Epilog
6. ledna 2018
6. ledna 2018
Tyto řádky píšeme již z našeho domova na Starém kontinentu. Návrat do Evropy pro nás nemohl být pozitivnější: krásné bílé Vánoce na horách, s rodinou a nejbližšími přáteli, byly náplastí na naše duše, ještě stále zjihlé odjezdem z Austrálie.
Co jsme v Austrálii našli? V první řadě to, kvůli čemu jsme do Austrálie odjeli: abychom jako rodina nejen "měli" společný čas, ale abychom ho společně prožívali. Užívali jsme si drobné radosti, které pro nás dosud byly vzácností – společné snídaně a cesty s dětma do školy, čas na nepřeberné množství sportovních a společenských aktivit a dobrovolnickou práci pro školu. Koníčky našich dětí. Dlouhé společné večeře. Čas pro rozhovory nepřerušované telefonáty. Svobodu od hodin strávených každý den v zácpách a smogu, atd. Prostě společný čas strávený dobře.
Navrch jsme však získali mnohem víc, než jsme očekávali. Austrálie nám ukázala podstatně jiný přístup k životu, než je v našich zeměpisných šířkách obvyklé. Racionální čtenář nepochybně sáhne k rozumné námitce, že život v bohaté zemi zalité sluncem musí logicky být jiný, než život ve středoevropské kotlině. A vyložený škarohlíd rovnou předloží výčet australských nedostatků, které mohou leckoho obtěžovat, či přímo trápit: izolovanost od zbytku světa, vysoké daně a rovnostářská mentalita, socialistický stát s regulemi pro naprosto cokoliv, chybějící smysl pro drobný detail projevující se hlavně ve službách, ekonomika založená na exportu nezpracovaných surovin a totálně závislá na Číně, rostoucí problém s drogami, rozpolcený vztah k aboriginské populaci, atd. ad infinitum.
Pro nás ale životní filozofii Austrálie, a speciálně Noosy, představovala dvě slova, se kterými jsme se setkávali vždy a všude: "No worries!". V nich se skrývá vše, co definuje přístup Australanů k životu. Je v nich potřeba navázat i s náhodným kolemjdoucím oční kontakt a beze slov mu nenápadným pokynutím popřát hezký den. S úsměvem uhnout s nákupním vozíkem, který překáží v uličce obchodu. Přístup školy o tisíci studentech, která vychovává absolventy s nadprůměrnými výsledky a zároveň jim ponechává prostor pro opravdovou bezstarostnost. Schopnost rozjet sebenepravděpodobnější podnik a když to nevyjde, zkusit něco jiného, až se to podaří. Upřímný zájem o své okolí, ve kterém "How are you?" nění bezduchým pozdravem, ale skutečnou otázkou a pobídkou k rozhovoru. A téměř naivní jistota, že zítřejšek bude stejně úžasný jako dnešek ... a kdyby náhodou ne, nevadí, prostě "No worries!".
My jsme se rozhodli vzít si "naši" Austrálii s sebou do Evropy. Vstávat každé ráno (alespoň v duchu) do sluncem zalitého dne, nepodléhat tlaku okolí, stresu a svého ega, těšit se z velkých i drobných radostí, neutrhávat se ani na hrubiány, které nezbytně potkáme, nestresovat se v zácpě na Jižní Spojce ... a v první řadě: pomoct našim dětem udržet si tu překrásnou a inspirativní rovnováhu mezi sebevědomím, bezstarostností a štěstím na jedné straně a akademickým tlakem na straně druhé.
Držte nám palce!
Co jsme v Austrálii našli? V první řadě to, kvůli čemu jsme do Austrálie odjeli: abychom jako rodina nejen "měli" společný čas, ale abychom ho společně prožívali. Užívali jsme si drobné radosti, které pro nás dosud byly vzácností – společné snídaně a cesty s dětma do školy, čas na nepřeberné množství sportovních a společenských aktivit a dobrovolnickou práci pro školu. Koníčky našich dětí. Dlouhé společné večeře. Čas pro rozhovory nepřerušované telefonáty. Svobodu od hodin strávených každý den v zácpách a smogu, atd. Prostě společný čas strávený dobře.
Navrch jsme však získali mnohem víc, než jsme očekávali. Austrálie nám ukázala podstatně jiný přístup k životu, než je v našich zeměpisných šířkách obvyklé. Racionální čtenář nepochybně sáhne k rozumné námitce, že život v bohaté zemi zalité sluncem musí logicky být jiný, než život ve středoevropské kotlině. A vyložený škarohlíd rovnou předloží výčet australských nedostatků, které mohou leckoho obtěžovat, či přímo trápit: izolovanost od zbytku světa, vysoké daně a rovnostářská mentalita, socialistický stát s regulemi pro naprosto cokoliv, chybějící smysl pro drobný detail projevující se hlavně ve službách, ekonomika založená na exportu nezpracovaných surovin a totálně závislá na Číně, rostoucí problém s drogami, rozpolcený vztah k aboriginské populaci, atd. ad infinitum.
Pro nás ale životní filozofii Austrálie, a speciálně Noosy, představovala dvě slova, se kterými jsme se setkávali vždy a všude: "No worries!". V nich se skrývá vše, co definuje přístup Australanů k životu. Je v nich potřeba navázat i s náhodným kolemjdoucím oční kontakt a beze slov mu nenápadným pokynutím popřát hezký den. S úsměvem uhnout s nákupním vozíkem, který překáží v uličce obchodu. Přístup školy o tisíci studentech, která vychovává absolventy s nadprůměrnými výsledky a zároveň jim ponechává prostor pro opravdovou bezstarostnost. Schopnost rozjet sebenepravděpodobnější podnik a když to nevyjde, zkusit něco jiného, až se to podaří. Upřímný zájem o své okolí, ve kterém "How are you?" nění bezduchým pozdravem, ale skutečnou otázkou a pobídkou k rozhovoru. A téměř naivní jistota, že zítřejšek bude stejně úžasný jako dnešek ... a kdyby náhodou ne, nevadí, prostě "No worries!".
My jsme se rozhodli vzít si "naši" Austrálii s sebou do Evropy. Vstávat každé ráno (alespoň v duchu) do sluncem zalitého dne, nepodléhat tlaku okolí, stresu a svého ega, těšit se z velkých i drobných radostí, neutrhávat se ani na hrubiány, které nezbytně potkáme, nestresovat se v zácpě na Jižní Spojce ... a v první řadě: pomoct našim dětem udržet si tu překrásnou a inspirativní rovnováhu mezi sebevědomím, bezstarostností a štěstím na jedné straně a akademickým tlakem na straně druhé.
Držte nám palce!
Poslední dny v Austrálii – vracíme se do Evropy
9-14. prosince 2017
9-14. prosince 2017
Do našeho odjezdu z Austrálie zbývá jen několik posledních dnů. Každý den se loučíme s některými z našich zdejších kamarádů a ve volných chvílích třídíme věci k odjezdu: něco půjde s námi v kufrech, něco lodí kontejnerem a pár vzácnějších věcí (hlavně dva aboroginské obrazy, do kterých jsme se zamilovali) posíláme kurýrní službou.
O trochu nečekaného stresu se postaral dealer aut, který nám za naše dvě ojetá auta nabídnul směšně nízkou cenu, ale to jsme rychle vyřešili přes internet. Prodej a registrace auta jsou v Queenslandu neuvěřitelně jednoduché a tak jsme inzeráty na obě auta s pěkným povídáním a dobrou cenou umístili na portál specializující se na prodej ojetých aut. Za dva dny byla auta prodána a za další dva dny už si je noví majitelé rovnou odvezli.
Poslední tři dny před odjezdem jsme strávili v solidním kvapíku a tak nebyl čas pro sentimentální rozjímání. Vyřizovali jsme odpojení a vyúčtování elektřiny, internetu, mobilů, finální úklid domu před vystěhováním a vydávali instrukce stěhovákům, kteří balili krabice do lodního kontejneru. Když bylo v úterý večer vše hotovo, upadli jsme do sedaček na terase, otevřeli si poslední lahev Corony a pak se defiitivně rozloučili s naším dočasným a šťastným domovem na adrese 4 Coolabah Lane, Noosa Heads.
To už na nás lehký smutek trochu doléhat začal, ale moc šance jsme mu nedali. Poslední večer v Noose jsme totiž strávili s kamarády Julianem, Georgiou a jejich synem Jamiem - Davidovým nejlepším kamarádem - na plážové předvánoční party v Peregian Beach, kterou stejně jako před rokem zahájil Santa Claus seskokem na padáku. Do hotelu, kde jsme poslední noc spali, jsme se společně s dětma vrátili až k půlnoci, spíše sentimentální, než smutní. Noosa nám bude strašně chybět, ale vlastně se loučíme jen dočasně.
Ve středu jsme nabalili hory tašek a kufrů do pronajaté dodávky, naposledy zamávali Noose a odjeli do Brisbane. Počasí bylo laskavé a tak jsme si užili krásný poslední den v centru města a v oblíbeném South Banku. Mladistvé a živé Brisbane nám bude chybět skoro tak moc jako Noosa. A pak nastal definitivní odjezd. Večer jsme naházeli 200kg kufrů na batožinový pás na letišti, zkontrolovali palubní lístky a po nezbytné pasové a bezpečnostní kontrole usedli do letadla na lince Brisbane-Dubai-Praha. Ahoj Austrálie a brzy na shledanou!!!
O trochu nečekaného stresu se postaral dealer aut, který nám za naše dvě ojetá auta nabídnul směšně nízkou cenu, ale to jsme rychle vyřešili přes internet. Prodej a registrace auta jsou v Queenslandu neuvěřitelně jednoduché a tak jsme inzeráty na obě auta s pěkným povídáním a dobrou cenou umístili na portál specializující se na prodej ojetých aut. Za dva dny byla auta prodána a za další dva dny už si je noví majitelé rovnou odvezli.
Poslední tři dny před odjezdem jsme strávili v solidním kvapíku a tak nebyl čas pro sentimentální rozjímání. Vyřizovali jsme odpojení a vyúčtování elektřiny, internetu, mobilů, finální úklid domu před vystěhováním a vydávali instrukce stěhovákům, kteří balili krabice do lodního kontejneru. Když bylo v úterý večer vše hotovo, upadli jsme do sedaček na terase, otevřeli si poslední lahev Corony a pak se defiitivně rozloučili s naším dočasným a šťastným domovem na adrese 4 Coolabah Lane, Noosa Heads.
To už na nás lehký smutek trochu doléhat začal, ale moc šance jsme mu nedali. Poslední večer v Noose jsme totiž strávili s kamarády Julianem, Georgiou a jejich synem Jamiem - Davidovým nejlepším kamarádem - na plážové předvánoční party v Peregian Beach, kterou stejně jako před rokem zahájil Santa Claus seskokem na padáku. Do hotelu, kde jsme poslední noc spali, jsme se společně s dětma vrátili až k půlnoci, spíše sentimentální, než smutní. Noosa nám bude strašně chybět, ale vlastně se loučíme jen dočasně.
Ve středu jsme nabalili hory tašek a kufrů do pronajaté dodávky, naposledy zamávali Noose a odjeli do Brisbane. Počasí bylo laskavé a tak jsme si užili krásný poslední den v centru města a v oblíbeném South Banku. Mladistvé a živé Brisbane nám bude chybět skoro tak moc jako Noosa. A pak nastal definitivní odjezd. Večer jsme naházeli 200kg kufrů na batožinový pás na letišti, zkontrolovali palubní lístky a po nezbytné pasové a bezpečnostní kontrole usedli do letadla na lince Brisbane-Dubai-Praha. Ahoj Austrálie a brzy na shledanou!!!
Poslední skok přes školní plot
8. prosince 2017
8. prosince 2017
Je pátek 8. prosince - den, který před rokem a půl vypadal nekonečně daleko, a teď je přesto tady. Poslední den v Sunshine Beach State School.
Ráno jsme děti, jako každý den, odvezli do školy a dívali se, jak naposledy skáčou přes plot (vstup vrátky byl vždy jen pro mrňouse z přípravky, frikulíni skáčou přes plot). Dopoledne jsme se sešli s ředitelkou školy Jenny, administrátorkou Maree a asistentkou pro zahraniční studenty Melissou. Předpokládali jsme, že se s námi budou chtít rozloučit, tak jako my s nimi, ale málem jsme se rozplakali, když jsme zjistili, že pro nás místo běžného rozloučení připravili rovnou rozlučkovou party. A kdyby zůstalo jen u ní ... Pro Sofču i Davida sestavili nádherné fotoknihy s obrázky všech školních akcí, kterých se děti od příjezdu do školy zúčastnily a s podpisy a přáními jejich kamarádů a spolužáků. To už jsme, společně s Melissou opravdu brečeli jak želvy. Sěděli a popíjeli jsme společně čaj ve škole skoro dvě hodiny a nikdo se neměl k odchodu. Když jsme se nakonec zvedli, bylo to jedno z nejsmutnějších loučení, která nás v Noose potkala.
Ještěže budou děti zpátky v tomto ráji jménem Sunshine Beach State School už za necelých 9 měsíců, i když jen na jeden tříměsíční term. Místo abychom si řekli definitivní "Good-bye" jsme se tedy rozloučili mnohem optimističtějším "See you soon!" a slibem, že za necelý rok se opět všichni uvidíme!
