 kilometrové jízdě lesní cestou jsme vyrazili na trek k Poona Lake.
Původně mělo jít o hezkou a klidnou procházku tropickým lesem k jezeru Poona, ovšem situace se změnila asi 300 metrů od výchozího bodu, když se Sofča pověsila na jednu z mnoha lián lemujících úzký lesní chodník a vzápětí s panickým výkřikem "Shit, shit, shit!" začala uskakovat zpátky. Tatínek, v tu chvíli pochodující v čele výpravy sice správně odtušil, že Sofinka místo liány málem uchopila hada, ovšem nebyl okamžitě schopen určit jeho polohu - a tudíž ani směr útěku - neboť výkřik "Shit, shit, shit!" žádné souřadnice evidentně neobsahoval. Intuitivní úprk dopředu se však ukázal jako správný, neboť, jak se následně ukázalo, had se v tu chvíli nacházel právě mezi ním a Sofinkou. Po krátké konsolidaci výpravy se však také ukázalo, že se opět jednalo pouze o obyčejnou krajtu kobercovou, která naši přítomnost neocenila a svým obvyklým klidným skluzem se odebrala do porostu vedle chodníku. (video krajty s odborným komentářem obou dětí si můžete prohlédnout zde) Rodinná pohoda však byla touto epizodou nahlodána a tak tatínek předložil návrh na předčasné ukončení výletu. Tento byl ovšem promptně přehlasován maminkou bioložkou (při shodě hlasů rozhoduje hlas náčelníka) a tak jsme pokračovali dál. Sofinka a tatínek sice jen panicky a beze slova věnovali všechnu pozornost vyhledáváním hadů, zato odvážná maminka a strachem neposkrvněný Davídek si výlet nadále užívali. Asi po hodině chůze jsme však dorazili k Poona Lake a (téměř) vše bylo (téměř) zapomenuto. Nádherné jezero uprostřed tropického lesa, bílý písek na březích, nikde ani noha a úplné ticho krátce před soumrakem. Idyla byla dokonalá a vzhledem k tomu, že na cestě zpátky k autu už jsme žádné další hady nepotkali, odvezli jsme si sebou krásnou vzpomínku na nečekaně krásné místo.
Od kamarádů jsme věděli, že v Tin Can Bay je možné nejen vidět, ale i krmit volně žijící delfíny, takže jsme byli zvědaví, jak takové běžné krmení divokých delfínů vypadá. Letáky oznamovaly, že delfíni se ke krmení dostaví mezi 7:30 a 8:00. Nemile nás tato brzká ranní hodina zaskočila, ale nutno podotknout, že jsme opravdu na dochvilnost divokých delfínů byli velmi zvedavi, takže jsme nelenili, v pátek večer se ubytovali v kabině asi 5 minut od ranního krmení a v sobotu ráno jsme stáli s asi 25 dalšími turisty na určeném místě na pláži a čekali na instrukce. Ve vodě po kolena už stáli čtyři místní rangeři a nejprve nám vysvětlili, že se jedná o delfíny říční, dosahujících délky kolem 2,5 metru a váhy do 300kg. Na krmení se dostavují každé ráno, ale žádnou další interakci s lidma údajně nevyhledávají a po krmení se vrací ke svému běžnému divokému životu v ústí řeky. A jak řekli, tak bylo. Kolem 7:30 se objevili první dva delfíni a krátce poté je doplnili dva další. Představení mohlo začít. Krátká instruktáž rangerů pro účastníky krmení o tom, jak uchopit sardinku do ruky, nastavit dlaň delfínovi k ústům (nebo jak se správně říká delfíní tlamě?) a následně rybu (sardinku, ne delfína) pustit. Striktně zakázáno bylo jakkoliv se delfínů dotýkat a před krmením si všichni museli umýt ruce dezinfekčním prostředkem, abychom na ně (na delfíny, ne na rangery) nepřenesli žádnou nákazu. Kromě jedné asi čtyřleté Australanky, která nadšením vyrazila mamince iPhone zaskočenému delfínovi rovnou na hlavu (naštěstí ho ranger ulovil dříve, než se ho delfín jal polknout) vše proběhlo zcela podle plánu. Delfíni sežrali všechny sardinky, ještě chvíli okouněli u pláže a pak v klidu odplavali do řeky. Bylo to moc poučné a dojemné zároveň.
