Archiv 2016
Na této stránce najdete všechny aktuality od našeho příjezdu do konce roku 2016. Přesunuli jsme je sem pro rychlejší načítání aktualit novějších.
Vánoce po australsku
24.-29. prosince 2016
24.-29. prosince 2016

Vánoce v Austrálii přicházejí zároveň se začátkem léta a dvouměsíčními letními prázdninami. Pro nás to je samozřejmě čas k cestování. Spojili jsme tedy plán prozkoumat Melbourne a jeho okolí s pozváním strávit Vánoce s kamarády McLellanovými na jejich farmě u Mount Buffalo (o naší cestě do Melbourne můžete číst zde).
A tak jsme 24. prosince vyrazili z Melbourne po dálnici M31 ke zhruba tři a půl hodiny vzdálenému městečku Bright v Mount Buffalo National Park, u něhož se farma nachází. Ačkoliv na ní kdysi Jim zkoušel pěstovat chmel a na okolních loukách se pase pár ovcí, o které se Jimovi stará soused farmář, ve skutečnosti nejde o farmu, ale o vymazlený letní sídlo, kam Jim, Glenice a jejich dvouletý Darcy utíkají odpočívat z rušného Sydney, kde žijí a pracují. Na naše otázky, zda opravdu nemají lepší plány, než strávit intimní Vánoce s námi, Glenice i Jim opakovaně odpověděli, že rozhodně ne, takže jsme jejich pozvání radostně přivítali a s kufry plnými dárků pro Darcyho i naše děti jsme vyrazili na cestu.
Vánoce v Austrálii probíhají trochu jinak, než ty naše tradiční zimní. Tím nemyslíme jen počasí, které se znamenitě hodilo k cachtání ve vlahých horských tůňkách zdejšího národního parku. Večeře 24. prosince byla "jen" relaxovanou přípravou na rozbalování dárků následující ráno. Než však rozrušené a nedočkavé děti ulehly ke spánku, bylo nutné připravit vše pro noční návštěvu Santa Clause. Ten přicházi vždy v noci na 25. prosince komínem, a aby se dostavil, musí nejdříve děti a dospelí ke krbu naaranžovat mrkve a mléko pro Santovy soby (znejistělý autor tohoto článku konzultoval ypsilony v této větě se zbytkem výpravy a došel k názoru, že se má řídit vzorem "pán") a sušenky pro Santu. Těsně před půlnocí bylo vše připraveno, děti byly konečně bez zjevného násilí zahnány do postele a dospělý zbytek výpravy začal ze svých skrýší vytahovat pytle a krabice s dárky a aranžovat je pod pravou vánoční borovici. (Poznámka na okraj: vánoční borovice se dají sehnat i v Austrálii, avšak obzvláště na severu se jejich životnost pohybuje kolem pěti dnů - poté mohou sloužit jako dokonale vysušená štroudev leda k podpalu v krbu - takže si je pořizuje málokdo a místo nich obvykle volí borovici čínskou, latinsky Pinus plasticus. Takže Jimova skutečná třímetrová borovice nás rozněžnila a Jimovi vysloužila u Davídka nekonečný obdiv poté, co zjistil, že ji Jim pilou načerno skolil v sousedícím národním parku).
Skutečné Vánoce tedy propukly až ráno 25. prosince. Děti v pyžamech vyběhly z postelí, zkontrolovaly kolik mrkví, sušenek a mléka sežrali soby a Santa Claus (mrkve snědla potají Helenka ještě večer před spaním, sušenky Erich k předčasné snídani a kus mléka si dal Jim, takže vše bylo jak mělo být). A pak už se tahaly krabice a pytle zpod stromu a balící papír lítal až do kuchyně. Radost nebrala konce, protože Santa splnil největší přání ze seznamu, který děti promýšlely a sepisovaly už od září. Poté co byly všechny dárky rozbaleny a vyzkoušeny, nastal čas pro pozdní vánoční oběd. (Opět poznámka na okraj: při traumatizující vzpomínce na naše dětství si nemůžeme vynachválit australské vánoční pořadí "nejdříve dárky, potom oběd", které ostře kontrastuje se středoevropským "nejdříve rodinná večeřě, pak dárky", doprovázené typickou konverzací, jako například: "Ne, dokud nedojíš toho kapra, žádné dárky se rozbalovat nebudou!", nebo "Sedni si zpátky ke stolu, babička ještě nedojedla dezert!"). Tradiční vánoční kapr se zde samozřejmě nekoná (Australani, stejně jako příslušnící ostatních přímořských zemí považují kapra za nejedlou rybu, vhodnou pouze k ozdobě japonských jezírek či jako zdroj krmných směsí pro ryby významně chutnější) a vánoční tabuli obvykle vévodí do křupava opečená šunka velikosti nákladního auta (takže už víme, proč mají Australani v kuchyních trouby, ve kterých by se směle dal péct mamut) a dezert jménem Pavlova. (Čtenáři prominou další poznámku na okraj: Pavlova je pro Australany něco jako apfelstrudel pro Rakušany, tj. národní poklad. Je to ikonický australský dezert, který byl poprvé vyroben v roce 1926 na počest astraulsko-novozélendského turné slavné ruské baleriny Anny Pavlovy a od té doby ho najdete v tisíci variacích v každé kavárně, cukrárně, či na vánočním stole. Podobně jako se ale Němci a Rakušani přou o to, kdo vlastně vymyslel apfelstrudel, se o Pavlovu hádají Australani s Novozélenďanama a na téma, kdo první upekl Pavlovu napsali obě strany nejednu stať a několik knih ... spor tak zůstává nadále otevřen). Oběd byl výtečný, nálada slavnostní a pohodová a tak nezbývalo než uklidit ze stolu a ukončit krásný vánoční den typicky australsky: zabalili jsme plavky, namazali se opalovacím krémem a vyrazili se koupat do nedalekého Brightu. Krásné australské Vánoce jsme si lépe užít nemohli!
A tak jsme 24. prosince vyrazili z Melbourne po dálnici M31 ke zhruba tři a půl hodiny vzdálenému městečku Bright v Mount Buffalo National Park, u něhož se farma nachází. Ačkoliv na ní kdysi Jim zkoušel pěstovat chmel a na okolních loukách se pase pár ovcí, o které se Jimovi stará soused farmář, ve skutečnosti nejde o farmu, ale o vymazlený letní sídlo, kam Jim, Glenice a jejich dvouletý Darcy utíkají odpočívat z rušného Sydney, kde žijí a pracují. Na naše otázky, zda opravdu nemají lepší plány, než strávit intimní Vánoce s námi, Glenice i Jim opakovaně odpověděli, že rozhodně ne, takže jsme jejich pozvání radostně přivítali a s kufry plnými dárků pro Darcyho i naše děti jsme vyrazili na cestu.
Vánoce v Austrálii probíhají trochu jinak, než ty naše tradiční zimní. Tím nemyslíme jen počasí, které se znamenitě hodilo k cachtání ve vlahých horských tůňkách zdejšího národního parku. Večeře 24. prosince byla "jen" relaxovanou přípravou na rozbalování dárků následující ráno. Než však rozrušené a nedočkavé děti ulehly ke spánku, bylo nutné připravit vše pro noční návštěvu Santa Clause. Ten přicházi vždy v noci na 25. prosince komínem, a aby se dostavil, musí nejdříve děti a dospelí ke krbu naaranžovat mrkve a mléko pro Santovy soby (znejistělý autor tohoto článku konzultoval ypsilony v této větě se zbytkem výpravy a došel k názoru, že se má řídit vzorem "pán") a sušenky pro Santu. Těsně před půlnocí bylo vše připraveno, děti byly konečně bez zjevného násilí zahnány do postele a dospělý zbytek výpravy začal ze svých skrýší vytahovat pytle a krabice s dárky a aranžovat je pod pravou vánoční borovici. (Poznámka na okraj: vánoční borovice se dají sehnat i v Austrálii, avšak obzvláště na severu se jejich životnost pohybuje kolem pěti dnů - poté mohou sloužit jako dokonale vysušená štroudev leda k podpalu v krbu - takže si je pořizuje málokdo a místo nich obvykle volí borovici čínskou, latinsky Pinus plasticus. Takže Jimova skutečná třímetrová borovice nás rozněžnila a Jimovi vysloužila u Davídka nekonečný obdiv poté, co zjistil, že ji Jim pilou načerno skolil v sousedícím národním parku).
Skutečné Vánoce tedy propukly až ráno 25. prosince. Děti v pyžamech vyběhly z postelí, zkontrolovaly kolik mrkví, sušenek a mléka sežrali soby a Santa Claus (mrkve snědla potají Helenka ještě večer před spaním, sušenky Erich k předčasné snídani a kus mléka si dal Jim, takže vše bylo jak mělo být). A pak už se tahaly krabice a pytle zpod stromu a balící papír lítal až do kuchyně. Radost nebrala konce, protože Santa splnil největší přání ze seznamu, který děti promýšlely a sepisovaly už od září. Poté co byly všechny dárky rozbaleny a vyzkoušeny, nastal čas pro pozdní vánoční oběd. (Opět poznámka na okraj: při traumatizující vzpomínce na naše dětství si nemůžeme vynachválit australské vánoční pořadí "nejdříve dárky, potom oběd", které ostře kontrastuje se středoevropským "nejdříve rodinná večeřě, pak dárky", doprovázené typickou konverzací, jako například: "Ne, dokud nedojíš toho kapra, žádné dárky se rozbalovat nebudou!", nebo "Sedni si zpátky ke stolu, babička ještě nedojedla dezert!"). Tradiční vánoční kapr se zde samozřejmě nekoná (Australani, stejně jako příslušnící ostatních přímořských zemí považují kapra za nejedlou rybu, vhodnou pouze k ozdobě japonských jezírek či jako zdroj krmných směsí pro ryby významně chutnější) a vánoční tabuli obvykle vévodí do křupava opečená šunka velikosti nákladního auta (takže už víme, proč mají Australani v kuchyních trouby, ve kterých by se směle dal péct mamut) a dezert jménem Pavlova. (Čtenáři prominou další poznámku na okraj: Pavlova je pro Australany něco jako apfelstrudel pro Rakušany, tj. národní poklad. Je to ikonický australský dezert, který byl poprvé vyroben v roce 1926 na počest astraulsko-novozélendského turné slavné ruské baleriny Anny Pavlovy a od té doby ho najdete v tisíci variacích v každé kavárně, cukrárně, či na vánočním stole. Podobně jako se ale Němci a Rakušani přou o to, kdo vlastně vymyslel apfelstrudel, se o Pavlovu hádají Australani s Novozélenďanama a na téma, kdo první upekl Pavlovu napsali obě strany nejednu stať a několik knih ... spor tak zůstává nadále otevřen). Oběd byl výtečný, nálada slavnostní a pohodová a tak nezbývalo než uklidit ze stolu a ukončit krásný vánoční den typicky australsky: zabalili jsme plavky, namazali se opalovacím krémem a vyrazili se koupat do nedalekého Brightu. Krásné australské Vánoce jsme si lépe užít nemohli!
Tak nám začal advent ...
1.-10. prosince 2016
1.-10. prosince 2016