Ráno jsme děti, jako každý den, odvezli do školy a dívali se, jak naposledy skáčou přes plot (vstup vrátky byl vždy jen pro mrňouse z přípravky, frikulíni skáčou přes plot). Dopoledne jsme se sešli s ředitelkou školy Jenny, administrátorkou Maree a asistentkou pro zahraniční studenty Melissou. Předpokládali jsme, že se s námi budou chtít rozloučit, tak jako my s nimi, ale málem jsme se rozplakali, když jsme zjistili, že pro nás místo běžného rozloučení připravili rovnou rozlučkovou party. A kdyby zůstalo jen u ní ... Pro Sofču i Davida sestavili nádherné fotoknihy s obrázky všech školních akcí, kterých se děti od příjezdu do školy zúčastnily a s podpisy a přáními jejich kamarádů a spolužáků. To už jsme, společně s Melissou opravdu brečeli jak želvy. Sěděli a popíjeli jsme společně čaj ve škole skoro dvě hodiny a nikdo se neměl k odchodu. Když jsme se nakonec zvedli, bylo to jedno z nejsmutnějších loučení, která nás v Noose potkala.
Ještěže budou děti zpátky v tomto ráji jménem Sunshine Beach State School už za necelých 9 měsíců, i když jen na jeden tříměsíční term. Místo abychom si řekli definitivní "Good-bye" jsme se tedy rozloučili mnohem optimističtějším "See you soon!" a slibem, že za necelý rok se opět všichni uvidíme!
Graduation Ceremony
7. prosince 2017
7. prosince 2017
Je tady předposlední den školy a definitivní loučení šesťáků. Sofča a její kamarádky se s dychtivým očekáváním připravily na "promoci" – ačkoliv děti v Austrálii žádné výstupní zkoušky ze základních škol nedělají, všechny školy se se svými absolventy na konci šestého ročníku loučí okázalou "graduation ceremony". Při ní se v hlavní hale sejdou žáci všech ročníků a rodiče končících dětí, aby se slavnostně rozloučili s absolventy posledního ročníku a "předali" je k dalšímu studiu na středních školách.
I my jsme ze zadních řad, společně s našimi zdejšími kamarády a se slzou v oku tleskali, když Sofinka vystupovala na pódium, aby od paní ředitelky převzala absolventský diplom. Jsme moc rádi, že jsme si pobyt v Austrálii proti původnímu plánu prodloužili až do konce roku a díky tomu Sofča ukončila zdejší školu společně se svými kamarádkami. Od ledna už budou všechny studovat na jiných školách a tak se neloučila jen Sofča, ale všechny navzájem.
I my jsme ze zadních řad, společně s našimi zdejšími kamarády a se slzou v oku tleskali, když Sofinka vystupovala na pódium, aby od paní ředitelky převzala absolventský diplom. Jsme moc rádi, že jsme si pobyt v Austrálii proti původnímu plánu prodloužili až do konce roku a díky tomu Sofča ukončila zdejší školu společně se svými kamarádkami. Od ledna už budou všechny studovat na jiných školách a tak se neloučila jen Sofča, ale všechny navzájem.
Splněný sen
6. prosince 2017
6. prosince 2017
Do našeho odletu z Austrálie zbývá jeden týden a v seznamu míst, která jsme chtěli vidět bylo až dodnes zaškrtnuto vše, kromě jediného - slavných Northern Beaches.
Northern Beaches je souvislá, skoro 100 kilometrů dlouhá neposkvrněná pláž táhnoucí se z Noosy na sever. Je přirozeným pokračováním naší domovské Noosa Main Beach, ale na rozdíl od ní je turisty nedotčena, protože ji od civilizace odděluje Noosa River. Na Northern Beaches se tak odhodlaný návštěvník může dostat jediným způsobem – trajektem přes řeku.
Školní rok je již téměř ukončen, vysvědčení byla rozdána a poslední dny ve škole se nesou ve velmi relaxovaném duchu. Proto jsme obě děti bez výčitek ze školy omluvili a vyrazili na Northen Beaches. Ačkoliv jsme se samozřejmě také chtěli pokochat neposkvrněnou nádherou panenských pláží, v první řadě jsme si přáli naplnit Sofčinu touhu projet se na koni. Pro vášnivé jezdce je totiž jízda koňmo po Northern Beaches totéž, co pro romanticky zamilované páry večeře na Montmartre - návštěva Paříže by bez ní byla bolestivě neúplná. A dnešní den nás odměnil měrou vrchovatou.
Po několika týdnech neustálého deště (místní tvrdí, že tato extrémní anomálie se vyskytuje jednou za desetiletí a má ji na svědomí El Nina) se obloha konečně rozjasnila a nabídla nám maximálně fotogenický zážitek. Sofinka s Helenkou si tak užily nádnerný den v sedle koní, zatímco Davídek s Erichem je z povzdálí pěšky sledovali podél pláže a probírali, jakým postupem lze z nul a jedniček běhajících v mikroprocesorech mobilů a počítačů vytvořit něco tak geniálního jako Minecraft. Stěží bychom mohli najít evidentnější projev rozdílných povah a zájmů našich milovaných potomků ...
Northern Beaches je souvislá, skoro 100 kilometrů dlouhá neposkvrněná pláž táhnoucí se z Noosy na sever. Je přirozeným pokračováním naší domovské Noosa Main Beach, ale na rozdíl od ní je turisty nedotčena, protože ji od civilizace odděluje Noosa River. Na Northern Beaches se tak odhodlaný návštěvník může dostat jediným způsobem – trajektem přes řeku.
Školní rok je již téměř ukončen, vysvědčení byla rozdána a poslední dny ve škole se nesou ve velmi relaxovaném duchu. Proto jsme obě děti bez výčitek ze školy omluvili a vyrazili na Northen Beaches. Ačkoliv jsme se samozřejmě také chtěli pokochat neposkvrněnou nádherou panenských pláží, v první řadě jsme si přáli naplnit Sofčinu touhu projet se na koni. Pro vášnivé jezdce je totiž jízda koňmo po Northern Beaches totéž, co pro romanticky zamilované páry večeře na Montmartre - návštěva Paříže by bez ní byla bolestivě neúplná. A dnešní den nás odměnil měrou vrchovatou.
Po několika týdnech neustálého deště (místní tvrdí, že tato extrémní anomálie se vyskytuje jednou za desetiletí a má ji na svědomí El Nina) se obloha konečně rozjasnila a nabídla nám maximálně fotogenický zážitek. Sofinka s Helenkou si tak užily nádnerný den v sedle koní, zatímco Davídek s Erichem je z povzdálí pěšky sledovali podél pláže a probírali, jakým postupem lze z nul a jedniček běhajících v mikroprocesorech mobilů a počítačů vytvořit něco tak geniálního jako Minecraft. Stěží bychom mohli najít evidentnější projev rozdílných povah a zájmů našich milovaných potomků ...
Útěk do Singapuru
18.-26. listopadu 2017
18.-26. listopadu 2017
Protože každé prázdniny jednou skončí a ty naše se ke konci již blíží, věnuje se Erich v posledních týdnech své budoucí práci. V půlce listopadu proto bylo nutné, aby se na několik dnů vybral do Evropy a definitivně se rozhodnul, co bude dělat dál. Jenže ...
Týden před odletem si Erich zařídil letenky a zároveň požádal australský imigrační úřad (Department of Immigration and Border Protection, DIBP), aby převedl svěřenectví nad Davídkem na Helenku (za Davídka totiž oficiálně zodpovídá Erich, za Sofinku Helenka a ani jeden z rodičů nesmí opustit Austrálii bez svého svěřence). Když se ovšem do posledního dne před Erichovým odletem úřad neozval a rychlý telefonát potvrdil, že neexistuje způsob jak úřad přimět, aby žádost přednostně vyřídil, pochopila celá rodina, že jde do tuhého. Vzhledem k důležitosti cesty bylo nemyslitelné, aby ji Erich na poslední chvíli zrušil. Zároveň jsme si na úřadu potvrdili, že odletět bez svěřence opravdu nemůže, aniž by byl zařazen do seznamu nežádoucích osob, jimž je po boku islámských teroristů navždy zakázán vstup do Austrálie. Řešení, že opatrovník Erich odletí společně se svěřencem Davídkem do Evropy, jsme i přes Davídkův návrh, že se kvůli tatínkově budoucí práci rád obětuje a poletí s ním, zavrhli – mimo jiné kvůli Davídkově představě, že zatímco Erich bude celý týden trávit v zasedačkách a na schůzkách, on bude celé dny bez dohledu pařit na mobilu a počítači). Zůstalo tak pouze jediné řešení: odletíme všichni společně! Mělo to pouze dva háčky: do studené Evropy se nikomu nechtělo a rozhodnutí jsme udělali 12 hodin před Erichovým odletem ... Bylo tedy nutné urychleně se rozhodnout kam vlastně poletíme a zařídit letenky, hotely a víza.
Jelikož Erich letěl přes Seoul (doufajíc, že tlustý Kim zrovna neodpálí jednu ze svých nukleárních bomb či balistických raket), nabízelo se řešení, že rodina společně odletí do Seoulu a udělá si ad-hoc dovolenou v Jižní Koreji nebo v nedalekém Japonsku, zatímco Erich bude dlít na poradách v Praze, Londýně a Moskvě. Rychlý pohled na neobvykle ošklivou předpověď počasí na Dálném Východě však tento nápad brzy srazil na kolena. Stejně rychle jsme kvůli bouřící sopce vyřadili ze seznamu Bali, ale pak nás napadlo: Co Singapur? Spásná myšlenka! Nejenže nám tam mělo přát počasí, ale řízením osudu jsme navíc našli letecké spoje, které odlétali a přilétali ze Singaporu zhruba ve stejných časech, kdy odlétal a přilétal Erich spojem ze Seoulu. Za deset minut jsme měli koupené letenky, za dalších deset minut rezervován hotel a ve tři odpoledne se rodina mohla začít balit na nečekanou týdenní dovolenou. Nálada byla trošku stresující, všichni se původně těšili na klidný týden v Noose, ale dětem se nápad – pod heslem "Hlavně, když se něco děje" – velice líbil. A tak byly tašky brzy zabaleny a před půlnocí jsme seděli v autě do Brisbane. Ačkoliv jedna čtvrtina rodiny směřovala jinam než zbylé tři čtvrtiny, pasovou kontrolou jsme prošli společně a tím jsme dali zavděk australským imigračním zákonům, což se díky dodrženým letovým harmonogramům šťastně podařilo i o týden později při příletu do Brisbane. O tom, že si děti i Helenka neplánovaný výlet do Singapuru nadmíru užili, svědčí i fotografie v galerii. Erichův výlet, ač bez fotografické dokumentace, také splnil očekávání a tak si celá rodina shodně mohla říct: "Stálo to za to!"
Týden před odletem si Erich zařídil letenky a zároveň požádal australský imigrační úřad (Department of Immigration and Border Protection, DIBP), aby převedl svěřenectví nad Davídkem na Helenku (za Davídka totiž oficiálně zodpovídá Erich, za Sofinku Helenka a ani jeden z rodičů nesmí opustit Austrálii bez svého svěřence). Když se ovšem do posledního dne před Erichovým odletem úřad neozval a rychlý telefonát potvrdil, že neexistuje způsob jak úřad přimět, aby žádost přednostně vyřídil, pochopila celá rodina, že jde do tuhého. Vzhledem k důležitosti cesty bylo nemyslitelné, aby ji Erich na poslední chvíli zrušil. Zároveň jsme si na úřadu potvrdili, že odletět bez svěřence opravdu nemůže, aniž by byl zařazen do seznamu nežádoucích osob, jimž je po boku islámských teroristů navždy zakázán vstup do Austrálie. Řešení, že opatrovník Erich odletí společně se svěřencem Davídkem do Evropy, jsme i přes Davídkův návrh, že se kvůli tatínkově budoucí práci rád obětuje a poletí s ním, zavrhli – mimo jiné kvůli Davídkově představě, že zatímco Erich bude celý týden trávit v zasedačkách a na schůzkách, on bude celé dny bez dohledu pařit na mobilu a počítači). Zůstalo tak pouze jediné řešení: odletíme všichni společně! Mělo to pouze dva háčky: do studené Evropy se nikomu nechtělo a rozhodnutí jsme udělali 12 hodin před Erichovým odletem ... Bylo tedy nutné urychleně se rozhodnout kam vlastně poletíme a zařídit letenky, hotely a víza.
Jelikož Erich letěl přes Seoul (doufajíc, že tlustý Kim zrovna neodpálí jednu ze svých nukleárních bomb či balistických raket), nabízelo se řešení, že rodina společně odletí do Seoulu a udělá si ad-hoc dovolenou v Jižní Koreji nebo v nedalekém Japonsku, zatímco Erich bude dlít na poradách v Praze, Londýně a Moskvě. Rychlý pohled na neobvykle ošklivou předpověď počasí na Dálném Východě však tento nápad brzy srazil na kolena. Stejně rychle jsme kvůli bouřící sopce vyřadili ze seznamu Bali, ale pak nás napadlo: Co Singapur? Spásná myšlenka! Nejenže nám tam mělo přát počasí, ale řízením osudu jsme navíc našli letecké spoje, které odlétali a přilétali ze Singaporu zhruba ve stejných časech, kdy odlétal a přilétal Erich spojem ze Seoulu. Za deset minut jsme měli koupené letenky, za dalších deset minut rezervován hotel a ve tři odpoledne se rodina mohla začít balit na nečekanou týdenní dovolenou. Nálada byla trošku stresující, všichni se původně těšili na klidný týden v Noose, ale dětem se nápad – pod heslem "Hlavně, když se něco děje" – velice líbil. A tak byly tašky brzy zabaleny a před půlnocí jsme seděli v autě do Brisbane. Ačkoliv jedna čtvrtina rodiny směřovala jinam než zbylé tři čtvrtiny, pasovou kontrolou jsme prošli společně a tím jsme dali zavděk australským imigračním zákonům, což se díky dodrženým letovým harmonogramům šťastně podařilo i o týden později při příletu do Brisbane. O tom, že si děti i Helenka neplánovaný výlet do Singapuru nadmíru užili, svědčí i fotografie v galerii. Erichův výlet, ač bez fotografické dokumentace, také splnil očekávání a tak si celá rodina shodně mohla říct: "Stálo to za to!"