Po krátkém obědě v centru Tin Can Bay čítajícím jednu ulici o délce asi 200 metrů jsme se neplánovaně a z náhlého popudu vybrali na místní bleší trh, shodou okolností právě probíhající v parku u centra (i tady mají své vietnamské prodavače nabízející levné čínské drony, LED baterky, apod., ale jinak zde byly k vidění hlavně různé kytky, sušené maso, organické ovoce a zelenina, či staré hřebíky a svěráky z posledního úklidu garáží). Následující krátkou pauzu vynucenou návštěvou místního dětského hriště pak už následoval plánovaný přesun na 30 km vzdálenou Rainbow Beach.
Věděli jsme, že Rainbow Beach je synonymem pro hezkou pláž a několik hezkých tůr, ale jinak jsme žádnou definitivní představu o tom, co najdeme, neměli. Když jsme tedy vyšlapali krátkou cestičku za městem, s avizovaným výhledem na moře, byli jsme unešeni. Moře se objevilo asi 150 metrů pod námi a my jsme stáli na vrcholu obrovské písečné duny. Na jedné straně jsme koukali na vzdálený obrys Frazer Islandu, na druhé straně jsme pod sebou měli zalesněné vnitrozemí. A ve vzduchu nad námi paragladisti a rogalisti, pro něž je "Carlo Sandblow" (jak se tato duna jmenuje) zjevně ideálním startovacím i přistávacím místem. Místo bylo tak klidné a čarovné, že jsem tam hodinku jen seděli a koukali, zatímco si děti užívaly písek a sjížděly prudké části duny po břiše. Čas ovšem pokročil a protože jsme si ještě chtěli projít jednu kratší tůru, vydali jsme se zpět k autu a vyrazili směrem do vnitrozemí. Po asi 5 kilometrové jízdě lesní cestou jsme vyrazili na trek k Poona Lake.
Původně mělo jít o hezkou a klidnou procházku tropickým lesem k jezeru Poona, ovšem situace se změnila asi 300 metrů od výchozího bodu, když se Sofča pověsila na jednu z mnoha lián lemujících úzký lesní chodník a vzápětí s panickým výkřikem "Shit, shit, shit!" začala uskakovat zpátky. Tatínek, v tu chvíli pochodující v čele výpravy sice správně odtušil, že Sofinka místo liány málem uchopila hada, ovšem nebyl okamžitě schopen určit jeho polohu - a tudíž ani směr útěku - neboť výkřik "Shit, shit, shit!" žádné souřadnice evidentně neobsahoval. Intuitivní úprk dopředu se však ukázal jako správný, neboť, jak se následně ukázalo, had se v tu chvíli nacházel právě mezi ním a Sofinkou. Po krátké konsolidaci výpravy se však také ukázalo, že se opět jednalo pouze o obyčejnou krajtu kobercovou, která naši přítomnost neocenila a svým obvyklým klidným skluzem se odebrala do porostu vedle chodníku. (video krajty s odborným komentářem obou dětí si můžete prohlédnout zde) Rodinná pohoda však byla touto epizodou nahlodána a tak tatínek předložil návrh na předčasné ukončení výletu. Tento byl ovšem promptně přehlasován maminkou bioložkou (při shodě hlasů rozhoduje hlas náčelníka) a tak jsme pokračovali dál. Sofinka a tatínek sice jen panicky a beze slova věnovali všechnu pozornost vyhledáváním hadů, zato odvážná maminka a strachem neposkrvněný Davídek si výlet nadále užívali. Asi po hodině chůze jsme však dorazili k Poona Lake a (téměř) vše bylo (téměř) zapomenuto. Nádherné jezero uprostřed tropického lesa, bílý písek na březích, nikde ani noha a úplné ticho krátce před soumrakem. Idyla byla dokonalá a vzhledem k tomu, že na cestě zpátky k autu už jsme žádné další hady nepotkali, odvezli jsme si sebou krásnou vzpomínku na nečekaně krásné místo.