Přivodit si v tropických vedrech a 90% vlhkosti předvánoční náladu dá zabrat, ale my jsme se do toho pustili s vervou. Začali jsme prvním otevřením adventních čokoládových kalendářů pro děti (setkalo se s velkým úspěchem a ještě větším překvapením ze strany dětí, neboť dlouho odmítaly vzít na vědomí, že i zde v tropech již skutečně nastal předvánoční čas). Následovala školní besídka na téma Vánoc (nezbytné byly santa-clausovské čepice pro děti) a pak už jsme to vzali hard-core: vánoční trhy v Eumundi, vánoční průvod v Cooroy a zítra (12. prosince) vánoční koledy v Peregian Beach.
Potají jsme se těšili na trochu svařáčku či pečených kaštanů, ovšem to se zde nekonalo, neboť pečené kaštany v Queenslandu neznají a prodej alkoholu je omezen na obchody s alkoholem a licencované restaurace, takže ve večerním pařáku nedošlo ani na pivo. Ovšem to nás nijak nerozladilo, neboť výběr jídla obzvláště v Eumundi byl výborný a skutečně kosmopolitní. Vrcholem ovšem nebyly ani japonské knedlíčky nadívané skvělou kachničkou, ani bezchybné lángoše připravené odhodlanými emigranty z někdejší NDR (na dotaz odkud znají lángoše jsme německy pošprechtili o Balatonu), či řecký gyros, ale ... TRDELNÍKY!!! Pravé české trdelníky (anglicky to tady pojmenovali "chimney cake") připravené emigranty z Čech, kteří si z toho udělali živnost. Abyste rozuměli našemu překvapení, je vhodné vysvětlit, že Eumundi skutečně není žádná megapolis a český stánek s trdelníky byste tady vážně nečekali. No radost byla obrovská, trdelník jsme si koupili všichni a tím byl pro nás advent definitivně a oficiálně odstartován.
Následující adventní atrakce zdejší oblasti - vánoční průvod v Cooroy vše umocnila. Asimilovaní skotští dudáci v santa-clausovských oblečcích, několik desítek vánočně vyzdobených alegorických vozů v nekonečném průvodu, stříkací souboj zdejších hasičských posádek, opět spousta jídla a na závěr ohňostroj předčasně, ale přesto v pohodě, ukončen tropickou bouřkou (která by v Čechách nejspíše vyřadila všechny pražské trafostanice z provozu). Domů jsme se vraceli mírně promočení, vánočně naladění a za noční oblohy zcela prosvětlené souvislým bleskobytím.
Návrat do vánočně vyzdobeného domu naši náladu jen podtrhl a nic na tom nemění ani fakt, že vánoční stromek je plastový, vánoční světýlka před domem jsou nabíjena solárně a rozvěšeny jsou na palmách a vánoční věnec je vyroben z recyklovaného materiálu. Dárky máme nakoupeny a Vánoce můžou začít!
PS: Vánoční piknik v Peregian Beach zaválel! Kolem páté hodiny odpoledne amplion oznámil, že Santa přijede zhruba za deset minut. Piknikující půlka Peregian Beach se přesunula na pláž, ovšem kdo čekal, že Santa dorazí lodí, na surfu nebo ponorce, mýlil se. Všechny hlavy byly vyvráceny nahoru, kde se ve výšce asi 3 km objevilo malé letadlo a z něho vyskákali nejprve čtyři elfové a poté i očekávaný Santa. Děti byly extatické a rodiče se dobře bavili. Prostě pořádné Vánoce se zjevně dají prožít i bez sněhu, sobů a sání! (video santa-clausovského výsadku zde)
Potají jsme se těšili na trochu svařáčku či pečených kaštanů, ovšem to se zde nekonalo, neboť pečené kaštany v Queenslandu neznají a prodej alkoholu je omezen na obchody s alkoholem a licencované restaurace, takže ve večerním pařáku nedošlo ani na pivo. Ovšem to nás nijak nerozladilo, neboť výběr jídla obzvláště v Eumundi byl výborný a skutečně kosmopolitní. Vrcholem ovšem nebyly ani japonské knedlíčky nadívané skvělou kachničkou, ani bezchybné lángoše připravené odhodlanými emigranty z někdejší NDR (na dotaz odkud znají lángoše jsme německy pošprechtili o Balatonu), či řecký gyros, ale ... TRDELNÍKY!!! Pravé české trdelníky (anglicky to tady pojmenovali "chimney cake") připravené emigranty z Čech, kteří si z toho udělali živnost. Abyste rozuměli našemu překvapení, je vhodné vysvětlit, že Eumundi skutečně není žádná megapolis a český stánek s trdelníky byste tady vážně nečekali. No radost byla obrovská, trdelník jsme si koupili všichni a tím byl pro nás advent definitivně a oficiálně odstartován.
Následující adventní atrakce zdejší oblasti - vánoční průvod v Cooroy vše umocnila. Asimilovaní skotští dudáci v santa-clausovských oblečcích, několik desítek vánočně vyzdobených alegorických vozů v nekonečném průvodu, stříkací souboj zdejších hasičských posádek, opět spousta jídla a na závěr ohňostroj předčasně, ale přesto v pohodě, ukončen tropickou bouřkou (která by v Čechách nejspíše vyřadila všechny pražské trafostanice z provozu). Domů jsme se vraceli mírně promočení, vánočně naladění a za noční oblohy zcela prosvětlené souvislým bleskobytím.
Návrat do vánočně vyzdobeného domu naši náladu jen podtrhl a nic na tom nemění ani fakt, že vánoční stromek je plastový, vánoční světýlka před domem jsou nabíjena solárně a rozvěšeny jsou na palmách a vánoční věnec je vyroben z recyklovaného materiálu. Dárky máme nakoupeny a Vánoce můžou začít!
PS: Vánoční piknik v Peregian Beach zaválel! Kolem páté hodiny odpoledne amplion oznámil, že Santa přijede zhruba za deset minut. Piknikující půlka Peregian Beach se přesunula na pláž, ovšem kdo čekal, že Santa dorazí lodí, na surfu nebo ponorce, mýlil se. Všechny hlavy byly vyvráceny nahoru, kde se ve výšce asi 3 km objevilo malé letadlo a z něho vyskákali nejprve čtyři elfové a poté i očekávaný Santa. Děti byly extatické a rodiče se dobře bavili. Prostě pořádné Vánoce se zjevně dají prožít i bez sněhu, sobů a sání! (video santa-clausovského výsadku zde)
Konečně i na naší zahradě!
24. listopadu 2016
24. listopadu 2016
Sportovní ráj pro děti i dospělé
20. listopadu 2016
20. listopadu 2016