Noosa Triathlon, aneb jak jsme fandili a závodili
5. listopadu 2017
5. listopadu 2017
První listopadový týden se Noosa po roce opět proměnila ve sportovní ráj – začal pětidenní sportovní maraton jménem Noosa Sports Festival, jehož perlou je největší triatlonový závod v olympijské vzdálenosti (tj. 1500m plavání, 40km na kole a 10km běh) na světě – Noosa Triathlon. Je to zdaleka nejvýznamnější akce v Noose, počas které se počet obyvatel města zdvojnásobí, silnice se uzavřou pro četné cyklistické a běžecké závody a plážím vládnou plavci všech věkových a výkonnostních kategoriích.
Loni jsme se triatlonu účastnili jako dobrovolníci v cílovém občerstvovacím stanu a atmosféra nás tak nadchla, že když jsme se v květnu rozhodli zůstat v Austrálii až do Vánoc, jedna z prvních myšlenek byla, že se díky tomu můžeme zůčastnit triatlonu. Tentokrát už ovšem nejen jako dobrovolníci v občerstvovacím stanu, nýbrž jako plnohodnotní triatlonoví závodníci. Kromě Helenky podlehla tomuto lákání celá rodina, i když je sportovní přiznat, že David i Sofča byli zpočátku skeptičtí. Jejich pochybnostem jsme průchod nedali, na dětský triatlonový závod jsme oba zapsali a v sobotu ráno jsme i s kolama v kufru auta vyrazili na start.
Chaplain Park, v němž dětský Superkidz Triathlon 2017 probíhal, byl v sedm ráno již zcela zaplněný a ve zdejším zdánlivém chaosu vládla skvělá organizace. Děti si hned našly své kamarády, pomohli jsme jim umístit kola do startovních stojanů a rozmístit boty, helmy a ručníky v "přechodové zóně" mezi jednotlivými disciplínami a pak už se s mírnou startovní horečkou začaly řadit na start. Závodu se účastnilo přes tisíc dětí a ty naše ve svých kategoriích soutěžily v plavání na 200 metrů, jízdě na kole 5km a běhu na 900 metrů.
Jako první vyrazila Sofča, plavání jí vyšlo výborně, doplavala ve své startovní vlně jako první, bez problémů našla své kolo a pouze při přechodu na běh lehce zazmatkovala, když vyrazila na trať v cyklistické helmě. Naštěstí pořadatelé na vše dohlíželi, okamžitě přispěchali na pomoc, Sofču upozornili a díky tomu si při běhu hlavu neuvařila. V cíli byla zcela nadšená a oznámila nám, že triatlon je boží a chce ho dělat znovu.
Hned poté vyrazil na start David. Ačkoliv mu plavání k srdci ani zde v Austrálii nepřirostlo, ukázalo se, že těch několik měsíců hádek o to, že se tady musí naučit pořádně plavat, přineslo ovoce. David doplaval druhý a zarputile vyrazil na kolo. Odhodlání mu na chvíli zhatilo to, že své kolo hledal ve špatné uličce, ale pomoc organizátorů a křik rodičů přes divácký plůtek vše vyřešili a David vyrazil na závěrečný běh. Do cíle statečně doběhl, ačkoliv vypadal trochu zbídačeně, ale vše se vysvětlilo: David se poprvé vydal ze svých sportovních sil natolik, že se mu udělalo trochu špatně, což byl v jeho životě nový zážitek. Byl na svůj výkon náležitě hrdý, ale jednoznačně nám oznámil, že to bylo naposled, co jsme ho na triatlon přihlásili. Doufáme, že časem na to trauma zapomene, neboť i přes jeho značné naléhání jsme mu odmítli odpřísáhnout, že to byl jeho poslední triatlon ... Video z dětského triatlonu můžete shlédnout zde.
Po dětské triatlonové sobotě nastala triatlonová něděle dospělých a Erichův první olympijský triatlon. Poslední týdny poctivě trénoval, na závod si zapůjčil krásné silniční kolo a v 5:30 ráno dorazil na start vybaven iontovými nápoji, energetickými gely a naštěstí i náhradní duší na kolo (10 minut před uzavřením přechodové zóny našel své kolo s prázdnou penumatikou, naštěstí ji stihnul včas vyměnit a nafouknout). Poučen ze svých předchozích "krátkých" triatlonů, vyrazil na plavecký úsek ze zadních pozic a tešil se na to, že místo aby se nechal okopávat a otloukat ostatními plavci, bude plavat svým klidným (tj. hanebně pomalým) tempem osamotě. Tato strategie však měla svou vadu na kráse. Klidné plavání vydrželo k první otočce, kde ho doplavala následující startovní vlna, nekompromisně ho zkopala a stejně rychle zase odplavala. To se zopakovalo ještě na dalších dvou otočkách, a tak byl Erich nesmírně rád, když po půlhodině doplaval do cíle plaveckého úseku a stanul nohama na pevné zemi. Na cyklistickém úseku naštěstí vše proběhlo bez komplikací, pneumatiky i nohy vydržely a nakonec s trochou trápení dokončil Erich i poslední běžecký úsek, na který se těšil nejvíce. V cíli ho přivítala celá rodina, která od rána obsluhovala znavené triatlonisty v cílovém občerstvovacím stanu a s úlevou si vydechla, když otec rodiny ve třicetistupňovém vedru ve zdraví proběhl cílovou páskou a následně se ve smrtelné křeči nezhroutil. Snad se nám všem v dalších letech podaří zůstat fit a dalšího triatlonu se ještě někdy zůčastnit ...
PS: Pro zvídavé čtenáře, kteří ještě nejsou našimi sportovními aktualitami přesyceni, připojujeme navíc video z Erichova kitesurfingu. Vítr minulý týden byl obzvlášť dobrý, jen voda na jezeře byla po bouřích nezvykle kalná. Šlo ovšem jen o chybu estetickou, radost z jízdy to nijak nekalilo (video zde).
Loni jsme se triatlonu účastnili jako dobrovolníci v cílovém občerstvovacím stanu a atmosféra nás tak nadchla, že když jsme se v květnu rozhodli zůstat v Austrálii až do Vánoc, jedna z prvních myšlenek byla, že se díky tomu můžeme zůčastnit triatlonu. Tentokrát už ovšem nejen jako dobrovolníci v občerstvovacím stanu, nýbrž jako plnohodnotní triatlonoví závodníci. Kromě Helenky podlehla tomuto lákání celá rodina, i když je sportovní přiznat, že David i Sofča byli zpočátku skeptičtí. Jejich pochybnostem jsme průchod nedali, na dětský triatlonový závod jsme oba zapsali a v sobotu ráno jsme i s kolama v kufru auta vyrazili na start.
Chaplain Park, v němž dětský Superkidz Triathlon 2017 probíhal, byl v sedm ráno již zcela zaplněný a ve zdejším zdánlivém chaosu vládla skvělá organizace. Děti si hned našly své kamarády, pomohli jsme jim umístit kola do startovních stojanů a rozmístit boty, helmy a ručníky v "přechodové zóně" mezi jednotlivými disciplínami a pak už se s mírnou startovní horečkou začaly řadit na start. Závodu se účastnilo přes tisíc dětí a ty naše ve svých kategoriích soutěžily v plavání na 200 metrů, jízdě na kole 5km a běhu na 900 metrů.
Jako první vyrazila Sofča, plavání jí vyšlo výborně, doplavala ve své startovní vlně jako první, bez problémů našla své kolo a pouze při přechodu na běh lehce zazmatkovala, když vyrazila na trať v cyklistické helmě. Naštěstí pořadatelé na vše dohlíželi, okamžitě přispěchali na pomoc, Sofču upozornili a díky tomu si při běhu hlavu neuvařila. V cíli byla zcela nadšená a oznámila nám, že triatlon je boží a chce ho dělat znovu.
Hned poté vyrazil na start David. Ačkoliv mu plavání k srdci ani zde v Austrálii nepřirostlo, ukázalo se, že těch několik měsíců hádek o to, že se tady musí naučit pořádně plavat, přineslo ovoce. David doplaval druhý a zarputile vyrazil na kolo. Odhodlání mu na chvíli zhatilo to, že své kolo hledal ve špatné uličce, ale pomoc organizátorů a křik rodičů přes divácký plůtek vše vyřešili a David vyrazil na závěrečný běh. Do cíle statečně doběhl, ačkoliv vypadal trochu zbídačeně, ale vše se vysvětlilo: David se poprvé vydal ze svých sportovních sil natolik, že se mu udělalo trochu špatně, což byl v jeho životě nový zážitek. Byl na svůj výkon náležitě hrdý, ale jednoznačně nám oznámil, že to bylo naposled, co jsme ho na triatlon přihlásili. Doufáme, že časem na to trauma zapomene, neboť i přes jeho značné naléhání jsme mu odmítli odpřísáhnout, že to byl jeho poslední triatlon ... Video z dětského triatlonu můžete shlédnout zde.
Po dětské triatlonové sobotě nastala triatlonová něděle dospělých a Erichův první olympijský triatlon. Poslední týdny poctivě trénoval, na závod si zapůjčil krásné silniční kolo a v 5:30 ráno dorazil na start vybaven iontovými nápoji, energetickými gely a naštěstí i náhradní duší na kolo (10 minut před uzavřením přechodové zóny našel své kolo s prázdnou penumatikou, naštěstí ji stihnul včas vyměnit a nafouknout). Poučen ze svých předchozích "krátkých" triatlonů, vyrazil na plavecký úsek ze zadních pozic a tešil se na to, že místo aby se nechal okopávat a otloukat ostatními plavci, bude plavat svým klidným (tj. hanebně pomalým) tempem osamotě. Tato strategie však měla svou vadu na kráse. Klidné plavání vydrželo k první otočce, kde ho doplavala následující startovní vlna, nekompromisně ho zkopala a stejně rychle zase odplavala. To se zopakovalo ještě na dalších dvou otočkách, a tak byl Erich nesmírně rád, když po půlhodině doplaval do cíle plaveckého úseku a stanul nohama na pevné zemi. Na cyklistickém úseku naštěstí vše proběhlo bez komplikací, pneumatiky i nohy vydržely a nakonec s trochou trápení dokončil Erich i poslední běžecký úsek, na který se těšil nejvíce. V cíli ho přivítala celá rodina, která od rána obsluhovala znavené triatlonisty v cílovém občerstvovacím stanu a s úlevou si vydechla, když otec rodiny ve třicetistupňovém vedru ve zdraví proběhl cílovou páskou a následně se ve smrtelné křeči nezhroutil. Snad se nám všem v dalších letech podaří zůstat fit a dalšího triatlonu se ještě někdy zůčastnit ...
PS: Pro zvídavé čtenáře, kteří ještě nejsou našimi sportovními aktualitami přesyceni, připojujeme navíc video z Erichova kitesurfingu. Vítr minulý týden byl obzvlášť dobrý, jen voda na jezeře byla po bouřích nezvykle kalná. Šlo ovšem jen o chybu estetickou, radost z jízdy to nijak nekalilo (video zde).
Halloween pro děti, Melbourne Cup pro dospělé
31. října 2017
31. října 2017
Poslední říjnový den byl Halloween a děti se na něj připravovaly už týden předem. Prožíváme ho zde již podruhé, a tak se přirozeně považujeme za znalce zdejších halloweenských zvyků. Helenka nakoupila obří oranžové dýně, děti je umně vyřezaly a ze skříně jsme vytáhli všechny strašidelné halloweenské propriety, včetně kyblíčků na sladkosti.
Naše čtvrť si loni vysloužila prvotřídní halloweenské renomé, a tak se to v úterý odpoledne na zdejších ulicích strašidly jen hemžilo. Letos jsme si dali obzvášť záležet na výzdobě našeho domu, aby bylo z hlavní silnice jasné, že se do naší krátké slepé uličky všem koledníkům vyplatí zabočit ... a taky že ano! Celé odpoledne u nás vyzváněl zvonek a Helenka – stylově ozdobená apartním halloweenským kloboukem a'la profesor Dumbledore – nestíhala otevírat dveře a nabízet sladkosti z našeho koše plného dobrot. Kolem šesté večer jí zachvátila mírná panika, protože koš byl již téměř prázdný a koledníků stále neubývalo. Naštěstí se ukázalo, že Erichova slabost pro sladkosti má i své pozitivní stránky, a tak stačilo sáhnout do Erichových železných zásob a situace byla zachráněna.
A zatímco Helenka fungovala jako recepční u nás doma, Erich s kamarády Veselými a osmi kluky z několika rodin, kteří se k nám přidali, obcházeli zdejší ulice, bouchali na nazdobené dveře a pod rouškou tmy a vyhrůžky "Trick or treat" vyžadovali sladkosti od obyvatel celé čtvrtě. Letos, na rozdíl od loňska, se nám ztratil pouze jeden účastník výpravy, jehož rodiče mezitím spokojeně popíjeli u nás doma v Helenčině společnosti – naštěstí se ale rychle našel o několik domů dál, a tak jsme poplach rychle odvolali a chalpečka domů dovedli bez náznaku rozruchu. Kdyby jen jeho rodiče tušili ...
Jakmile odezněl Halloween, nastal čas pro rozmařilou zábavu dospělých. V úterý 7. listopadu se totiž v Melbourne konal již 157. ročník veleslavného dostihu Melbourne Cup a to je signál pro zábavu celé Austrálie. Queensland sice v tento den na rozdíl od Victorie nemá nepracovní státní svátek, ale podle počtu známých, které jsme cestou potkali, si troufáme říct, že přinejmenším polovina Queenslandu v poledne odloží tužky, lopaty a jiné nářadí do kouta a jde slavit. My jsme díky kamarádům Scottovi a jeho ženě Shan slavili v "Bistro C", které je svojí zábavou vyhlášeno a několik měsíců předem rezervováno. Je nutno podotknout, že celé dostihy jsou jen záminkou pro pořádnou párty a zdání nepříjemně snobské akce vyvolané povinnými klobouky na hlavách dam je velmi dočasné. Netušíme jak celá akce probíhá v samotném Melbourne, ale zde na rozvolněném severu byly i zmíněné klobouky spíše recesí. Svědčí o tom i fakt, že oněm kreacím na hlavách vyparáděných dam se neříká "hats", ale linguisticky dokonale pojatým "fascinators". A díky tomu vůbec nejde o to, zda jsou přítomné hučky vizuálně vkusné (veskrze nejsou), ale zda jsou dostatečně ujeté, aby nebyly pouhými klobouky, nýbrž skutečnými fascinátory. Helenka v této disciplíně dokonale obstála, její fascinátor přitahoval Erichův nevěřícný pohled celé odpoledne a úspěšně se udržel na Helenčině hlavě dokonce i počas tance, v nějž celá slavnost vyústila.
Než však došlo na tanec, s velkou chutí jsme si pochutnali na výborném obědu, dobrém pití a konverzaci se známými i neznámými lidmi, neboť navázat rozhovor s kýmkoliv v Noose je samo o sobě velmi jednoduché a počas Melbourne Cup to platilo dvojnásob. Po dvou hodinách u jídla, pití a neustálých rozhovorů konečně nastal vrchol odpoledne: samotný Melbourne Cup. Je to rovinový závod pro tříleté a starší koně s handicapem na dvě míle (po přechodu na metrický systém v roce 1972 upravili Australani původní délku 3219 metrů na rovných 3200) a s odměnou pro vítěze ve výši 6,2 milionu dolarů jde nejen o jeden z nejslavnějších, ale také nejbohatších dostihů na světě. Ačkoliv do této chvíle osazenstvo Bistra C nevěnovalo méně důležitým dostihům, předcházejícím samotný Melbourne Cup, vůbec žádou pozornost, napětí v restauraci najednou řádově stouplo. Vzápětí po startu dostihu vyvrcholilo v hurónský řev, neboť všichni přítomní si na některého z koní vsadili a teď s pohledem upřeným na velkou obrazovku a stovkami decibelů hrdelního výkonu se pokoušeli své favority dotlačit k vítězství. Tento hromadný dostihový orgazmus trval něco málo přes tři minuty a jak rychle začal, tak rychle odezněl. Většina sázkařů blahosklonně povzdechla nad prohranou částkou, zatímco pár šťastlivců s velkou výhrou (vyhrál outsider jménem Rekindling se sázkovým poměrem 15:1) šlo v nastalém relativním klidu podle řevu lehce identifikovat. A pak už se nálada definitivně rozvolnila, šampaňské teklo proudem, dostihovému přenosu nikdo pozornost nevěnoval a restauraci ovládla živá hudba a taneční parket. Když jsme později odpoledne bistro opuštěli, říkali jsme si jaké štěstí jsme měli, že jsme tuto národní slávu zažili autenticky mezi místními.
Naše čtvrť si loni vysloužila prvotřídní halloweenské renomé, a tak se to v úterý odpoledne na zdejších ulicích strašidly jen hemžilo. Letos jsme si dali obzvášť záležet na výzdobě našeho domu, aby bylo z hlavní silnice jasné, že se do naší krátké slepé uličky všem koledníkům vyplatí zabočit ... a taky že ano! Celé odpoledne u nás vyzváněl zvonek a Helenka – stylově ozdobená apartním halloweenským kloboukem a'la profesor Dumbledore – nestíhala otevírat dveře a nabízet sladkosti z našeho koše plného dobrot. Kolem šesté večer jí zachvátila mírná panika, protože koš byl již téměř prázdný a koledníků stále neubývalo. Naštěstí se ukázalo, že Erichova slabost pro sladkosti má i své pozitivní stránky, a tak stačilo sáhnout do Erichových železných zásob a situace byla zachráněna.
A zatímco Helenka fungovala jako recepční u nás doma, Erich s kamarády Veselými a osmi kluky z několika rodin, kteří se k nám přidali, obcházeli zdejší ulice, bouchali na nazdobené dveře a pod rouškou tmy a vyhrůžky "Trick or treat" vyžadovali sladkosti od obyvatel celé čtvrtě. Letos, na rozdíl od loňska, se nám ztratil pouze jeden účastník výpravy, jehož rodiče mezitím spokojeně popíjeli u nás doma v Helenčině společnosti – naštěstí se ale rychle našel o několik domů dál, a tak jsme poplach rychle odvolali a chalpečka domů dovedli bez náznaku rozruchu. Kdyby jen jeho rodiče tušili ...
Jakmile odezněl Halloween, nastal čas pro rozmařilou zábavu dospělých. V úterý 7. listopadu se totiž v Melbourne konal již 157. ročník veleslavného dostihu Melbourne Cup a to je signál pro zábavu celé Austrálie. Queensland sice v tento den na rozdíl od Victorie nemá nepracovní státní svátek, ale podle počtu známých, které jsme cestou potkali, si troufáme říct, že přinejmenším polovina Queenslandu v poledne odloží tužky, lopaty a jiné nářadí do kouta a jde slavit. My jsme díky kamarádům Scottovi a jeho ženě Shan slavili v "Bistro C", které je svojí zábavou vyhlášeno a několik měsíců předem rezervováno. Je nutno podotknout, že celé dostihy jsou jen záminkou pro pořádnou párty a zdání nepříjemně snobské akce vyvolané povinnými klobouky na hlavách dam je velmi dočasné. Netušíme jak celá akce probíhá v samotném Melbourne, ale zde na rozvolněném severu byly i zmíněné klobouky spíše recesí. Svědčí o tom i fakt, že oněm kreacím na hlavách vyparáděných dam se neříká "hats", ale linguisticky dokonale pojatým "fascinators". A díky tomu vůbec nejde o to, zda jsou přítomné hučky vizuálně vkusné (veskrze nejsou), ale zda jsou dostatečně ujeté, aby nebyly pouhými klobouky, nýbrž skutečnými fascinátory. Helenka v této disciplíně dokonale obstála, její fascinátor přitahoval Erichův nevěřícný pohled celé odpoledne a úspěšně se udržel na Helenčině hlavě dokonce i počas tance, v nějž celá slavnost vyústila.
Než však došlo na tanec, s velkou chutí jsme si pochutnali na výborném obědu, dobrém pití a konverzaci se známými i neznámými lidmi, neboť navázat rozhovor s kýmkoliv v Noose je samo o sobě velmi jednoduché a počas Melbourne Cup to platilo dvojnásob. Po dvou hodinách u jídla, pití a neustálých rozhovorů konečně nastal vrchol odpoledne: samotný Melbourne Cup. Je to rovinový závod pro tříleté a starší koně s handicapem na dvě míle (po přechodu na metrický systém v roce 1972 upravili Australani původní délku 3219 metrů na rovných 3200) a s odměnou pro vítěze ve výši 6,2 milionu dolarů jde nejen o jeden z nejslavnějších, ale také nejbohatších dostihů na světě. Ačkoliv do této chvíle osazenstvo Bistra C nevěnovalo méně důležitým dostihům, předcházejícím samotný Melbourne Cup, vůbec žádou pozornost, napětí v restauraci najednou řádově stouplo. Vzápětí po startu dostihu vyvrcholilo v hurónský řev, neboť všichni přítomní si na některého z koní vsadili a teď s pohledem upřeným na velkou obrazovku a stovkami decibelů hrdelního výkonu se pokoušeli své favority dotlačit k vítězství. Tento hromadný dostihový orgazmus trval něco málo přes tři minuty a jak rychle začal, tak rychle odezněl. Většina sázkařů blahosklonně povzdechla nad prohranou částkou, zatímco pár šťastlivců s velkou výhrou (vyhrál outsider jménem Rekindling se sázkovým poměrem 15:1) šlo v nastalém relativním klidu podle řevu lehce identifikovat. A pak už se nálada definitivně rozvolnila, šampaňské teklo proudem, dostihovému přenosu nikdo pozornost nevěnoval a restauraci ovládla živá hudba a taneční parket. Když jsme později odpoledne bistro opuštěli, říkali jsme si jaké štěstí jsme měli, že jsme tuto národní slávu zažili autenticky mezi místními.
Rušný říjen
25. října 2017
25. října 2017
Říjen byl plný akce. Jakmile jsme se vrátili ze zářijové cesty po Gold Coast a Whitsundays, navštívili nás kamarádi Pete s Danou a jejich děti ze Sydney. Večery jsme tedy trávili příjemným povídáním u grilu a vína a týden nám rychle utekl. Hned poté jsme odjeli na víkend do Brisbane, kde jsme navštívili Davídkův vysněný filharmonický koncert Harryho Pottera. Jestli jste, stejně jako jsme původně byli i my, zmateni o jaký umělecký žánr se jedná, vězte, že jde o velkou projekci filmu Harryho Pottera (tentokrát to byl Harry Potter a tajemná komnata) doprovázenou plnohodnotným hudebním koncertem původní filmové hudby v podání Qeensland Philharmonic Orchestra. Bez ohledu na různorodost věku naší rodinné posádky jsme si tohle velkolepé představení užili všichni.
Vzápětí k nám na prodloužený víkend dorazili, už po několikáté, kamarádi Jim, Glenice a jejich malý Darcy. Což byl samozřejmě pokyn k dalším večerům u dobrého jídla a pití. Mezitím si Erich s Helenkou našli čas ve všední den, zatímco děti byly ve škole, udělat procházku národním parkem, neboť pomalu se blíží konec sezónního tahu velryb a byl nejvyšší čas se jimi pokochat, než zmizí na jih. Měli jsme štěstí, velryby naši snahu odměnily bohatou přítomností a obzvláště nás nadchla matka s mládětem, která se nám předváděla přímo u břehu, sotva sto metrů od útesu, na němž jsme stáli.
Konec října se nesl ve znamení vítězství Davidova tenisového týmu v kvalifikaci na žákovský turnaj v rámci Brisbane International, což byl důvod k velikánské pýše a oslavě, ale také k zamotané hlavě. Turnaj se hraje v lednu a tou dobou už budeme v Evropě, na druhou stranu je to pro Davida taková pocta a příležitost, že nemáme srdce mu to odepřít. Tak uvidíme, možná se sem v lednu Helenka s Davidem budou chtít na turnaj vrátit.
A na závěr nás čekal dobrovolnický sprint: v pátek 27.10. proběhla ve školě Art Show, což je výstava uměleckých prací dětí s velkou slávou, dražbou, občerstvením a značnou organizací. Poslední říjnový týden proto Helenka a Erich pomáhali akci připravovat. Show proběhla bez jediného zádrhelu - tančící, na různé instrumenty hrající i jinak talentované děti zvládly představení před početným obecenstvem bezvadně a večer navíc přinesl dvě cenná vítězství i našim dětem. David zvítězil v kategorii "Creative idea" se svým "Světem v krabici od bot" a Sofinka s kamarádkou Bellou, které si na show pronajaly stánek a prodávaly v něm vlasrtnoručně vyrobený "slime", vyprodaly připravené zásoby během prvních deseti minut, takže obavy z případného obchodního neúspěchy se rázem rozplynuly a děvčata si slušně vydělala.
Vzápětí k nám na prodloužený víkend dorazili, už po několikáté, kamarádi Jim, Glenice a jejich malý Darcy. Což byl samozřejmě pokyn k dalším večerům u dobrého jídla a pití. Mezitím si Erich s Helenkou našli čas ve všední den, zatímco děti byly ve škole, udělat procházku národním parkem, neboť pomalu se blíží konec sezónního tahu velryb a byl nejvyšší čas se jimi pokochat, než zmizí na jih. Měli jsme štěstí, velryby naši snahu odměnily bohatou přítomností a obzvláště nás nadchla matka s mládětem, která se nám předváděla přímo u břehu, sotva sto metrů od útesu, na němž jsme stáli.
Konec října se nesl ve znamení vítězství Davidova tenisového týmu v kvalifikaci na žákovský turnaj v rámci Brisbane International, což byl důvod k velikánské pýše a oslavě, ale také k zamotané hlavě. Turnaj se hraje v lednu a tou dobou už budeme v Evropě, na druhou stranu je to pro Davida taková pocta a příležitost, že nemáme srdce mu to odepřít. Tak uvidíme, možná se sem v lednu Helenka s Davidem budou chtít na turnaj vrátit.
A na závěr nás čekal dobrovolnický sprint: v pátek 27.10. proběhla ve školě Art Show, což je výstava uměleckých prací dětí s velkou slávou, dražbou, občerstvením a značnou organizací. Poslední říjnový týden proto Helenka a Erich pomáhali akci připravovat. Show proběhla bez jediného zádrhelu - tančící, na různé instrumenty hrající i jinak talentované děti zvládly představení před početným obecenstvem bezvadně a večer navíc přinesl dvě cenná vítězství i našim dětem. David zvítězil v kategorii "Creative idea" se svým "Světem v krabici od bot" a Sofinka s kamarádkou Bellou, které si na show pronajaly stánek a prodávaly v něm vlasrtnoručně vyrobený "slime", vyprodaly připravené zásoby během prvních deseti minut, takže obavy z případného obchodního neúspěchy se rázem rozplynuly a děvčata si slušně vydělala.