Do Austrálie jsme odjeli mimo jiné s cílem věnovat se sportům, abychom zchátralá těla rodičů dali trochu do formy a abychom dětem dali možnost vyzkoušet si co je baví a vybrat si, čemu se chtějí věnovat intenzivněji. A k tomu jsme nemohli vybrat lepší místo než je Noosa.
Pokud jde o dětské sporotvní možnosti, je toto místo ráj. Celý systém sportu pro děti je stavěn tak, aby si děti mohly vybrat jakýkoliv ze zdejších sportů a mohly si ho vyzkoušet v libovolné intenzitě, než se pro některý rozhodnout vážněji. Je úplně jednoduché a překvapivě levné zapsat děti na tréninky plavání, fotbalu, atletiky, tenisu, surfování, atd. a časových alternativ je tolik, že si můžete zvolit, který den v týdnu a v kterou hodinu se to vám nebo vaší ratolesti hodí nejvíce. Děti jsou na prvním tréninku otestovány a zařazeny do odpovídající skupiny, a pak už můžou chodit na tolik tréninků týdně, kolik chtějí a zvládají.
Speciálně u plavání, které je tady téměř kultovním sportem, je systém nenásilný a přitom skvěle zorganizovaný. Každá tréninková skupina má svého trenéra a na všechny trenéry dohlíží šéftrenér, který průběžně obchází a vyhodnocuje každé dítě. Jakmile se dítě zlepší natolik, že přesahuje úroveň své skupiny, trenér a šéftrenér po konzultaci dítě "povýší" do výkonnější skupiny. Takto "povýšený" plavec vzápětí dostává diplom a povolení zazvonit na velký lodní zvon v plaveckém areálu, který všem přítomným plavcům, rodičům a trenérům oznamuje úspěch malého svěřence. Jakmile se zvon rozezní, celý areál jásá a tleská, aby tento úspěch ocenil. Davídek poprvé tuto možnost dostal minulý týden, kdy byl povýšen ze skupiny Dolphins do skupiny Crayfish a na fotce v galerii poznáte, jak velkou radost mu to udělalo.
Obě děti jsme zapsali na několik sportů. Každý pátek večer mají oba Little Athletics, což je dvouhodinová atletická soutěž: každý týden čtyři různé atletické disciplíny s oficiálně měřenými výkony a online výsledkami všech atletů (každý atletický klub soutěží na dálku s ostatními kluby v Queenslandu a výsledky jsou pro všechny děti seřazeny na webu). Jako vyvrcholení pak mají nejlepší malí atleti možnost soutěžit s juniorskými a dospělými šampiony a olympioniky v závěrečném šampionátu (startují s handicapem, takže mají skutečně možnost zvítězit i nad olympijskými vítězi!). A stejně jako v plavání, po celou dobu sledují děti trenéři a vybírají mezi nimi talenty, kteří mají dobré dispozice a chuť věnovat se atletice jako hlavnímu sportu.
Co nás těší je, že si - zdá se - jak Sofča tak Dáda už vybrali sporty, kterým se chtějí věnovat. Sofča zcela propadla plavání. Něco málo plaveckých tréninků, které v Čechách poslední dva roky absolvovala se ukázaly jako dobrý začátek. Sofču při prvním rozřazení umístnili do Bronze Squad, dva týdny poté ji přesunuli do Silver Squad a po dalších třech týdnech se dostala do nejvyšší dětské skupiny Gold Squad. Je totálně motivovaná a do konce dalšího semestru si dala za cíl dostat se do Junior Squad, kde už se připravují výkonnostní plavci. Na důkaz jejího plaveckého postupu zde uvádíme nejen to, že dnes Sofča bez zadýchání uplave dva kilometry, ale že přes veškerý plavecký trénink, který týdně absolvuje její tatínek, ho dnes Sofča poráží na všechny krátké a střední vzdálenosti (nemluvě o tom, že po každém závodě na 100 metrů, který si Sofča s tátou rozdají, vypadá tatínek na resuscitaci, zatímco Sofča se s patnáctimetrovým náskokem chechtá v cíli).
Davídek sice pravidelně vyjednává o tom, že na plavání chodit nechce, ale poslední povýšení do silnější skupiny ho značně namotivovalo, takže jsme následným vyjednáváním dosáhli toho, že příští semestr bude v plavání pokračovat alespoň jedním tréninkem týdně. Ovšem to podstatné je, že David zcela podlehl tenisu. Hraje dvakrát týdně a o od nového semestru mu přibyde třetí, individuální, trénink. Poté, co v závěrečném semestrálním turnaji skončil ve čtvrtfinále, si navíc sám stanovil cíl dostat se na konci příštího semestru do finále. A navíc je jeho trenér a dnes už náš kamarád Nick velkým obdivovatelem českého tenisu a zdá se, že v Davídkovi našel zaníceného adepta, který se dychtivě snaží následovat jeho pokyny. Podle všeho jsme svědky prvních projevů Davídkovy sportovní soutěživosti, což nás po letech jeho sportovní rezistence značně těší. A to si navíc sám David k tenisu, plavání a atletice přidal od nového semestru ještě jeden fotbalový trénink týdně!
Co se rodičů týká, Helenka se díky individuálním lekcím tenisu brzy probojuje do zdejších turnajů (zde nutno zmínit rozpaky jejího trenéra, kterému se Helenka na první hodině představila ve své robocopské titánové ortéze, s nepohyblivým loktem po nepovedeném úderu raketou, bolavými zády a slovy, že se chce naučit hrát tenis, ale nemá absolutně žádné ambice ... nicméně trenér David, hned poté co se zhluboka nadechnul, situaci bravurně zvládnul a Helenka už dnes ve vzájemných zápasech vymetá z kurtu amatéra Ericha). Erich se dal na kitesurfing a po zhruba pěti týdnech, dvou naražených žebrech a rozsekaných holeních dnes kitesurfuje jako o závod. Úspěchem posledního týdne jsou konečně zvládnuté otočky, díky kterým už se na konci každé jízdy jedním směrem nemusí nalokat slané vody aby si natočil kite pro jízdu směrem zpátky. Drobnou kaňkou posledního týdne byl pouze rybářský vlasec s olůvkem a háčkem, který Erich vláčel na svém boardu, než mu došlo, že to je příčina toho, proč na něho nedaleko lovící rybář hrozí pěstí a sprostě pokřikuje ... poučen incindentem, od té doby objíždí tiché blázny vždy nad větrem. A když zrovna nehoní vítr na kitu, tak se věnuje kondičnímu běhání, plavání a jízdě na kole, aby se příští rok na triatlonu v Zell am See propracoval z potupných zadních pozic, do pozic alespoň trochu méně zadních.
V tom minimálním zbytku času, který nám nezabere kitesurfování, plavání, běhání či tenis se pak věnujeme sportu zde nejvíce exotickému: společně se učíme německému jazyku z našich onlinových kurzů. Zatím jsme zde nenašli žádné něměcky mluvící oběti, na kterých bychom mohli své nově nabyté dovednosti ověřovat, ale nevadí, vystačíme si sami. Alles Gute und auf Wiedersehen!
Pokud jde o dětské sporotvní možnosti, je toto místo ráj. Celý systém sportu pro děti je stavěn tak, aby si děti mohly vybrat jakýkoliv ze zdejších sportů a mohly si ho vyzkoušet v libovolné intenzitě, než se pro některý rozhodnout vážněji. Je úplně jednoduché a překvapivě levné zapsat děti na tréninky plavání, fotbalu, atletiky, tenisu, surfování, atd. a časových alternativ je tolik, že si můžete zvolit, který den v týdnu a v kterou hodinu se to vám nebo vaší ratolesti hodí nejvíce. Děti jsou na prvním tréninku otestovány a zařazeny do odpovídající skupiny, a pak už můžou chodit na tolik tréninků týdně, kolik chtějí a zvládají.
Speciálně u plavání, které je tady téměř kultovním sportem, je systém nenásilný a přitom skvěle zorganizovaný. Každá tréninková skupina má svého trenéra a na všechny trenéry dohlíží šéftrenér, který průběžně obchází a vyhodnocuje každé dítě. Jakmile se dítě zlepší natolik, že přesahuje úroveň své skupiny, trenér a šéftrenér po konzultaci dítě "povýší" do výkonnější skupiny. Takto "povýšený" plavec vzápětí dostává diplom a povolení zazvonit na velký lodní zvon v plaveckém areálu, který všem přítomným plavcům, rodičům a trenérům oznamuje úspěch malého svěřence. Jakmile se zvon rozezní, celý areál jásá a tleská, aby tento úspěch ocenil. Davídek poprvé tuto možnost dostal minulý týden, kdy byl povýšen ze skupiny Dolphins do skupiny Crayfish a na fotce v galerii poznáte, jak velkou radost mu to udělalo.
Obě děti jsme zapsali na několik sportů. Každý pátek večer mají oba Little Athletics, což je dvouhodinová atletická soutěž: každý týden čtyři různé atletické disciplíny s oficiálně měřenými výkony a online výsledkami všech atletů (každý atletický klub soutěží na dálku s ostatními kluby v Queenslandu a výsledky jsou pro všechny děti seřazeny na webu). Jako vyvrcholení pak mají nejlepší malí atleti možnost soutěžit s juniorskými a dospělými šampiony a olympioniky v závěrečném šampionátu (startují s handicapem, takže mají skutečně možnost zvítězit i nad olympijskými vítězi!). A stejně jako v plavání, po celou dobu sledují děti trenéři a vybírají mezi nimi talenty, kteří mají dobré dispozice a chuť věnovat se atletice jako hlavnímu sportu.
Co nás těší je, že si - zdá se - jak Sofča tak Dáda už vybrali sporty, kterým se chtějí věnovat. Sofča zcela propadla plavání. Něco málo plaveckých tréninků, které v Čechách poslední dva roky absolvovala se ukázaly jako dobrý začátek. Sofču při prvním rozřazení umístnili do Bronze Squad, dva týdny poté ji přesunuli do Silver Squad a po dalších třech týdnech se dostala do nejvyšší dětské skupiny Gold Squad. Je totálně motivovaná a do konce dalšího semestru si dala za cíl dostat se do Junior Squad, kde už se připravují výkonnostní plavci. Na důkaz jejího plaveckého postupu zde uvádíme nejen to, že dnes Sofča bez zadýchání uplave dva kilometry, ale že přes veškerý plavecký trénink, který týdně absolvuje její tatínek, ho dnes Sofča poráží na všechny krátké a střední vzdálenosti (nemluvě o tom, že po každém závodě na 100 metrů, který si Sofča s tátou rozdají, vypadá tatínek na resuscitaci, zatímco Sofča se s patnáctimetrovým náskokem chechtá v cíli).
Davídek sice pravidelně vyjednává o tom, že na plavání chodit nechce, ale poslední povýšení do silnější skupiny ho značně namotivovalo, takže jsme následným vyjednáváním dosáhli toho, že příští semestr bude v plavání pokračovat alespoň jedním tréninkem týdně. Ovšem to podstatné je, že David zcela podlehl tenisu. Hraje dvakrát týdně a o od nového semestru mu přibyde třetí, individuální, trénink. Poté, co v závěrečném semestrálním turnaji skončil ve čtvrtfinále, si navíc sám stanovil cíl dostat se na konci příštího semestru do finále. A navíc je jeho trenér a dnes už náš kamarád Nick velkým obdivovatelem českého tenisu a zdá se, že v Davídkovi našel zaníceného adepta, který se dychtivě snaží následovat jeho pokyny. Podle všeho jsme svědky prvních projevů Davídkovy sportovní soutěživosti, což nás po letech jeho sportovní rezistence značně těší. A to si navíc sám David k tenisu, plavání a atletice přidal od nového semestru ještě jeden fotbalový trénink týdně!
Co se rodičů týká, Helenka se díky individuálním lekcím tenisu brzy probojuje do zdejších turnajů (zde nutno zmínit rozpaky jejího trenéra, kterému se Helenka na první hodině představila ve své robocopské titánové ortéze, s nepohyblivým loktem po nepovedeném úderu raketou, bolavými zády a slovy, že se chce naučit hrát tenis, ale nemá absolutně žádné ambice ... nicméně trenér David, hned poté co se zhluboka nadechnul, situaci bravurně zvládnul a Helenka už dnes ve vzájemných zápasech vymetá z kurtu amatéra Ericha). Erich se dal na kitesurfing a po zhruba pěti týdnech, dvou naražených žebrech a rozsekaných holeních dnes kitesurfuje jako o závod. Úspěchem posledního týdne jsou konečně zvládnuté otočky, díky kterým už se na konci každé jízdy jedním směrem nemusí nalokat slané vody aby si natočil kite pro jízdu směrem zpátky. Drobnou kaňkou posledního týdne byl pouze rybářský vlasec s olůvkem a háčkem, který Erich vláčel na svém boardu, než mu došlo, že to je příčina toho, proč na něho nedaleko lovící rybář hrozí pěstí a sprostě pokřikuje ... poučen incindentem, od té doby objíždí tiché blázny vždy nad větrem. A když zrovna nehoní vítr na kitu, tak se věnuje kondičnímu běhání, plavání a jízdě na kole, aby se příští rok na triatlonu v Zell am See propracoval z potupných zadních pozic, do pozic alespoň trochu méně zadních.
V tom minimálním zbytku času, který nám nezabere kitesurfování, plavání, běhání či tenis se pak věnujeme sportu zde nejvíce exotickému: společně se učíme německému jazyku z našich onlinových kurzů. Zatím jsme zde nenašli žádné něměcky mluvící oběti, na kterých bychom mohli své nově nabyté dovednosti ověřovat, ale nevadí, vystačíme si sami. Alles Gute und auf Wiedersehen!
Kdo tu s námi bydlí (na zahradě a někdy i v domě)?
4. listopadu 2016
4. listopadu 2016