Září, aneb kdo nás zbaví Kim Jong-una
30. září 2017
30. září 2017
S blížícím se koncem našeho pobytu v Austrálii se zrychluje i naše tempo a prodlevy mezi jednotlivými aktivitami se zkracují, neboť seznam věcí, které jsme ještě neviděli a aktivit, které jsme nestihli je stále dlouhý. Konkrétně září se neslo v duchu doháněných narozeninových oslav.
První byla oslava Davidových narozenin, na kterou se dychtivě chystal celý rok a která začala přespáním partičky šesti nejlepších kamarádů (pro tyto účely se nám náramně osvědčila místnost se vznešeným názvem "media room" ve sklepě našeho současného domova, která se kromě přítomnosti obří televize vyznačuje tím, že je postavena jako úkryt před cyklonem a od zbytku domu je oddělena betonovými zdmi a několika dveřmi) a vyvrcholila laserovou střílečkou v Noosa Laser Games.
Následovala oslava narozenin Rocca, bratra Sofinčiny nejlepší kamarádky, kterážto je vyhlášenou akcí v kalendáři všech kamarádů, spolužáků a rodinných přátel. Roccův otec Scott a jeho maminka Shan jsou totiž neuvěřitelně kreativní a organizují zdaleka nejvyhlášenější narozeninové party v Noose. Jak si můžete prohlédnout ve fotogalerii, Prohoď Kena dírou, Zastřel Kim Jong-una, nebo Rozšlápni balon nejlepšímu kamarádovi, byly jen jedny z mnoha zábavných aktivit, které Scott a Shan pro děti připravili. Že jsme pak se špinavým prádlem chtěli do pračky strčit rovnou celou Sofču stěží překvapí!
Září následně pokračovalo návštěvou Pomona Country Festivalu, což byla malá kopie předchozí Maleny Country Show, tentokrát bez rodea. David s kamarádem Jamiem v doprovodu Ericha si z výletu udělali pánskou jízdu a cestou tam i zpátky se věnovali vášnivé debatě o Minecraftu, Terrarii, programování ve Scratchi a Playgrounds, filmům od Marvels a samozřejmě pizze k obědu. Prostě pořádná chlapská jízda.
A nakonec, předposlední víkend v září proběhla odkládaná oslava Sofinčiných narozenin. Malinký zádrhel nastal pouze večer před oslavou, kdy se v utěsněném media roomu uložilo ke spánku (popravdě, spíše ke klábosení) osm děvčat a my jsme jim navrhli, aby si na noc pustili klimatizaci, ať se tam neuvaří. Podezření, že něco není v pořádku jsme měli pojmout už když se první slečna vypotácela z místnosti v jedenáct večer zcela zrudlá, že prý jí je horko. Trklo nás to až v jednu ráno, kdy nás probudila další slečna s tím, že má horečku a chce se jí zvracet - sáhli jsme jí na čelo a zcela zřetelně hicovala, tak jsme jí dali trochu vody a šli se podívat dolů. Jakmile jsme otevřeli dveře do media roomu, pojali jsme hrůzu, ža tam najdeme oběti v bezvědomí. Děvčata si sice na naše doporučení klimatizaci zapla, ovšem nevšimla si, že je stále přepnutá na topení a pustila si tam pod plným proudem přímotop o 30 stupních ... v mistnosti 4x4 metry ... s osmi přespávajícími hosty - vážně solidní finská sauna! Poté, co jsme do nich nalili snad 10 litrů ledové vody a klimatizaci přepli na chlazení, proběhl naštěstí zbytek noci již v klidu. Ráno se lehce pošírovaná děvčata ve zdraví probrala a na následující oslavě se už bez zjevných následků předchozí dehydratace solidně vydováděla. Hlavní atrakcí totiž byla dámská jízda v Aqua Park Coolumn, který se nápadně podobá televizní show Zóna drtivé porážky, jež naše děti milují (pro neznalce televizních show jen krátké vysvětlení, že jde o klání, ve kterém se účastníci snaží překonat různé zákeřné a převážně pohyblivé nafukovací překážky, ze kterých soupeřící nešťastníci obvykle krokolomně padají do vodní hladiny pod sebou). Nikdo z děvčat se neutopil ani nezranil a tak jsme víkend spokojeně ukončili u nás doma sfouknutím dvanácti svíček na Sofinčině výstavním narozeninovém dortu a v něděli večer jsme vyrazili na cestu kolem Gold Coast.
První byla oslava Davidových narozenin, na kterou se dychtivě chystal celý rok a která začala přespáním partičky šesti nejlepších kamarádů (pro tyto účely se nám náramně osvědčila místnost se vznešeným názvem "media room" ve sklepě našeho současného domova, která se kromě přítomnosti obří televize vyznačuje tím, že je postavena jako úkryt před cyklonem a od zbytku domu je oddělena betonovými zdmi a několika dveřmi) a vyvrcholila laserovou střílečkou v Noosa Laser Games.
Následovala oslava narozenin Rocca, bratra Sofinčiny nejlepší kamarádky, kterážto je vyhlášenou akcí v kalendáři všech kamarádů, spolužáků a rodinných přátel. Roccův otec Scott a jeho maminka Shan jsou totiž neuvěřitelně kreativní a organizují zdaleka nejvyhlášenější narozeninové party v Noose. Jak si můžete prohlédnout ve fotogalerii, Prohoď Kena dírou, Zastřel Kim Jong-una, nebo Rozšlápni balon nejlepšímu kamarádovi, byly jen jedny z mnoha zábavných aktivit, které Scott a Shan pro děti připravili. Že jsme pak se špinavým prádlem chtěli do pračky strčit rovnou celou Sofču stěží překvapí!
Září následně pokračovalo návštěvou Pomona Country Festivalu, což byla malá kopie předchozí Maleny Country Show, tentokrát bez rodea. David s kamarádem Jamiem v doprovodu Ericha si z výletu udělali pánskou jízdu a cestou tam i zpátky se věnovali vášnivé debatě o Minecraftu, Terrarii, programování ve Scratchi a Playgrounds, filmům od Marvels a samozřejmě pizze k obědu. Prostě pořádná chlapská jízda.
A nakonec, předposlední víkend v září proběhla odkládaná oslava Sofinčiných narozenin. Malinký zádrhel nastal pouze večer před oslavou, kdy se v utěsněném media roomu uložilo ke spánku (popravdě, spíše ke klábosení) osm děvčat a my jsme jim navrhli, aby si na noc pustili klimatizaci, ať se tam neuvaří. Podezření, že něco není v pořádku jsme měli pojmout už když se první slečna vypotácela z místnosti v jedenáct večer zcela zrudlá, že prý jí je horko. Trklo nás to až v jednu ráno, kdy nás probudila další slečna s tím, že má horečku a chce se jí zvracet - sáhli jsme jí na čelo a zcela zřetelně hicovala, tak jsme jí dali trochu vody a šli se podívat dolů. Jakmile jsme otevřeli dveře do media roomu, pojali jsme hrůzu, ža tam najdeme oběti v bezvědomí. Děvčata si sice na naše doporučení klimatizaci zapla, ovšem nevšimla si, že je stále přepnutá na topení a pustila si tam pod plným proudem přímotop o 30 stupních ... v mistnosti 4x4 metry ... s osmi přespávajícími hosty - vážně solidní finská sauna! Poté, co jsme do nich nalili snad 10 litrů ledové vody a klimatizaci přepli na chlazení, proběhl naštěstí zbytek noci již v klidu. Ráno se lehce pošírovaná děvčata ve zdraví probrala a na následující oslavě se už bez zjevných následků předchozí dehydratace solidně vydováděla. Hlavní atrakcí totiž byla dámská jízda v Aqua Park Coolumn, který se nápadně podobá televizní show Zóna drtivé porážky, jež naše děti milují (pro neznalce televizních show jen krátké vysvětlení, že jde o klání, ve kterém se účastníci snaží překonat různé zákeřné a převážně pohyblivé nafukovací překážky, ze kterých soupeřící nešťastníci obvykle krokolomně padají do vodní hladiny pod sebou). Nikdo z děvčat se neutopil ani nezranil a tak jsme víkend spokojeně ukončili u nás doma sfouknutím dvanácti svíček na Sofinčině výstavním narozeninovém dortu a v něděli večer jsme vyrazili na cestu kolem Gold Coast.
Opět v Austrálii
10. září 2017
10. září 2017
Milí kamarádi a čtenáři, ač naše stránky dlouhé měsíce mlčely a někteří z vás se již dotazovali, zda jsme v pořádku, chceme vás ujistit, že jsme naživu a zdrávi. Prodleva v aktualizaci našich stránek je jenom projevem pokleslé disciplíny jejich autora v kombinaci s cestovními aktivitami uplynulých měsíců.
Od posledních zpráv jsme totiž nezaháleli. V červnu jsme počas pololetních prázdnin procestovali severní Queensland a konečně spatřili veleslavný korálový útes (zde naše reportáž). Na konci července jsme odletěli do Evropy, abychom si užili léto na horách a aby Sofča a David absolvovali rozdílové zkoušky na své české škole a mohli být zapsáni do dalšího ročníku (aleluja, povedlo se, a tak jsme se všichni cítili odměněni za hodiny strávené domácí výukou matematiky, dějepisu, češtiny, či biologie). Na začátku září jsme se vrátili do Austrálie a po pouhých dvou týdnech australské školy opět nastaly prázdniny, které jsme věnovali cestování kolem Gold Coast (národní parky ve vnitrozemí a zábavní parky na pobřeží) a na ostrovech Whitsundays (šnorchlování na korálovém útesu nám učarovalo natolik, že jsme ho chtěli zažít ještě jednou). Od minulého týdne jsme zpátky v Noose, dětem začal poslední školní "term" a my už začínáme pomýšlet na návrat. O dalších plánech vás budeme informovat na našich stránkách a v každém případě se těšíme na Vánoce, které určitě strávíme v Evropě a tak doufáme, že se s mnohými z vás setkáme!
Od posledních zpráv jsme totiž nezaháleli. V červnu jsme počas pololetních prázdnin procestovali severní Queensland a konečně spatřili veleslavný korálový útes (zde naše reportáž). Na konci července jsme odletěli do Evropy, abychom si užili léto na horách a aby Sofča a David absolvovali rozdílové zkoušky na své české škole a mohli být zapsáni do dalšího ročníku (aleluja, povedlo se, a tak jsme se všichni cítili odměněni za hodiny strávené domácí výukou matematiky, dějepisu, češtiny, či biologie). Na začátku září jsme se vrátili do Austrálie a po pouhých dvou týdnech australské školy opět nastaly prázdniny, které jsme věnovali cestování kolem Gold Coast (národní parky ve vnitrozemí a zábavní parky na pobřeží) a na ostrovech Whitsundays (šnorchlování na korálovém útesu nám učarovalo natolik, že jsme ho chtěli zažít ještě jednou). Od minulého týdne jsme zpátky v Noose, dětem začal poslední školní "term" a my už začínáme pomýšlet na návrat. O dalších plánech vás budeme informovat na našich stránkách a v každém případě se těšíme na Vánoce, které určitě strávíme v Evropě a tak doufáme, že se s mnohými z vás setkáme!
Maleny Country Show - dřevorubci, slepice, rodeo i hadi
10. června 2017
10. června 2017
Maleny je roztomilé městečko ve vnitrozemí na západ od Mooloolaby, asi hodinu jízdy z Noosy. Začátkem června se v něm konala vyhlášená country show, která přilákala davy farmářů, chovatelů různé zvěře, nadšenců všeho druhu a zvědavých turistů. A zatímco pláže a letoviska na pobřeží jsou výspou městské kosmopolitní kultury, vnitrozemí patří pravým australským farmářům a pionýrům. Proto jsme se do Maleny vydali, abychom tuto stránku Austrálie poznali alespoň v koncentrované podobě ve formě zdejšího festivalu. A rozhodně jsme nelitovali!
Žádné kraťasy a šortky, latté v ruce a surfová prkna v podpaží. Kdepak, v Maleny to vypadalo spíše jako na americkém západě: všude pořádné džíny s přezkami na pásku velkými jak Arizona, vysoké jezdecké boty, kožené klobouky a hodně drsný výraz. Pokud má Austrálie něco společného s Amerikou a její kovbojskou kulturou, najdete to právě tady v Maleny a náramně si to můžete užít.
Přes den jsme si prohlédli krávy a býky vystavené k prodeji, nejroztodivnější druhy slepic, jaké jsme dosud nikdy neviděli, fandili chovatelům minaturních poníků ve skokanské soutěži a obdivovali soutěžící dřevorubce, kteří přepilovali půl metru tlustý kmen stromu v neuvěřitelných dvaceti sekundách. A pak se schýlilo k večeru a přišel zlatý hřeb programu: rodeo. Zatímco v televizi vypadá jízda na splašených koních a býcích divoce, ve skutečnosti je dojem ještě pekelnější. Většina jezdců se na šílených zvířatech udržela sotva pár sekund a naprosto každý se po pádu na zem odbelhal kulhajíc alespoň na jednu nohu ... včetně šesti až osmiletých dětí, které soutěžily také a jejichž mladí bejčci byli sice poloviční oproti těm dospělým, ale ve vzteklosti a snaze zabít své jezdce si absolutně nezadali. Dav diváků byl i přes chladný večer nadšen, fandění nebralo konce a můžeme-li soudit podle malého počtu sanitek odvážejících zraněné jezdce v úplném klidu, počet zloměnin a vážnost úrazů zjevně nepřekročila obvyklou mez.
Žádné kraťasy a šortky, latté v ruce a surfová prkna v podpaží. Kdepak, v Maleny to vypadalo spíše jako na americkém západě: všude pořádné džíny s přezkami na pásku velkými jak Arizona, vysoké jezdecké boty, kožené klobouky a hodně drsný výraz. Pokud má Austrálie něco společného s Amerikou a její kovbojskou kulturou, najdete to právě tady v Maleny a náramně si to můžete užít.