Za těch pár týdnů, co bydlíme v domě v Elysiu jsme se na zahradě a někdy i v domě setkali s tolika zajímavými tvory a tvorečky, že jsme se rozhodli podat o tom krátkou fotografickou zprávu. Vše zajímavé naleznete v galerii níže, popisky k fotografiím vám k tomu poskytnou náležité vysvětlení. Při tvorbě tohoto materiálu nebylo žádné zvíře ani dítě zraněno, ačkoliv o pythonovi, po němž zůstala jen svlečená kůže a žádné další artefakty, to s jistotou říct nemůžeme.
Přátelského plaza na návštěvě naší zahrady si můžete prohlédnout v tomto videu; to bylo ještě předtím, než se nám posléze v předzahrádce svlékl z kůže.
Přátelského plaza na návštěvě naší zahrady si můžete prohlédnout v tomto videu; to bylo ještě předtím, než se nám posléze v předzahrádce svlékl z kůže.
Halloween: "Trick or treat!"
31. října 2016
31. října 2016

Dnes se konečně splnil dávný sen našich dětí: zažít skutečný Halloween, se strašidelnými maskami a sbíráním sladkostí v halloweenské čtvrti. Elysium, naše čtvrť, se ukázala jako ideální halloweenské místo. V pondělí odpoledne už byla více než polovina domů ve čtvrti náležitě vyzdobena pavoučími sítěmi, strašidelnými zombies a jinými opravdu děsivými proprietami, takže jsme s jistotou věděli, že je čas nasadit naše děsivé masky a s halloweenským kyblíkem na sladkosti vyrazit do sousedství.
Naše halloweenská partička sestávala ze souseda Peta, jeho synů Luka a Chase, spolužáka Zaca a našeho Davídka v doprovodu tatínka. Začali jsme stylově u Peta dvěma pivy a pak už jsme opravdu vyrazili "trick-or-treatovat". Výzdoba domů halloweenskými náležitostmi má kromě náladotvorného účelu i ryze praktickou funkci navigační. Je-li dům vyzdoben, víte s jistotou, že po zabouchání na dveře vám otevře halloweensky naladěný soused či sousedka s kýblem plným sladkostí. Dům nevyzdobený naopak naznačuje, že doma buď vůbec nikdo není, nebo tam jsou obyvatelé, které hulákající děti spíše vyprovodí rákoskou než sladkostmi. Cestou přes naše sousedství jsme potkali asi deset partiček, všechny s naditými kyblíky sladkostí, výprava začala slibně. S chabými výsledky jsme našim hlasitým koledníkům opakovali, že kromě bouchání na vrata sousedů by bylo fajn, kdyby - než před sebe nastaví kyblík na sladkosti - vypravili ze sebe alespoň pozdrav a nezbytné "Trick or treat", ale sousedé měli zjevně očekávání již nastaveno dostatečně nízko a tak se pytlíky našich synů i bez zbytečných caviků rychle plnili sladkostma. Zatímco pánská část naší rodiny řádila v Elysiu, Sofča a Helenka si užívaly dámský Halloween u spolužačky Lexi v Castaways Beach. Ačkoliv fotodokumentaci této události je prachbídná, podle popisu účastníků šlo o akci neméně divokou.
Pánskou halloweenskou jízdu jsme ukončili dlouho po setmění úspěšným nalezením ztraceného Zaca. Naštěstí si svoji situaci vůbec neuvědomoval a bez stresu a spokojeně obíhal domy již jednou o sladkosti obrané. Popravdě, vzhledem k všudypřítomným strašidelným maskám se nelze žádnému ze sousedů (zrádně dvakrát oloupenému) divit, že druhý útok téhož koledníka považovali za prvotní návstěvu.
Naše halloweenská partička sestávala ze souseda Peta, jeho synů Luka a Chase, spolužáka Zaca a našeho Davídka v doprovodu tatínka. Začali jsme stylově u Peta dvěma pivy a pak už jsme opravdu vyrazili "trick-or-treatovat". Výzdoba domů halloweenskými náležitostmi má kromě náladotvorného účelu i ryze praktickou funkci navigační. Je-li dům vyzdoben, víte s jistotou, že po zabouchání na dveře vám otevře halloweensky naladěný soused či sousedka s kýblem plným sladkostí. Dům nevyzdobený naopak naznačuje, že doma buď vůbec nikdo není, nebo tam jsou obyvatelé, které hulákající děti spíše vyprovodí rákoskou než sladkostmi. Cestou přes naše sousedství jsme potkali asi deset partiček, všechny s naditými kyblíky sladkostí, výprava začala slibně. S chabými výsledky jsme našim hlasitým koledníkům opakovali, že kromě bouchání na vrata sousedů by bylo fajn, kdyby - než před sebe nastaví kyblík na sladkosti - vypravili ze sebe alespoň pozdrav a nezbytné "Trick or treat", ale sousedé měli zjevně očekávání již nastaveno dostatečně nízko a tak se pytlíky našich synů i bez zbytečných caviků rychle plnili sladkostma. Zatímco pánská část naší rodiny řádila v Elysiu, Sofča a Helenka si užívaly dámský Halloween u spolužačky Lexi v Castaways Beach. Ačkoliv fotodokumentaci této události je prachbídná, podle popisu účastníků šlo o akci neméně divokou.
Pánskou halloweenskou jízdu jsme ukončili dlouho po setmění úspěšným nalezením ztraceného Zaca. Naštěstí si svoji situaci vůbec neuvědomoval a bez stresu a spokojeně obíhal domy již jednou o sladkosti obrané. Popravdě, vzhledem k všudypřítomným strašidelným maskám se nelze žádnému ze sousedů (zrádně dvakrát oloupenému) divit, že druhý útok téhož koledníka považovali za prvotní návstěvu.
Plážová narozeninová párty
30. října 2016
30. října 2016

Jen co jsme si po dopolední dobrovolnické šichtě na triatlonu hodinku zdřímli u zátoky Noosa Waters, přesunuli jsme se o pětset metrů k hlavní pláži, kde se konala oslava narozenin Sofinčiny spolužačky Belly. Pozvány byly obě naše děti a už celý týden se předem těšily na soutěže připravené podle vzoru reality show Survival. Skutečnost předčila i jejich vysoké očekávání a domů jsme se dostali až po osmé večer, poté, co oslava vyvrcholila finálovým kláním všech dětí a závěrečným obřím ohňostrojem (šlo o slavnostní ohňostroj k ukončení Noosa Triathlonu, ale časování narozeninové oslavy bylo tak dokonalé, že jsme chvíli všichni užasle přemýšlěli, jestli ten ohňostroj opravdu neni součástí Belliných narozenin).
Noosa Triathlon aneb jak jsme občerstvovali závodníky
30. října 2016
30. října 2016

Od 26. do 30. října se Noosa změnila v Meccu sportu. Konal se zde totiž další ročník Noosa Triathlon - největšího triathlonového závodu na jižní polokouli a druhého největšího na světě. Ačkoliv název napovídá správně, že vrcholem tohoto sportovního svátku je závod v triathlonu, ve skutečnosti jde o pětidenní festival sportu, počas kterého tisíce sportovců všech věkových a výkonostních kategorií soutěží v plavání, běhání, jízdě na kole a všech možných kombinacích těchto sportů. Vyvrcholením pak je nedělní závod v olympijském triathlonu: 1500m plavání, 40km jízda na kole a 10km běh. Letos jen v samotném triathlonu závodilo 12 tisíc můžů a žen a fandilo jim přes 30 tisíc diváků (celá oblast Noosy má necelých 50 tisíc obyvatel!)
Vzhledem k tomu, že Sunshine Beach School je spolupatronem závodu a každý rok se její dobrovolníci starají o kompletní chod tzv. Recovery Tent (velký stan hned za cílovou páskou, ve kterém polomrtví závodníci dostanou vodu a energetické nápoje, nebo se můžou občerstvit ledovým melounem), rozhodli jsme se, že se všichni přihlásíme jako dobrovolníci a poznáme tak závod i ze zákulisí.
Ranní vstávání v 5:00 bylo sice kruté, ale vzrušení převládalo a tak jsme v 6:00 stáli na pláži nabité tisícovkami fanoušků a sledovali start elitní skupiny mužů a žen. (Brzký ranní start je zde kvůli vysokým denním teplotám nezbytností). Hned po startu jsme se přesunuli do našeho stanu v zákulisí a následující dvě hodiny strávili stavěním občerstvovacích stolů, přípravou hadic s čerstvou vodou, krájením melounů a plněním tisiců kelímků. Kolem osmé hodiny bylo vše připraveno a tak jsme měli zhruba půlhodiny volného času právě na to, abychom viděli finiš vítězů prestižní elitní skupiny mužů i žen. Být přímo v cílové rovince a užívat si fantastickou atmosféru bylo skvělé!
Nicméně hned poté jsme rychle zaujali svá místa v Recovery Tentu, neboť počet závodníků probíhajících cílovou páskou a následně umdlévajících u našich kelímků s pitím začal prudce růst. Kolem jedenácté jsme měli za sebou 8 tisíc napojených a občerstvených závodníků a jen tak-tak jsme stíhali všechno pití doplňovat. Nával vyvrcholil v poledne a hned poté Helenka odjela domů a přivezla Sofču i Davídka, kteří po zbytek odpoledne skvěle fungovali jako členové dobrovolnického týmu. (Oba chtěli původně dobrovolničit s námi hned od rána, ale když jsme je v 5:00 budili, převládla chuť se vyspat i za cenu toho, že obětují start závodu).
Třešničkou na našem triatlonovém zážitku byla účast domácí závodnice z Noosy a favoritky závodu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že její jméno je Radka Vodičková! Fanoušci triathlonu možná vědí, že jde o jednu z našich nejlepších triatlonistek, která se ovšem před nějakou dobou přestěhovala do Austrálie za svým trenérem a ideálními tréninkovými podmínkami. Nemenší bylo Radčino překvapení v cíli, když si od nás brala občerstvení. Na dotaz v plynulé češtině: "Radko, gratulujeme k výsledku a dáte si vodu, energetický nápoj nebo meloun?" zpočátku zareagovala jen spadlou čelistí. Radka nakonec skončila šestá, nicméně vypadala spokojeně, neboť pro ní mělo jít jen o tréninkový start před světovým pohárem a večer předtím prý navíc oslavovala svatbu kamaráda. Také se nám šťastně pochlubila, že je tady moc spokojená a že se bude v prosinci vdávat. Ačkoliv selfíčka neděláme a nesbíráme, tentokrát jsme neodolali a rádi si na památku jedno s Radkou nechali udělat.
Vzhledem k tomu, že Sunshine Beach School je spolupatronem závodu a každý rok se její dobrovolníci starají o kompletní chod tzv. Recovery Tent (velký stan hned za cílovou páskou, ve kterém polomrtví závodníci dostanou vodu a energetické nápoje, nebo se můžou občerstvit ledovým melounem), rozhodli jsme se, že se všichni přihlásíme jako dobrovolníci a poznáme tak závod i ze zákulisí.
Ranní vstávání v 5:00 bylo sice kruté, ale vzrušení převládalo a tak jsme v 6:00 stáli na pláži nabité tisícovkami fanoušků a sledovali start elitní skupiny mužů a žen. (Brzký ranní start je zde kvůli vysokým denním teplotám nezbytností). Hned po startu jsme se přesunuli do našeho stanu v zákulisí a následující dvě hodiny strávili stavěním občerstvovacích stolů, přípravou hadic s čerstvou vodou, krájením melounů a plněním tisiců kelímků. Kolem osmé hodiny bylo vše připraveno a tak jsme měli zhruba půlhodiny volného času právě na to, abychom viděli finiš vítězů prestižní elitní skupiny mužů i žen. Být přímo v cílové rovince a užívat si fantastickou atmosféru bylo skvělé!
Nicméně hned poté jsme rychle zaujali svá místa v Recovery Tentu, neboť počet závodníků probíhajících cílovou páskou a následně umdlévajících u našich kelímků s pitím začal prudce růst. Kolem jedenácté jsme měli za sebou 8 tisíc napojených a občerstvených závodníků a jen tak-tak jsme stíhali všechno pití doplňovat. Nával vyvrcholil v poledne a hned poté Helenka odjela domů a přivezla Sofču i Davídka, kteří po zbytek odpoledne skvěle fungovali jako členové dobrovolnického týmu. (Oba chtěli původně dobrovolničit s námi hned od rána, ale když jsme je v 5:00 budili, převládla chuť se vyspat i za cenu toho, že obětují start závodu).
Třešničkou na našem triatlonovém zážitku byla účast domácí závodnice z Noosy a favoritky závodu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že její jméno je Radka Vodičková! Fanoušci triathlonu možná vědí, že jde o jednu z našich nejlepších triatlonistek, která se ovšem před nějakou dobou přestěhovala do Austrálie za svým trenérem a ideálními tréninkovými podmínkami. Nemenší bylo Radčino překvapení v cíli, když si od nás brala občerstvení. Na dotaz v plynulé češtině: "Radko, gratulujeme k výsledku a dáte si vodu, energetický nápoj nebo meloun?" zpočátku zareagovala jen spadlou čelistí. Radka nakonec skončila šestá, nicméně vypadala spokojeně, neboť pro ní mělo jít jen o tréninkový start před světovým pohárem a večer předtím prý navíc oslavovala svatbu kamaráda. Také se nám šťastně pochlubila, že je tady moc spokojená a že se bude v prosinci vdávat. Ačkoliv selfíčka neděláme a nesbíráme, tentokrát jsme neodolali a rádi si na památku jedno s Radkou nechali udělat.
Škola volá!
4. října 2016
4. října 2016