Přes den jsme si prohlédli krávy a býky vystavené k prodeji, nejroztodivnější druhy slepic, jaké jsme dosud nikdy neviděli, fandili chovatelům minaturních poníků ve skokanské soutěži a obdivovali soutěžící dřevorubce, kteří přepilovali půl metru tlustý kmen stromu v neuvěřitelných dvaceti sekundách. A pak se schýlilo k večeru a přišel zlatý hřeb programu: rodeo. Zatímco v televizi vypadá jízda na splašených koních a býcích divoce, ve skutečnosti je dojem ještě pekelnější. Většina jezdců se na šílených zvířatech udržela sotva pár sekund a naprosto každý se po pádu na zem odbelhal kulhajíc alespoň na jednu nohu ... včetně šesti až osmiletých dětí, které soutěžily také a jejichž mladí bejčci byli sice poloviční oproti těm dospělým, ale ve vzteklosti a snaze zabít své jezdce si absolutně nezadali. Dav diváků byl i přes chladný večer nadšen, fandění nebralo konce a můžeme-li soudit podle malého počtu sanitek odvážejících zraněné jezdce v úplném klidu, počet zloměnin a vážnost úrazů zjevně nepřekročila obvyklou mez.
Krátký blog o triatlonovém bůžku
9. června 2017
9. června 2017
Vzápětí poté, co doběhl zdejší půlmaraton, pustil se Erich do tréninku triatlonového. Na konci července se totiž hodlá zúčastnit triatlonu v rakouském Zell am See a tak nastal čas přidat k přípravě běžecké i plaveckou a cyklistickou. Zatímco běžecká kondička je ve výborném stavu a ve vytrvalostní plavecké přípravě se Erich posunul z kategorie "Topím se" do kategorie "Už se netopím", cyklistická příprava až dosud skomírala a občasný trénink na rotopedu nevěstil pro závod nic dobrého.
A pak k Erichovi sestoupil triatlonový bůh a cestou z plaveckého bazénu mu na chodník u domu postavil do cesty silniční kolo! Je ve výborném stavu, zcela funkční a stálo opřeno o plot s cedulkou: "This bike needs a home please feel free to take it". Erich se rozhlédl kolem, zda ho nezabírá skrytá kamera nějakého zábavného pořadu. Nezabírala. Předchozí majitel si nepochybně pořídil kolo lepší a tak může Erich od minulého týdne jezdit po Noose na zánovním silničním kole značky Giant. Štědrá Austrálie!
A pak k Erichovi sestoupil triatlonový bůh a cestou z plaveckého bazénu mu na chodník u domu postavil do cesty silniční kolo! Je ve výborném stavu, zcela funkční a stálo opřeno o plot s cedulkou: "This bike needs a home please feel free to take it". Erich se rozhlédl kolem, zda ho nezabírá skrytá kamera nějakého zábavného pořadu. Nezabírala. Předchozí majitel si nepochybně pořídil kolo lepší a tak může Erich od minulého týdne jezdit po Noose na zánovním silničním kole značky Giant. Štědrá Austrálie!
Květnový pall-mall: Ochlazení, tenisový úspěch, tajné lahve a jiné události
31. května 2017
31. května 2017
V květnu dětem pokračovala škola a nastalo mírné ochlazení, a tak jsme většinu času strávili v Noose a okolí. Denní teploty klesly na 23-24 stupňů a poprvé za dobu, co zde žijeme, jsme zažili vytrvalé deště. První polovinu května bylo neustále zataženo a pršelo více-méně každý den, takže, světe div se, jsme si říkali, že nám to trochu připomíná mrzuté podzimy v Praze. Naštěstí se po dvou týdnech počasí umoudřilo a podle místních teď už bude po zbytek roku zase jen slunečno.
Že se blíží zima tak poznáme hlavně po ránu. Noční teploty klesají k 15 stupňům a jakkoliv se to pro nás Evropany nezdá být nijak závratná zima, pravda je taková, že vstávat z vyhřáté postele do studeného domu vyžaduje silnou vůli. Zdejší domy totiž nemají žádnou izolaci, okna ani nepředstírají, že by zadržovala nějaké teplo a tradiční radiátory nebo podlahové vytápění zde nemají ani nejluxusnější vily. Takže, když je venku 15 stupňů, máme stejných 15 stupňů i doma. A ač se před Australanama holedbáme tím, že jsme zvyklí na závěje sněhu a arktické teploty, pravda je taková, že 15 stupňů jsme uvnitř bydlení zažili naposledy někdy v 70. letech počas uhelných prázdnin a topných odstávek v komunistických sídlištích. Nakonec sem-tam vyměkneme, přepneme klimatizaci na invertorové vytápění a vyhřejeme si dům proudem horkého vzduchu a snažíme se přitom nemyslet na naší karbonovou stopu, globální oteplování a pařížskou dohodu.
Jelikož jsme byli v květnu převážně doma, využili to děti k "přespávkám". V jednu chvíli jsme zcela ztratili kontrolu nad tím, jestli David přespává u nás doma s kamarády a Sofča je na přespávce i spolužaček, nebo jsou doma oba, či nastala jakákoliv z dalších možných kombinací. Fakt je ten, že přespávka u nás se zdá být mezi spolužáky našich dětí velmi populární, protože jen v květnu se nám tu vystřídala větší část obou jejich tříd. Dáváme to zavděk tomu, že pokud tady mají naše děti kamarády na přespávku, mohou si odvléct matrace, peřiny a v případě většího počtu přespávajících i všechny záložní karimatky a spacáky do media roomu (to je náš sklepní kutloch bez oken, zato s televizí) a dělat tam randál a nepořádek do hluboké noci. Oblíbeným rituálem je pak následující ráno, kdy Erich již tradičně všem udělá ke snídani (nejlépe různobarevné) palačinky s nutellou, což se zdá být druhým důvodem, proč se u nás pravidelně objevují další a další přespávající. Nutno podotknout, že ze vzorku u nás přespávajících dětí se nám nepotvrdila hypotéza o tom, že by byly australské děti rozjívenými nevychovanými haranty. Opak je pravdou, jsou velmi milé, pozorné a obdivuhodně slušné, takže mít je tady je vážně radost.
Květen se také nesl v duchu výjimečných sportovních akcí a několika sportovních úspěchů. Nejextrémnější sportovní akcí zdejšího kalendáře byl nepochybně Ultraman Australia 2017 - šílený závod, který se konal 13.-15. května, a na který se kvalifikovalo 37 ultratriatlonistů z celého světa. Jejich cílem bylo ve třech dnech uplavat 10km, ujet 421km na kole a uběhnout dva maratony, tj. 84km. Na rozdíl od tradičního triatlonu závodnící neabsolvují všechny disciplíny za sebou, každá disciplína probíhá v určený čas a výsledkem je součet čistých časů ze všech tří disciplin. Letošní vítěz vše absolvoval ve světovém rekordu za 21h:21min:14s a byla z toho tady ohromná sláva. My jsme finálové doběhy nejrychlejších závodníků sledovali z pohodlí deky na pláži a nutno podotknout, že i ti nejlepší měli po třech dnech extrémních vzdáleností problém vyběhnout záverečný kopeček z pláže na cílovou rovinku.
Ostatní sportovní události nebyli ani světové ani extrémní, zato udělali velkou radost nám. David absolvoval svůj první zdejší tenisový turnaj a přestože ho zařadili do silnější skupiny, než v jaké trénuje, podařilo se mu jeden z šesti zápasů vyhrát a dva prohát jen o jediný míček. Byl nadšený a z turnaje odešel motivovaný s tím, že si ke stávajícím tréninkům chce přidat další. Tak jsme mu to rovnou dohodli a následující neděli s ním Erich navíc pojede do hodinu vzdáleného Gympie na další ze zdejších turnajů Junior Development Series. Když tento úspěch přičteme k diplomu s ředitelskou pochvalou za akademické výsledky, který dostal jako jeden z deseti žáků celé školy, a který od té doby nedal z ruky ani ve spánku, musíme konstatovat, že Davidovi se zde nebývale daří a my máme náramnou radost hlavně z toho, jak si sám začíná věřit. Po pošramoceném sebevědomí z českého školství je velká úleva vidět ho vyrovnaného a šťastného.
Velkou sportovní radost si udělal také Erich, který se přihlásil na půlmaratonský běh a ačkoliv ho děsil ranní start závodu za rozbřesku v 6:30, nejenže si užil díky moc pěkné trati svůj dosud nejhezčí závod, ale zaběhl si i nový osobní rekord a ve své věkové kategorii obsadil pěkné 21. místo. (Pro čtenáře méně zběhlé v problematice vytrvalostních běhů stojí za to vysvětlit, že Erichovi pozice v příslušné věkové kategorii se v uplynulých letech zlepšují s tím, jak se Erich posouvá do stále starších kategorií, aniž by se jeho osobní rekordy nějak zásadně zkracovaly - jeho strategie je totiž založena na statistice, která ukazuje, ža podaří-li se mu udržet stávající čas i ve věku pouhých 77 let, měl by reálnou šanci zvítězit ve své kategorii nejen v Noose, ale pravděpodobně i v nadupaném Pražském půlmaratonu. Přinejmenším šance tady v Noose jsou reálné, protože zdejší 81-letá legenda jménem Lou, v době Erichových 77. narozenin již snad závodit nebude.) Erichovu pěknému výsledku mohlo napomoct i to, že několik místních soupeřů zjevně psychicky rozhodil tím, jak si na různých místech podél trati z křoví, kanálu a nezamčené rozvodní elektrické skříně za vytřeštěných pohledů diváků i spoluběžců vytahoval lahve s energetickými nápoji a doplňoval tělo legálním dopingem. V přípravě na tento závod totiž Erich nic nezanedbal a kromě bežeckého tréninku se věnoval i studiu tratě, kterou si den předem projel a na vhodných místech své lahve tajně rozmístnil. Bude zajímavé zjistit, zda s podobnou taktikou uspěje i v budoucím pražském klání. Máme totiž podezření, že i velmi dobře ukrytá lahev bude v pražských Nuslích či na Smíchově nejspíš brzy odhalena ... v lepším případě bude tamnějšími méně přizpůsobivými obyvateli zkonzumována, v horším případě ji bude v domnění, že jde o teroristickou léčku za živého přenosu TV Nova neutralizovat jednotka rychlého nasazení. Přinejmenším čtenáři našeho blogu ovšem budou mít předem jasno, že jde pouze o důkaz Erichovi účasti v půlmaratonském klání.
Že se blíží zima tak poznáme hlavně po ránu. Noční teploty klesají k 15 stupňům a jakkoliv se to pro nás Evropany nezdá být nijak závratná zima, pravda je taková, že vstávat z vyhřáté postele do studeného domu vyžaduje silnou vůli. Zdejší domy totiž nemají žádnou izolaci, okna ani nepředstírají, že by zadržovala nějaké teplo a tradiční radiátory nebo podlahové vytápění zde nemají ani nejluxusnější vily. Takže, když je venku 15 stupňů, máme stejných 15 stupňů i doma. A ač se před Australanama holedbáme tím, že jsme zvyklí na závěje sněhu a arktické teploty, pravda je taková, že 15 stupňů jsme uvnitř bydlení zažili naposledy někdy v 70. letech počas uhelných prázdnin a topných odstávek v komunistických sídlištích. Nakonec sem-tam vyměkneme, přepneme klimatizaci na invertorové vytápění a vyhřejeme si dům proudem horkého vzduchu a snažíme se přitom nemyslet na naší karbonovou stopu, globální oteplování a pařížskou dohodu.
Jelikož jsme byli v květnu převážně doma, využili to děti k "přespávkám". V jednu chvíli jsme zcela ztratili kontrolu nad tím, jestli David přespává u nás doma s kamarády a Sofča je na přespávce i spolužaček, nebo jsou doma oba, či nastala jakákoliv z dalších možných kombinací. Fakt je ten, že přespávka u nás se zdá být mezi spolužáky našich dětí velmi populární, protože jen v květnu se nám tu vystřídala větší část obou jejich tříd. Dáváme to zavděk tomu, že pokud tady mají naše děti kamarády na přespávku, mohou si odvléct matrace, peřiny a v případě většího počtu přespávajících i všechny záložní karimatky a spacáky do media roomu (to je náš sklepní kutloch bez oken, zato s televizí) a dělat tam randál a nepořádek do hluboké noci. Oblíbeným rituálem je pak následující ráno, kdy Erich již tradičně všem udělá ke snídani (nejlépe různobarevné) palačinky s nutellou, což se zdá být druhým důvodem, proč se u nás pravidelně objevují další a další přespávající. Nutno podotknout, že ze vzorku u nás přespávajících dětí se nám nepotvrdila hypotéza o tom, že by byly australské děti rozjívenými nevychovanými haranty. Opak je pravdou, jsou velmi milé, pozorné a obdivuhodně slušné, takže mít je tady je vážně radost.
Květen se také nesl v duchu výjimečných sportovních akcí a několika sportovních úspěchů. Nejextrémnější sportovní akcí zdejšího kalendáře byl nepochybně Ultraman Australia 2017 - šílený závod, který se konal 13.-15. května, a na který se kvalifikovalo 37 ultratriatlonistů z celého světa. Jejich cílem bylo ve třech dnech uplavat 10km, ujet 421km na kole a uběhnout dva maratony, tj. 84km. Na rozdíl od tradičního triatlonu závodnící neabsolvují všechny disciplíny za sebou, každá disciplína probíhá v určený čas a výsledkem je součet čistých časů ze všech tří disciplin. Letošní vítěz vše absolvoval ve světovém rekordu za 21h:21min:14s a byla z toho tady ohromná sláva. My jsme finálové doběhy nejrychlejších závodníků sledovali z pohodlí deky na pláži a nutno podotknout, že i ti nejlepší měli po třech dnech extrémních vzdáleností problém vyběhnout záverečný kopeček z pláže na cílovou rovinku.