Po pondělním státním svátku (byl "Labour Day", kterým Australané oslavují nástup civilizované osmihodinové pracovní doby ... i když podle návalů na pláži v pracovní dny máme pocit, že brzy budou oslavovat pracovní dobu šestihodinovou) začala dětem toto úterý škola. Popravdě, už jsme se na ni těšili všichni: dětem chyběli kamarádi a nám kýžená klidná kafíčka bez hádek o to, kdo zrovna komu bez dovolení vyměnil mentolový Tic-Tac za pomerančový.
Než šly děti poprvé do školy, stavili jsme se v ní zakoupit uniformy. Na rozdíl od dětí katolické St. Thomas School přes ulici od školy našich dětí (Sunshine Beach State School) jsou to pohodlná modrá trička, kraťasy a kloboučky s jakýmikoliv teniskami (chudáci přes ulici mají také trička, ale k tomu černé polobotky s přezkama ve stylu Oliver Twist, model Anglie 19. století a vážně nevypadají, že by se v tom dalo pohodlně běhat po školním dvoře ... což je možná účel).
Škola je boží!!! Vystresováni pražským školstvím jsme začali tím, že jsme chtěli vědět všechno o školním rozvrhu, domácích a jiných úkolech dětí, pravidly, které jim máme natlouct do hlaviček, atd. Nic takového se tady ovšem nekoná. Rozvrh dodnes neznáme, neboť žádný pevný rozvrh zde není. Učitelé upravují denní rozvrh podle toho, co uznají, že je vhodné či potřeba probrat. Domácí úkoly, pokud vůbec nějaké jsou, jsou obvykle dlouhodobé (např. čtyřtýdenní projekt o přečtené knize). Přesto nás Sofča druhý týden ve škole zarazila dvěma domácími úkoly, které ji zabraly skoro půlhodinu, ovšem jen do té doby, než následující den ve škole zjistila, že šlo o úkoly na celý týden ... raději pak před spolužačkama vysekla pořádnou blbku, než aby byla za šprtku. Očekávali jsme, že děti budou zpočátku bojovat s angličtinou, ovšem jak se k našemu překvapení ukázalo, jednak si s tím ani David ani Sofča hlavu nedělali a jednak mluví víceméně plynule. Mea culpa, to jsme vážně dosud netušili, protože děti až dosud instantně zazdívali jakékoliv naše pokusy o anglickou konverzaci. A když už se nějaký problém objeví (jako například nám neznámé postupy výuky matematiky a slovník s tím související), je po ruce Melissa. Melissa je asistentka pro zahraniční studenty v Sunshine Beach State School, což znamená, že celý svůj pracovní úvazek věnuje tomu, že pomáhá devíti malým cizincům (z toho dvěma našim dětem) rychle se zorientovat, zvládnout angličtinu a pomoct s učebními postupy, kterým napoprvé neporozumí. Prostě balzám na naše vystresované duše! A k tomu všemu si přičtěte přístup učitelů asi ve znění "No worries, od dětí chceme jen to, co dokážou zvládnout, takže klídek, ničím se nestresujte, my se postaráme o to, aby děti všemu rozuměly a věděly, co je čeká a co mají dělat". Přitom, soudě podle jediného domácího úkolu z matematiky, který Sofča přinesla domů, tady rozhodně na děti nízké nároky nemají.
A teď ještě k areálu, protože to je věc, která nás už loni nadchla na první pohled. Škola je umístěna na pozemku velkém asi 5 hektarů, z toho polovinu tvoří "oval" (tak říkají travnatému hřišti, kde se hraje vše od tenisu po rugby a o přestávkách řádí). Samotné třídy jsou rozhozeny po zbylé polovině areálu, který je víc parkem než školou. Každá třída má svůj polootevřený bungalov, kterým po celý den profukuje vánek a děti jsou tak v podstatě i počas vyučování napůl v přírodě. Mobily a tablety se odevzdávají ráno do kanceláře a děti si je vyzvedávají až při odchodu ze školy, což v praxi znamená, že o přestávkách jsou všichni ven ze tříd a permanentně se honí, hrají fotbal, nebo jako Davidova třída, stavějí na farmě (součástí areálu je zahrádka, kde si děti pěstují ovoce a zeleninu) teepee. Jediné, na co učitelé počas přestávek striktně dohlížejí, je pravidlo "No hats, no play!". Se sluncem to tady berou fakt vážně.
Jo a abych nezapomněl, hned koncem října jede Sofča se svojí třídou na dvoudenní kempovací výlet. Soudě podle seznamu věcí, které má mít sebou to bude pravý zálesácký výlet do australského outbacku, takže se nemůžeme dočkat, až nás poučí o tom, jak se tady mezi jedovatými hady, pavouky a ještěry kempuje.
PS: Zde link na školní magazín, ve kterém Sofča a David komentují, co se jim ve škole líbí. Od "Paní učitelka: "Sofinko, co se ti ve školě nejvíce líbí? Sofinka: "Přestávky!"" v první třídě před pěti lety, jsme se posunuli. Nyní se nám nejvíce líbí velké hřiště a krátké domácí úkoly :-). Článek najdete v sekci International Arena.
Než šly děti poprvé do školy, stavili jsme se v ní zakoupit uniformy. Na rozdíl od dětí katolické St. Thomas School přes ulici od školy našich dětí (Sunshine Beach State School) jsou to pohodlná modrá trička, kraťasy a kloboučky s jakýmikoliv teniskami (chudáci přes ulici mají také trička, ale k tomu černé polobotky s přezkama ve stylu Oliver Twist, model Anglie 19. století a vážně nevypadají, že by se v tom dalo pohodlně běhat po školním dvoře ... což je možná účel).
Škola je boží!!! Vystresováni pražským školstvím jsme začali tím, že jsme chtěli vědět všechno o školním rozvrhu, domácích a jiných úkolech dětí, pravidly, které jim máme natlouct do hlaviček, atd. Nic takového se tady ovšem nekoná. Rozvrh dodnes neznáme, neboť žádný pevný rozvrh zde není. Učitelé upravují denní rozvrh podle toho, co uznají, že je vhodné či potřeba probrat. Domácí úkoly, pokud vůbec nějaké jsou, jsou obvykle dlouhodobé (např. čtyřtýdenní projekt o přečtené knize). Přesto nás Sofča druhý týden ve škole zarazila dvěma domácími úkoly, které ji zabraly skoro půlhodinu, ovšem jen do té doby, než následující den ve škole zjistila, že šlo o úkoly na celý týden ... raději pak před spolužačkama vysekla pořádnou blbku, než aby byla za šprtku. Očekávali jsme, že děti budou zpočátku bojovat s angličtinou, ovšem jak se k našemu překvapení ukázalo, jednak si s tím ani David ani Sofča hlavu nedělali a jednak mluví víceméně plynule. Mea culpa, to jsme vážně dosud netušili, protože děti až dosud instantně zazdívali jakékoliv naše pokusy o anglickou konverzaci. A když už se nějaký problém objeví (jako například nám neznámé postupy výuky matematiky a slovník s tím související), je po ruce Melissa. Melissa je asistentka pro zahraniční studenty v Sunshine Beach State School, což znamená, že celý svůj pracovní úvazek věnuje tomu, že pomáhá devíti malým cizincům (z toho dvěma našim dětem) rychle se zorientovat, zvládnout angličtinu a pomoct s učebními postupy, kterým napoprvé neporozumí. Prostě balzám na naše vystresované duše! A k tomu všemu si přičtěte přístup učitelů asi ve znění "No worries, od dětí chceme jen to, co dokážou zvládnout, takže klídek, ničím se nestresujte, my se postaráme o to, aby děti všemu rozuměly a věděly, co je čeká a co mají dělat". Přitom, soudě podle jediného domácího úkolu z matematiky, který Sofča přinesla domů, tady rozhodně na děti nízké nároky nemají.
A teď ještě k areálu, protože to je věc, která nás už loni nadchla na první pohled. Škola je umístěna na pozemku velkém asi 5 hektarů, z toho polovinu tvoří "oval" (tak říkají travnatému hřišti, kde se hraje vše od tenisu po rugby a o přestávkách řádí). Samotné třídy jsou rozhozeny po zbylé polovině areálu, který je víc parkem než školou. Každá třída má svůj polootevřený bungalov, kterým po celý den profukuje vánek a děti jsou tak v podstatě i počas vyučování napůl v přírodě. Mobily a tablety se odevzdávají ráno do kanceláře a děti si je vyzvedávají až při odchodu ze školy, což v praxi znamená, že o přestávkách jsou všichni ven ze tříd a permanentně se honí, hrají fotbal, nebo jako Davidova třída, stavějí na farmě (součástí areálu je zahrádka, kde si děti pěstují ovoce a zeleninu) teepee. Jediné, na co učitelé počas přestávek striktně dohlížejí, je pravidlo "No hats, no play!". Se sluncem to tady berou fakt vážně.
Jo a abych nezapomněl, hned koncem října jede Sofča se svojí třídou na dvoudenní kempovací výlet. Soudě podle seznamu věcí, které má mít sebou to bude pravý zálesácký výlet do australského outbacku, takže se nemůžeme dočkat, až nás poučí o tom, jak se tady mezi jedovatými hady, pavouky a ještěry kempuje.
PS: Zde link na školní magazín, ve kterém Sofča a David komentují, co se jim ve škole líbí. Od "Paní učitelka: "Sofinko, co se ti ve školě nejvíce líbí? Sofinka: "Přestávky!"" v první třídě před pěti lety, jsme se posunuli. Nyní se nám nejvíce líbí velké hřiště a krátké domácí úkoly :-). Článek najdete v sekci International Arena.
"Nippers" - Australští (a teď i čeští) záchranáři
2. října 2016
2. října 2016

Dlouho očekávaný a dosud jeden z největších zážitků. "Nippers" je přezdívka malých záchranářů. Australani jsou na svůj oceán hrdí a také jim záleží na tom, aby se v něm utopilo pokud možno co nejméně lidí. A proto se v podstatě každý malý Australan stává členem Nippers, aby se naučil jak "číst vodu", ovládat surf, bezpečně plavat v moři, zvládnout nebezpečné situace (nejčastěji rip, tedy zpětný proud, který člověka odnáší od břehu do volného oceánu) a v prní řadě, jak zachránit sebe či jiného plavce nebo surfaře v nesnázích.
V něděli v 8:00 ráno kurz Nippers pro naše děti, a asi 150 dalších dětí ve věku 8-14 let, začal. Naše počáteční obavy o bezpečnost rozptýlilo zhruba 50 profesionálních a dobrovolných záchranářů, kteří vše organizovali a dohlíželi na každou část tréninku. Děti byly rozřazeny do kategorií podle věku a počas následujících dvou hodin dostaly pořádně zabrat. Soutěž v běhu po pláži kombinovaném s plaváním, následně několik okruhů po moři na krátkých surfech, štafeta v týmu, trochu málo záchranářské teorie na začátek a v 10:00 nám vyřízené upadly na pláži na ručník. David jako obyvkle vše soustředěně hltal, Sofča srdnatě soutěžila, ale hlavně vydatně krafala s novou kamarádkou Marií z Brazílie, se kterou se seznámila hned v prvních pěti minutách. Bonus pro Sofču navíc: Maria chodí na stejnou Sunshine Beach State School, kam od úterka bude chodit i Sofča!
V něděli v 8:00 ráno kurz Nippers pro naše děti, a asi 150 dalších dětí ve věku 8-14 let, začal. Naše počáteční obavy o bezpečnost rozptýlilo zhruba 50 profesionálních a dobrovolných záchranářů, kteří vše organizovali a dohlíželi na každou část tréninku. Děti byly rozřazeny do kategorií podle věku a počas následujících dvou hodin dostaly pořádně zabrat. Soutěž v běhu po pláži kombinovaném s plaváním, následně několik okruhů po moři na krátkých surfech, štafeta v týmu, trochu málo záchranářské teorie na začátek a v 10:00 nám vyřízené upadly na pláži na ručník. David jako obyvkle vše soustředěně hltal, Sofča srdnatě soutěžila, ale hlavně vydatně krafala s novou kamarádkou Marií z Brazílie, se kterou se seznámila hned v prvních pěti minutách. Bonus pro Sofču navíc: Maria chodí na stejnou Sunshine Beach State School, kam od úterka bude chodit i Sofča!
Vyrážíme na první velkou cestu: Northern Territory & Centrální Austrálie
6. září 2016
6. září 2016

A je to tady, vyrážíme po Austrálii! Budeme na cestách tři týdny. Začínáme Darwinem, pokračujeme do Alice Springs a odtamtud budou následovat nejzajímavější místa centrální Austrálie: MacDonnell Ranges, Kings Canyon, Uluru, Kata Tjuta. Pak přelet zpátky do Darwinu a pokračujeme severní Austrálií: Kakadu National Park, Litschfield National Park, Katherine, Batchelor, Northern Territory Wildlife Park. Zpátky do Noosy se vrátíme 29. září, abychom se u nás na víkend shledali s kamarády Jimem a Glenice ze Sydney.
Našim cestám po Austrálii je věnována samostatná sekce "Cestopisy". O cestě po Severním Teritoriu a Centrální Austrálii si můžete přečíst zde.
Našim cestám po Austrálii je věnována samostatná sekce "Cestopisy". O cestě po Severním Teritoriu a Centrální Austrálii si můžete přečíst zde.
Konečně! Našli jsme dům podle svých představ a stěhujeme se.
1. září 2016
1. září 2016

Už jsme propadali beznaději a mentálně se připravovali na kompromis s bydlením. Pak si ovšem Helenka sedla k počítači a našla inzerát na pronájem domu, který vypadal celkem zajímavě, ačkoliv nebyl přímo u moře. Takže jsme si hned na druhý den dohodli s realitkou prohlídku a do pěti minut poté, co jsme do domu vstoupili bylo rozhodnuto!
Od 1. září bydlíme v definitivním a jsme nadšeni. Naše čtvrt se jmenuje Elysium a je tu asi 70 domů. Do školy je to 5 minut autem nebo 15 minut po cyklostezce. Všude, kam běžně chodíme (pláž, nákupy, moje běžecká trasa v Noosa National Park, plavecké centrum, Davidův tenisový klub, atd.) je to maximálně 10 minut a zácpy tadu neexistují - jaká to změna proti ranním stresům na Jižní spojce!
Dům byl postaven v roce 2007 a jeho majitelka nyní žije v Hong-Kongu. Naše klika spočívá v tom, že není přímo na pláži. Kdyby byl, pronajímala by ho krátkodobě turistům a my bychom byli mimo hru. Kromě toho, že je nesmírně pohodlný a prosvětlený, má několik bonusů navíc. Bydlíme přímo u jezera a to znamená, že se nám od rána do večera před okny střídá všechna australská fauna. Cookaburra (viz příbuzný ledňáčka z kapitoly níže), kterého nám pyšně předváděli v několika ZOO, nám tady skoro denně sedí před oknem. Monitor lizzard (zhruba metr dlouhý australský varan) na ostrůvku uprostřed jezera loví kachny (neuvěřitelně řvou, když se varan mezi nima objeví). Největším zážitkem dosud byla návštěva asi třímetrové krajty, která se plazila po keřích před naší terasou. Věříme, že uvidíme víc, jen co začne léto a podle místních se objeví další zvířata, která jsou teď zalezlá.
No a co nás nadchlo mimo všechna očekávání je zdejší "Recreation Area". Je to pro všechny obyvatele čtvrti nově postavený a volně přístupný komplex: fitness s posilovnou, tenisové kurty, malý bazén pro děti, 25m bazén pro plavce, společenská místnost, venkovní grilovací (=party) kuchyň s terasou. Máme to minutu pěšky od domu, jsme tam s Helčou každé dopoledne, jen co odvezeme děti do školy a po většinu času máme celou Recreation Area sami pro sebe. Chudáci místní, asi jsou všichni v práci!
Poznámka na okraj: dům nám realitka předávala s tím, že je profesionálně uklizený a připraven k nastěhování. Pro ty z vás, kteří nás znají asi nebude překvapením, že jsme zhnuseně strávili tři dny jeho úklidem, než jsme ho opravdu shledali hodným nastěhování. Ovšem tato zkušenost nás skvěle připravila na to, co nás následně čekalo v motelích a hotelích severní a centrální Austrálie, kam jsme vzápětí vyrazili. Ono to totiž s úklidem v Austrálii není zrovna žhavé (Mullerová, přestaň se chechtat!)
Od 1. září bydlíme v definitivním a jsme nadšeni. Naše čtvrt se jmenuje Elysium a je tu asi 70 domů. Do školy je to 5 minut autem nebo 15 minut po cyklostezce. Všude, kam běžně chodíme (pláž, nákupy, moje běžecká trasa v Noosa National Park, plavecké centrum, Davidův tenisový klub, atd.) je to maximálně 10 minut a zácpy tadu neexistují - jaká to změna proti ranním stresům na Jižní spojce!
Dům byl postaven v roce 2007 a jeho majitelka nyní žije v Hong-Kongu. Naše klika spočívá v tom, že není přímo na pláži. Kdyby byl, pronajímala by ho krátkodobě turistům a my bychom byli mimo hru. Kromě toho, že je nesmírně pohodlný a prosvětlený, má několik bonusů navíc. Bydlíme přímo u jezera a to znamená, že se nám od rána do večera před okny střídá všechna australská fauna. Cookaburra (viz příbuzný ledňáčka z kapitoly níže), kterého nám pyšně předváděli v několika ZOO, nám tady skoro denně sedí před oknem. Monitor lizzard (zhruba metr dlouhý australský varan) na ostrůvku uprostřed jezera loví kachny (neuvěřitelně řvou, když se varan mezi nima objeví). Největším zážitkem dosud byla návštěva asi třímetrové krajty, která se plazila po keřích před naší terasou. Věříme, že uvidíme víc, jen co začne léto a podle místních se objeví další zvířata, která jsou teď zalezlá.
No a co nás nadchlo mimo všechna očekávání je zdejší "Recreation Area". Je to pro všechny obyvatele čtvrti nově postavený a volně přístupný komplex: fitness s posilovnou, tenisové kurty, malý bazén pro děti, 25m bazén pro plavce, společenská místnost, venkovní grilovací (=party) kuchyň s terasou. Máme to minutu pěšky od domu, jsme tam s Helčou každé dopoledne, jen co odvezeme děti do školy a po většinu času máme celou Recreation Area sami pro sebe. Chudáci místní, asi jsou všichni v práci!
Poznámka na okraj: dům nám realitka předávala s tím, že je profesionálně uklizený a připraven k nastěhování. Pro ty z vás, kteří nás znají asi nebude překvapením, že jsme zhnuseně strávili tři dny jeho úklidem, než jsme ho opravdu shledali hodným nastěhování. Ovšem tato zkušenost nás skvěle připravila na to, co nás následně čekalo v motelích a hotelích severní a centrální Austrálie, kam jsme vzápětí vyrazili. Ono to totiž s úklidem v Austrálii není zrovna žhavé (Mullerová, přestaň se chechtat!)
Ginger Factory & Nuts Factory
30. srpna 2016
30. srpna 2016

Austrálie je překvapivě velkým producentem zázvoru a zpracovává ho do všech možných forem: nakládaný k sushi, ve formě marmelády, různých nápojů, zálivek do salátů a na steaky, atd. To jsme se dozvěděli v Ginger Factory, jednom ze zdejších závodů na zpracování zázvoru, který ve své továrně na zázvorové výrobky mimo jiné organizuje návštěvy pro zvědavé turisty jako jsme my.
Hned přes ulici naproti Ginger factory jsme objevili neméně zajímavý podnik: Nuts Factory. Tady pro změnu vyrábějí vše možné z ořechů a oříšků.
Hned přes ulici naproti Ginger factory jsme objevili neméně zajímavý podnik: Nuts Factory. Tady pro změnu vyrábějí vše možné z ořechů a oříšků.
ZOO Australia & Underwater World
21. srpna 2016
21. srpna 2016