Ostatní sportovní události nebyli ani světové ani extrémní, zato udělali velkou radost nám. David absolvoval svůj první zdejší tenisový turnaj a přestože ho zařadili do silnější skupiny, než v jaké trénuje, podařilo se mu jeden z šesti zápasů vyhrát a dva prohát jen o jediný míček. Byl nadšený a z turnaje odešel motivovaný s tím, že si ke stávajícím tréninkům chce přidat další. Tak jsme mu to rovnou dohodli a následující neděli s ním Erich navíc pojede do hodinu vzdáleného Gympie na další ze zdejších turnajů Junior Development Series. Když tento úspěch přičteme k diplomu s ředitelskou pochvalou za akademické výsledky, který dostal jako jeden z deseti žáků celé školy, a který od té doby nedal z ruky ani ve spánku, musíme konstatovat, že Davidovi se zde nebývale daří a my máme náramnou radost hlavně z toho, jak si sám začíná věřit. Po pošramoceném sebevědomí z českého školství je velká úleva vidět ho vyrovnaného a šťastného.
Velkou sportovní radost si udělal také Erich, který se přihlásil na půlmaratonský běh a ačkoliv ho děsil ranní start závodu za rozbřesku v 6:30, nejenže si užil díky moc pěkné trati svůj dosud nejhezčí závod, ale zaběhl si i nový osobní rekord a ve své věkové kategorii obsadil pěkné 21. místo. (Pro čtenáře méně zběhlé v problematice vytrvalostních běhů stojí za to vysvětlit, že Erichovi pozice v příslušné věkové kategorii se v uplynulých letech zlepšují s tím, jak se Erich posouvá do stále starších kategorií, aniž by se jeho osobní rekordy nějak zásadně zkracovaly - jeho strategie je totiž založena na statistice, která ukazuje, ža podaří-li se mu udržet stávající čas i ve věku pouhých 77 let, měl by reálnou šanci zvítězit ve své kategorii nejen v Noose, ale pravděpodobně i v nadupaném Pražském půlmaratonu. Přinejmenším šance tady v Noose jsou reálné, protože zdejší 81-letá legenda jménem Lou, v době Erichových 77. narozenin již snad závodit nebude.) Erichovu pěknému výsledku mohlo napomoct i to, že několik místních soupeřů zjevně psychicky rozhodil tím, jak si na různých místech podél trati z křoví, kanálu a nezamčené rozvodní elektrické skříně za vytřeštěných pohledů diváků i spoluběžců vytahoval lahve s energetickými nápoji a doplňoval tělo legálním dopingem. V přípravě na tento závod totiž Erich nic nezanedbal a kromě bežeckého tréninku se věnoval i studiu tratě, kterou si den předem projel a na vhodných místech své lahve tajně rozmístnil. Bude zajímavé zjistit, zda s podobnou taktikou uspěje i v budoucím pražském klání. Máme totiž podezření, že i velmi dobře ukrytá lahev bude v pražských Nuslích či na Smíchově nejspíš brzy odhalena ... v lepším případě bude tamnějšími méně přizpůsobivými obyvateli zkonzumována, v horším případě ji bude v domnění, že jde o teroristickou léčku za živého přenosu TV Nova neutralizovat jednotka rychlého nasazení. Přinejmenším čtenáři našeho blogu ovšem budou mít předem jasno, že jde pouze o důkaz Erichovi účasti v půlmaratonském klání.
Australsko-české perníkové souznění
16. května 2017
16. května 2017
V březnu se australští vědci zabívající se drogovou problematikou hrabali ve fekáliích. Přesněji, odebírali po celé Austrálii vzorky z kanalizací reprezentujících 58% australské populace, aby vyzkoumali, jaká je skutečná spotřeba metamfetaminů v zemi. Pod názvem "Ice" se totiž tato droga stala velmi populární a zdejší vědci i politici mluví o drogové epidemii.
Výsledky byly šokující. Austrálie je podle tohoto výzkumu zemí s druhou největší spotřebou metamfetaminů na celém světě. Čtenář našeho blogu si nepochybně dovede představit, jaká hrůza nás jala při zjištění, že jsme naše nevinné děti zavlekli do země s tak obrovským drogovým problémem. Zděšeně jsme se v rozsáhlých zprávách dívali na reportáže o drogových centrech, teenagerech, kteří si v tanečních klubech neskrývaně kupují tablety syntetických opiátů a v návalu paniky jsme začali přemýšlet o předčasném návratu do bezpečí našeho Česka.
Závěrečná drogová reportáž ovšem přinesla nečekané (?!?) rozuzlení. Aby drogoví specialisté podtrhli závažnost problému a dali spotřebu metamfetaminů do kontextu, předložili redaktorům zpravodajského kanálu SBS tabulku zemí podle výše spotřeby této drogy na hlavu. A najednou jsme se zcela uklidnili ... na první příčce světového žebříčku trůnila vlajka slovenská, zatímco v těsném závěsu za druhou australskou vlajkou se třepetala vlajka česká! Z původního zděšení vzešla obrovská úleva: náklonnost Australanů k našemu slavnému perníku je kromě stejně silné náklonnosti k černému humoru dalším projevem spřízněnosti našich duší a důkazem, že naše intuice nás při výběru Austrálie nezklamala. Jako smíšená česko-slovenská rodina dočasně žijící v Austrálii jsme obsadili všechny příčky na bedně - hattrick, o jakém si nechá zdát i nejlepší olympijský tým. K panice není nejmenší důvod a návrat do Česka se odkládá!
Výsledky byly šokující. Austrálie je podle tohoto výzkumu zemí s druhou největší spotřebou metamfetaminů na celém světě. Čtenář našeho blogu si nepochybně dovede představit, jaká hrůza nás jala při zjištění, že jsme naše nevinné děti zavlekli do země s tak obrovským drogovým problémem. Zděšeně jsme se v rozsáhlých zprávách dívali na reportáže o drogových centrech, teenagerech, kteří si v tanečních klubech neskrývaně kupují tablety syntetických opiátů a v návalu paniky jsme začali přemýšlet o předčasném návratu do bezpečí našeho Česka.
Závěrečná drogová reportáž ovšem přinesla nečekané (?!?) rozuzlení. Aby drogoví specialisté podtrhli závažnost problému a dali spotřebu metamfetaminů do kontextu, předložili redaktorům zpravodajského kanálu SBS tabulku zemí podle výše spotřeby této drogy na hlavu. A najednou jsme se zcela uklidnili ... na první příčce světového žebříčku trůnila vlajka slovenská, zatímco v těsném závěsu za druhou australskou vlajkou se třepetala vlajka česká! Z původního zděšení vzešla obrovská úleva: náklonnost Australanů k našemu slavnému perníku je kromě stejně silné náklonnosti k černému humoru dalším projevem spřízněnosti našich duší a důkazem, že naše intuice nás při výběru Austrálie nezklamala. Jako smíšená česko-slovenská rodina dočasně žijící v Austrálii jsme obsadili všechny příčky na bedně - hattrick, o jakém si nechá zdát i nejlepší olympijský tým. K panice není nejmenší důvod a návrat do Česka se odkládá!
Výlet na Glass House Mountains
1. května 2017
1. května 2017
1. května oslavuje Queensland Labour Day dnem pracovního klidu, takže děti v pondělí nešly do školy a mohli jsme si udělat prodloužený víkend (překvapivě, Svátek práce - Labour Day - oslavuje sice každý stát v Austrálii, ovšem každý v jiném termínu: Queenslanďanům se líbí mezinárodní termín 1. května, zatímco New South Wales ho oslavuje 1. října na památku ustanovení 48-hodinového pracovního týdne v roce 1856 a Victoria ho slaví 12. března na památku 8-hodinového pracovního dne z roku 1890)
My jsme Svátek práce oslavili nedělním řáděním v Aquaparku Coolumn a pondělním turistickým výletem na Glass House Mountains.
Glass House Mountains jsou sice i na české poměry nizoučké kopce, ale co jim chybí do výšky, nahrazují geologickou a vizuální zajímavostí. Jsou to čedičové homole zprudka vystupující z roviny - pozůstatky dávných sopek, jejichž lávové komíny ztuhly do ostrých špiček, zatímco okolní vulkanický násyp odstranily miliony let eroze. Název jim dal v roce 1770 nikdo jiný než slavný James Cook, kterému z paluby lodě Endevour plující podél zdejšího pobřeží údajně připomínaly vysoké pece jeho rodného Yorkshiru (James Cook měl nepochybně bujnou představiviost, nebo byl skvělý markeťák, protože už jen název Glass House Mountains nás celé měsíce sváděl k návštěvě tohoto geologického zázraku). Nejvyšším kopcem je Mount Beerwah s 556 metry a nejvíce uhrančivým kopcem je Mount Coonowrin, jehož ostrá jehla vystupující z roviny nás fascinovala na první pohled. Mount Beerwah také láká největší počet turistů, kteří se nenechají odradit upozorněním, že výlez na horu je vzhledem k prudkosti svahu a častému padajícímu kamení náročný a nebezpečný. Vzhledem k minimální zkušenosti Australanů s horami pak nepřekvapí, že na Mount Beerwah ročně zahyne několik turistů (v listopadu byly zprávy plné příběhu o páru, jenž na Mt. Beerwah v noci kempoval, když do jejich stanu uhodil blesk, muže zabil a zraněnou ženu až druhý den našli a zachránili zdejší záchranáři ... Davídek s námi poté vedl debatu o tom, že raději než v noci vyděšeně ležet vedle mrtvého manžela by bylo lepší manžela shodit z útesu a zbavit se tak strašící mrtvoly ... sice nás trochu zaskočil, ale alespoň si nemusíme dělat iluze o tom, co by s námi Davídek v případě úrazu udělal.) I počas našeho výletu jsme narazili na tým záchranářů, kteří se právě připravovali na snášení turisty, jenž si podle konverzace zaslechlé z vysílaček zjevně zranil nohu a nedokázal z hory sestoupit.
My jsme na Mt. Beerwah nelezli, udělali jsme tůru kolem Mt. Beerburrum a užili si prosluněný eukalyptový les a vyhlídky na okolní kopce. Do Glass House Mountains ale plánujeme přijet jetě jednou, abychom vylezli na nízký a jednoduchý Mount Ngungun, z něhož jsou údajně nejhezčí výhledy na všechny kopce v okolí.
My jsme Svátek práce oslavili nedělním řáděním v Aquaparku Coolumn a pondělním turistickým výletem na Glass House Mountains.
Glass House Mountains jsou sice i na české poměry nizoučké kopce, ale co jim chybí do výšky, nahrazují geologickou a vizuální zajímavostí. Jsou to čedičové homole zprudka vystupující z roviny - pozůstatky dávných sopek, jejichž lávové komíny ztuhly do ostrých špiček, zatímco okolní vulkanický násyp odstranily miliony let eroze. Název jim dal v roce 1770 nikdo jiný než slavný James Cook, kterému z paluby lodě Endevour plující podél zdejšího pobřeží údajně připomínaly vysoké pece jeho rodného Yorkshiru (James Cook měl nepochybně bujnou představiviost, nebo byl skvělý markeťák, protože už jen název Glass House Mountains nás celé měsíce sváděl k návštěvě tohoto geologického zázraku). Nejvyšším kopcem je Mount Beerwah s 556 metry a nejvíce uhrančivým kopcem je Mount Coonowrin, jehož ostrá jehla vystupující z roviny nás fascinovala na první pohled. Mount Beerwah také láká největší počet turistů, kteří se nenechají odradit upozorněním, že výlez na horu je vzhledem k prudkosti svahu a častému padajícímu kamení náročný a nebezpečný. Vzhledem k minimální zkušenosti Australanů s horami pak nepřekvapí, že na Mount Beerwah ročně zahyne několik turistů (v listopadu byly zprávy plné příběhu o páru, jenž na Mt. Beerwah v noci kempoval, když do jejich stanu uhodil blesk, muže zabil a zraněnou ženu až druhý den našli a zachránili zdejší záchranáři ... Davídek s námi poté vedl debatu o tom, že raději než v noci vyděšeně ležet vedle mrtvého manžela by bylo lepší manžela shodit z útesu a zbavit se tak strašící mrtvoly ... sice nás trochu zaskočil, ale alespoň si nemusíme dělat iluze o tom, co by s námi Davídek v případě úrazu udělal.) I počas našeho výletu jsme narazili na tým záchranářů, kteří se právě připravovali na snášení turisty, jenž si podle konverzace zaslechlé z vysílaček zjevně zranil nohu a nedokázal z hory sestoupit.
My jsme na Mt. Beerwah nelezli, udělali jsme tůru kolem Mt. Beerburrum a užili si prosluněný eukalyptový les a vyhlídky na okolní kopce. Do Glass House Mountains ale plánujeme přijet jetě jednou, abychom vylezli na nízký a jednoduchý Mount Ngungun, z něhož jsou údajně nejhezčí výhledy na všechny kopce v okolí.
Brisbane - Bieber, Science Festival, Philip Glass a jiné radosti
11. března - 23. dubna 2017
11. března - 23. dubna 2017
Do Brisbane jsme za poslední měsíce vyrazili několikrát a čím víc do něj jezdíme, tím víc se nám Brisbane líbí.