ZOO Australia, asi 70km jižně od Noosy je místem, které nelze nenavštívit. Jde o soukromý podnik, který po svých rodičích zdědil Steve Irwin. Jestli vám to jméno zprvu nic neříká, nejspíš vám něco řekne jeho přezdívka: The Crocodile Hunter (zde více o Stevu Irwinovu). Jojo, je to ten šílený Australan, kterého nejspíš i vaše děti obdivovaly v dokumentárních filmech z produkce Animal Planet. Jeho tragická smrt (v roce 2006 ho při filmování smrtelně pobodal rejnok) je dodnes zjevně jednou z traumatických událostí Austrálie a i proto mají k ZOO Australia zvlášť silný vztah.
ZOO dnes spravuje manželka Steva Irwina a jeho dvě děti. Je to obzvláště pro cizince neznalé australské fauny skvělý úvod do zdejší přírody a trochu komerční provedení člověk rád odpustí při vědomí, že kolem ZOO už léta kolují zvěsti o špatné ekonomické situaci a hrozícím bankrotu. My jsme kromě vstupného přispěli tím, že jsme podlehli a zaplatili dětem speciální seanci, při které si mohly vzít do náruče a pohladit koalu. Za mazlení a krmení klokanů se neplatí, ti jsou tady přemnoženi a na nekonečné selfies návštěníků ZOO jsou zcela zjevně zvyklí. Obrovský zážitek pro nás i děti.
Další den jsme si prošli Underwater World v Mooloolabě, asi 40km jižně od nás. Skvělá akvária a prosklené tunely skrze ně, díky nimž jsme viděli ryby, murény, žraloky, rejnoky, nádherné mořské koníky, množství medůz a jiných mořských živočichů, z nichž některé doufám potkáme v moři a některé velmi doufáme, že ne! Zážitek dne: dostali jsme možnost navštívit zázemí celého tohoto vodního světa a viděli jsme, jak funguje technologie pro všechna ta akvária, jak se připravuje krmení, jak se ošetřují v moři nalezené želvy, které se nemohou potopit, protože mají ve střevech igelitové pytle plné vzduchu (hodně smutný pohled, ale dokáží je zachránit) a jak poznat různé druhy medůz a ošetřit jejich žahnutí. Překvapení: ty komické azurově modré balonky, které jsme den předtím našli vyplavené na pláži a děti je radostně rozšlapávali (moc hezky přitom bouchaly), se jmenují Blue Bottle Jellyfish a jejich žahnutí způsobuje silnou a dlouhotrvající bolest. Ještěže měly děti na nohou sandály!
ZOO dnes spravuje manželka Steva Irwina a jeho dvě děti. Je to obzvláště pro cizince neznalé australské fauny skvělý úvod do zdejší přírody a trochu komerční provedení člověk rád odpustí při vědomí, že kolem ZOO už léta kolují zvěsti o špatné ekonomické situaci a hrozícím bankrotu. My jsme kromě vstupného přispěli tím, že jsme podlehli a zaplatili dětem speciální seanci, při které si mohly vzít do náruče a pohladit koalu. Za mazlení a krmení klokanů se neplatí, ti jsou tady přemnoženi a na nekonečné selfies návštěníků ZOO jsou zcela zjevně zvyklí. Obrovský zážitek pro nás i děti.
Další den jsme si prošli Underwater World v Mooloolabě, asi 40km jižně od nás. Skvělá akvária a prosklené tunely skrze ně, díky nimž jsme viděli ryby, murény, žraloky, rejnoky, nádherné mořské koníky, množství medůz a jiných mořských živočichů, z nichž některé doufám potkáme v moři a některé velmi doufáme, že ne! Zážitek dne: dostali jsme možnost navštívit zázemí celého tohoto vodního světa a viděli jsme, jak funguje technologie pro všechna ta akvária, jak se připravuje krmení, jak se ošetřují v moři nalezené želvy, které se nemohou potopit, protože mají ve střevech igelitové pytle plné vzduchu (hodně smutný pohled, ale dokáží je zachránit) a jak poznat různé druhy medůz a ošetřit jejich žahnutí. Překvapení: ty komické azurově modré balonky, které jsme den předtím našli vyplavené na pláži a děti je radostně rozšlapávali (moc hezky přitom bouchaly), se jmenují Blue Bottle Jellyfish a jejich žahnutí způsobuje silnou a dlouhotrvající bolest. Ještěže měly děti na nohou sandály!
První výlet - Elanda Point
17. srpna 2016
17. srpna 2016

Mezitím, co objíždíme domy, abychom našli nějaký, ve kterém se nám bude celý rok dobře žít, daří se nám vyrážet na první výlety po okolí. Začali jsme krátkou procházkou na Elanda Point, asi 30km severně od Noosy.
Jelikož to bylo naše vůbec první setkání s divokou přírodou Austrálie a jelikož už jsme byli dostatečně vyděšeni všudypřítomnými informacemi o nejjedovatějších hadech, pavoucích a jiné havěti, na kterou jsou Australané tolik pyšni, první polovinu procházky jsme neustále koukali pod nohy, abychom na nějakého smrtelně jedovatého hada nedejbože nešlápli. Samozřejmě jsme žádného hada ani nezahlédli. Cestu zpátky jsme tedy už trochu více v klidu čuměli do korun stromů, abychom konečně viděli nějakou tu roztomilou koalu. Nicméně, dopadlo to stejně jako s hadama, s jedním rozdílem: zatímco jsme hleděli nahoru, málem jsme vrazili do klokana na cestě před námi. Stál uprostřed stezky, byl zcela klidný a zjevně doufal, že ho alespoň na poslední chvíli spatříme a s hlavama nahoru do něj nevrazíme. Měl skoro dva metry a byl impozantní. Když pomalu odskákal do lesa, působil nádherně elegantně. Trochu morbidně předesílám, že mé další setkání s klokanem už pro onoho konkrétního jedince nebylo tak pozitivní: o pár týdnů později jsem si ho v centrální Austrálii objednal ve formě steaku, medium-rare. Chutnal skvěle! Chudák ...
Jelikož to bylo naše vůbec první setkání s divokou přírodou Austrálie a jelikož už jsme byli dostatečně vyděšeni všudypřítomnými informacemi o nejjedovatějších hadech, pavoucích a jiné havěti, na kterou jsou Australané tolik pyšni, první polovinu procházky jsme neustále koukali pod nohy, abychom na nějakého smrtelně jedovatého hada nedejbože nešlápli. Samozřejmě jsme žádného hada ani nezahlédli. Cestu zpátky jsme tedy už trochu více v klidu čuměli do korun stromů, abychom konečně viděli nějakou tu roztomilou koalu. Nicméně, dopadlo to stejně jako s hadama, s jedním rozdílem: zatímco jsme hleděli nahoru, málem jsme vrazili do klokana na cestě před námi. Stál uprostřed stezky, byl zcela klidný a zjevně doufal, že ho alespoň na poslední chvíli spatříme a s hlavama nahoru do něj nevrazíme. Měl skoro dva metry a byl impozantní. Když pomalu odskákal do lesa, působil nádherně elegantně. Trochu morbidně předesílám, že mé další setkání s klokanem už pro onoho konkrétního jedince nebylo tak pozitivní: o pár týdnů později jsem si ho v centrální Austrálii objednal ve formě steaku, medium-rare. Chutnal skvěle! Chudák ...
Tak jsme tady ...
13. srpna 2016
13. srpna 2016

První ahoj z Austrálie! Let bez problémů, první noc v Austrálii jsme po půlnočním příletu přespali v letištním hotelu a hned ráno - s objížďkou přes IKEU v Brisbane a nákup nezbytných peřin, ručníků, apod. - jsme dorazili do našeho dočasného domova v "16 The Quarterdeck" v Noosa Heads.
První dojmy jsou lehce smíšené, dům na obrázcích vypadal zcela nově, realita je mírně obnošená, ale lokalita a výhled jsou fantastické. Jak v následujících týdnech zjistíme, realita všech australských domů je o něco obnošenější, než očekávání, ale to bude na samostatnou kapitolu ...
Mezitím se ukazuje, že a) koupě ojetého auta je v Austrálii stejně triviálně jednoduchá jako v USA, takže 4 dny po příletu už máme zánovního Jeepa pro delší cesty s rodinou a skoro nového Forda Focus pro běžné pojížďky po okolí a b) najít dům podle našich představ bude podstatně složitejší, než to na první pohled vypadalo. Každopádně na to máme celkem 4 týdny, než doběhne náš dočasný nájem.
Ono se to totiž má takto: když jsme si byli v listopadu loňského roku Noosu obhlédout, nadchlo nás mimo jiné obrovské množství nádherných domů k pronájmu. Takže jsme si s lehkou hlavou řekli, že s dobrým rozpočtem nebude problém si jeden z těch krásných domů projnajmout. Ale chyba lávky. Vzápětí po našem příjezdu se ukazuje, že ty krásné domy jsou na pronájmy veskrze krátkodobé a jejich majitelé je alespoň několik týdnů v roce chtějí pro sebe a tudíž nám je na celý rok nikdo nepronajme. Všechny dlouhodobé pronájmy, které v následujících dnech vidíme jsou poněkud smutné a už se začínáme smiřovat s tím, že nakonec budeme bydlet v nějakém kompromisním domě bez nápadu. Uvidíme, jak to nakonec dopadne ... každopádně, nálada je výborná a kromě objíždění domů začínáme prozkoumávat okolí.
První dojmy jsou lehce smíšené, dům na obrázcích vypadal zcela nově, realita je mírně obnošená, ale lokalita a výhled jsou fantastické. Jak v následujících týdnech zjistíme, realita všech australských domů je o něco obnošenější, než očekávání, ale to bude na samostatnou kapitolu ...
Mezitím se ukazuje, že a) koupě ojetého auta je v Austrálii stejně triviálně jednoduchá jako v USA, takže 4 dny po příletu už máme zánovního Jeepa pro delší cesty s rodinou a skoro nového Forda Focus pro běžné pojížďky po okolí a b) najít dům podle našich představ bude podstatně složitejší, než to na první pohled vypadalo. Každopádně na to máme celkem 4 týdny, než doběhne náš dočasný nájem.
Ono se to totiž má takto: když jsme si byli v listopadu loňského roku Noosu obhlédout, nadchlo nás mimo jiné obrovské množství nádherných domů k pronájmu. Takže jsme si s lehkou hlavou řekli, že s dobrým rozpočtem nebude problém si jeden z těch krásných domů projnajmout. Ale chyba lávky. Vzápětí po našem příjezdu se ukazuje, že ty krásné domy jsou na pronájmy veskrze krátkodobé a jejich majitelé je alespoň několik týdnů v roce chtějí pro sebe a tudíž nám je na celý rok nikdo nepronajme. Všechny dlouhodobé pronájmy, které v následujících dnech vidíme jsou poněkud smutné a už se začínáme smiřovat s tím, že nakonec budeme bydlet v nějakém kompromisním domě bez nápadu. Uvidíme, jak to nakonec dopadne ... každopádně, nálada je výborná a kromě objíždění domů začínáme prozkoumávat okolí.