Začali jsme víkendem rozděleným na dámskou a pánskou jízdu. Sofinka totiž od nás k Vánocům dostala vytoužený lístek na koncert Justina Biebera a březnového koncertu se stěží mohla dočkat. Pánská polovina naší výpravy se tohoto přízemního hudebního zážitku odmítla účastnit, avšak Helenka byla tak hodná, že se dobrovolně obětovala jako Sofinčina gardedáma a po dni stráveném v Queensland Museum vyrazila na koncert se Sofčou. Erich a David děvčata doprovodili ke stadionu Suncorp a s velkou úlevou je ponechali ve zdejším davu již viditelně rozrušených bieberovských fanynek a stánků s bieberovskými plakáty, tričky a jinými cetkami.
Zatímco David s Erichem si pak doma pěkně chlapsky zasedli k filmu a popcornu (vzhledem k Davidově věku si Erich přiťukával pivem jen sám), Helenka z koncertu zasílala průběžnou fotodokumentaci, která u Ericha vyvolávala zvyšující se obavy. Z fotek a videí totiž bylo evidentní, že frenetický stav účastnic koncertu dosahuje nebezpečných výšin a Helenka zjevně začínala propadat bolestem hlavy z obklíčení ječících a následně i omdlévajících slečen (jestli si laskavý čtenář našeho blogu dosud myslel, že tyto věci se naposledy děly na koncertech Beatles v 60. letech, mýlil se stejně jako my). Naštěstí Justin - po několika hodinách různých hudebních předskokanů - vydržel zpívat jen 90 mimut a tak se děvčata tesně po půlnoci a za světel oslavných bieberovských ohňostrojů ve zdraví vrátila domů.
Následující den jsme strávili ve skvělé expozici o Velkém hadronovém urychlovači v Queensland Museum, která na nás udělala velký dojem. Ač laici, nadšeně jsme věnovali několik hodin čtení skvěle podaných informací a studování fotografií, grafů a schémat vysvětlujících tajemství fyziky, o kterých jsme dosud měli jen mlhavé představy. Hrdinou dne se pro nás stal Higgsův boson, jakožto kritický, dosud chybějící kus v mozaice částicové fyziky, který sliboval rozlousknout jedno z největších tajemství vesmíru. Ještě tentýž večer po návratu do Noosy jsme si dle doporučení kurátora exhibice stáhli film The Particle Fever, který zaznamenává přípravy na spuštění slavného urychlovače a rozechvěné očekávání fyziků celého světa nad příslibem dramatických vědeckých objevů. Nečekané rozuzlení filmu neprozradíme, ale rozhodně můžeme čtenářům tento film doporučit!
Naše další návštěva Brisbane se nesla ve znamení události jménem World Science Festival. Konala se jednak v útrobách již zmíněného Queensland Museum, ale hlavně v jeho okolí, hlavně v South Bank Parku. Zatímco v muzeu jsme mohli absolvovat přednášky a výstavy o oceánech, australské fauně a flóře, nechat si na ruku umístnit hada nebo pavouka či absolvovat workshop o programování robotů (což nadchlo hlavně Davida), v desítkách stánků v okolí muzea naše děti propadly interaktivním ukázkám univerzit, dobrovolnických organizací nebo technologických firem. David strávil většinu času ve workshopech týkajících se robotů, programování a virtuální realitě, zatímco Sofča studovala vše, co se týkalo oceánů a velryb (to nás nijak nepřekvapilo, neboť již na začátku našeho pobytu v Austrálii nám oznámila, že její misí je záchrana plejtváků ve světových mořích). Když jsme si k večeru zcela znaveni odpočinuli posezením v obřím "ruském" kole, potěšili oko vyhlídkou na Brisbane a nabrali trochu čerstvých sil, vydali jsme se zpět do South Bank Parku na závěrečnou část vědeckého festivalu: sledování hvězd. Obloha byla bez mráčku, měsíc sotva svítil a tak jsme z desítky hvězdařských dalekohledů rozmístěných v parku mohli sledovat noční oblohu za nadšeného vyprávění dobrovolníků-hvězdopravců, kteří nám ozřejmili, jak rozeznáme Mars od Venuše, nebo kde se nachází souhvězdí Orionu. Do hotelu jsme se jako obvykle dostali až kolem půlnoci, ale nikdo z nás ospalý nebyl, takže i přes pokročilou hodinu chvíli trvalo, než jsme děti zahnaly do postelí. Naštěstí jsme druhý den ráno nikam nespěchali a pozdní snídaní jsme se s Brisbane v klidu rozloučili a vyrazili domů do Noosy.
Naše zatím poslední návštěva Brisbane se konala 23.dubna a nesla se ve znamení vážné hudby. Nejsme žádní znalci a dokonce bychom se mohli v této oblasti označit za mírné ignoranty. Máme však jednu slabost a její jméno je Philip Glass. Když jsme si při předchozí návštěvě Brisbane všimli plakát oznamující australskou premiéru 11. symfonie Philipa Glasse, neváhali jsme a rychle zakoupili lístky. V kýžený den jsme vyrazili do Brisbane, ubytovali se v hotelu, dětem stáhli dva filmy, upekli jim obří hromadu popcornu, zkontrolovali, že mají nabité mobilní telefony pro případ nouze a vyrazili, bez dětí, na koncert. Zcela výjimečně Erichovou vinou (kdo zná Helenčinu nedochvilnost bude tomu stěží věřit, ale ano, je to tak, tentokrát selhal Erich) jsme již zavřené dveře do sálu rozrazili a do sedadel usedli přesně ve chvíli, kdy na pódium vstoupila dirigentka Quenslandského filharmonického orchestru a koncert právě začal. Škoda, že architekt, který navrhnul koncertní budovu QPAC (Queensland Performing Arts Centre) musel být buď hluchý nebo diletant, nebo nejspíš obojí, protože zvuk se sálem nesl jak z obřího sudu a ač některé nástroje zněly zřetelně, většina ostatních se zcela ztrácela. I tak jsme si však celý koncert náramně užili, Glassova hudba nám přišla fascinující a zvukovou nedostatečností sálu jsme se po chvilce přestali frustrovat. K požitku nepochybně přispěl i fakt, že druhou polovinu koncertu jsme si vychutnali s obřími sklenkami perlivého vína v rukou, které je překvapivě povoleno popíjet i uvnitř sálu počas koncertu. Ještě štěstí, že to neplatilo o chipsech a popcornu, protože dvěma něštastným a zjevně se nudícím chlapečkům v sedadlech před námi by jejich rodiče nepochybně do rukou vrazili cokoliv, aby od nich měli alespoň na pár minut klid. A to přitom nešlo o žádné nevychované australské haranty, ale vymydlené japonské detičky! Zato naši haranti nudou netrpěli. Po návratu do hotelu jsme je našli zcela spokojené a misky od popcornu zcela vyprázdněné. Když jsme k tomu přičetli pohodu z následujícího dne na vyhlídkové lodi po řece Brisbane a návštěvu Brisbane Power House, museli jsme se pochválit za to, jak hezké místo k žití v Austrálii jsme si vybrali.
Začali jsme víkendem rozděleným na dámskou a pánskou jízdu. Sofinka totiž od nás k Vánocům dostala vytoužený lístek na koncert Justina Biebera a březnového koncertu se stěží mohla dočkat. Pánská polovina naší výpravy se tohoto přízemního hudebního zážitku odmítla účastnit, avšak Helenka byla tak hodná, že se dobrovolně obětovala jako Sofinčina gardedáma a po dni stráveném v Queensland Museum vyrazila na koncert se Sofčou. Erich a David děvčata doprovodili ke stadionu Suncorp a s velkou úlevou je ponechali ve zdejším davu již viditelně rozrušených bieberovských fanynek a stánků s bieberovskými plakáty, tričky a jinými cetkami.
Zatímco David s Erichem si pak doma pěkně chlapsky zasedli k filmu a popcornu (vzhledem k Davidově věku si Erich přiťukával pivem jen sám), Helenka z koncertu zasílala průběžnou fotodokumentaci, která u Ericha vyvolávala zvyšující se obavy. Z fotek a videí totiž bylo evidentní, že frenetický stav účastnic koncertu dosahuje nebezpečných výšin a Helenka zjevně začínala propadat bolestem hlavy z obklíčení ječících a následně i omdlévajících slečen (jestli si laskavý čtenář našeho blogu dosud myslel, že tyto věci se naposledy děly na koncertech Beatles v 60. letech, mýlil se stejně jako my). Naštěstí Justin - po několika hodinách různých hudebních předskokanů - vydržel zpívat jen 90 mimut a tak se děvčata tesně po půlnoci a za světel oslavných bieberovských ohňostrojů ve zdraví vrátila domů.
Následující den jsme strávili ve skvělé expozici o Velkém hadronovém urychlovači v Queensland Museum, která na nás udělala velký dojem. Ač laici, nadšeně jsme věnovali několik hodin čtení skvěle podaných informací a studování fotografií, grafů a schémat vysvětlujících tajemství fyziky, o kterých jsme dosud měli jen mlhavé představy. Hrdinou dne se pro nás stal Higgsův boson, jakožto kritický, dosud chybějící kus v mozaice částicové fyziky, který sliboval rozlousknout jedno z největších tajemství vesmíru. Ještě tentýž večer po návratu do Noosy jsme si dle doporučení kurátora exhibice stáhli film The Particle Fever, který zaznamenává přípravy na spuštění slavného urychlovače a rozechvěné očekávání fyziků celého světa nad příslibem dramatických vědeckých objevů. Nečekané rozuzlení filmu neprozradíme, ale rozhodně můžeme čtenářům tento film doporučit!
Naše další návštěva Brisbane se nesla ve znamení události jménem World Science Festival. Konala se jednak v útrobách již zmíněného Queensland Museum, ale hlavně v jeho okolí, hlavně v South Bank Parku. Zatímco v muzeu jsme mohli absolvovat přednášky a výstavy o oceánech, australské fauně a flóře, nechat si na ruku umístnit hada nebo pavouka či absolvovat workshop o programování robotů (což nadchlo hlavně Davida), v desítkách stánků v okolí muzea naše děti propadly interaktivním ukázkám univerzit, dobrovolnických organizací nebo technologických firem. David strávil většinu času ve workshopech týkajících se robotů, programování a virtuální realitě, zatímco Sofča studovala vše, co se týkalo oceánů a velryb (to nás nijak nepřekvapilo, neboť již na začátku našeho pobytu v Austrálii nám oznámila, že její misí je záchrana plejtváků ve světových mořích). Když jsme si k večeru zcela znaveni odpočinuli posezením v obřím "ruském" kole, potěšili oko vyhlídkou na Brisbane a nabrali trochu čerstvých sil, vydali jsme se zpět do South Bank Parku na závěrečnou část vědeckého festivalu: sledování hvězd. Obloha byla bez mráčku, měsíc sotva svítil a tak jsme z desítky hvězdařských dalekohledů rozmístěných v parku mohli sledovat noční oblohu za nadšeného vyprávění dobrovolníků-hvězdopravců, kteří nám ozřejmili, jak rozeznáme Mars od Venuše, nebo kde se nachází souhvězdí Orionu. Do hotelu jsme se jako obvykle dostali až kolem půlnoci, ale nikdo z nás ospalý nebyl, takže i přes pokročilou hodinu chvíli trvalo, než jsme děti zahnaly do postelí. Naštěstí jsme druhý den ráno nikam nespěchali a pozdní snídaní jsme se s Brisbane v klidu rozloučili a vyrazili domů do Noosy.
Naše zatím poslední návštěva Brisbane se konala 23.dubna a nesla se ve znamení vážné hudby. Nejsme žádní znalci a dokonce bychom se mohli v této oblasti označit za mírné ignoranty. Máme však jednu slabost a její jméno je Philip Glass. Když jsme si při předchozí návštěvě Brisbane všimli plakát oznamující australskou premiéru 11. symfonie Philipa Glasse, neváhali jsme a rychle zakoupili lístky. V kýžený den jsme vyrazili do Brisbane, ubytovali se v hotelu, dětem stáhli dva filmy, upekli jim obří hromadu popcornu, zkontrolovali, že mají nabité mobilní telefony pro případ nouze a vyrazili, bez dětí, na koncert. Zcela výjimečně Erichovou vinou (kdo zná Helenčinu nedochvilnost bude tomu stěží věřit, ale ano, je to tak, tentokrát selhal Erich) jsme již zavřené dveře do sálu rozrazili a do sedadel usedli přesně ve chvíli, kdy na pódium vstoupila dirigentka Quenslandského filharmonického orchestru a koncert právě začal. Škoda, že architekt, který navrhnul koncertní budovu QPAC (Queensland Performing Arts Centre) musel být buď hluchý nebo diletant, nebo nejspíš obojí, protože zvuk se sálem nesl jak z obřího sudu a ač některé nástroje zněly zřetelně, většina ostatních se zcela ztrácela. I tak jsme si však celý koncert náramně užili, Glassova hudba nám přišla fascinující a zvukovou nedostatečností sálu jsme se po chvilce přestali frustrovat. K požitku nepochybně přispěl i fakt, že druhou polovinu koncertu jsme si vychutnali s obřími sklenkami perlivého vína v rukou, které je překvapivě povoleno popíjet i uvnitř sálu počas koncertu. Ještě štěstí, že to neplatilo o chipsech a popcornu, protože dvěma něštastným a zjevně se nudícím chlapečkům v sedadlech před námi by jejich rodiče nepochybně do rukou vrazili cokoliv, aby od nich měli alespoň na pár minut klid. A to přitom nešlo o žádné nevychované australské haranty, ale vymydlené japonské detičky! Zato naši haranti nudou netrpěli. Po návratu do hotelu jsme je našli zcela spokojené a misky od popcornu zcela vyprázdněné. Když jsme k tomu přičetli pohodu z následujícího dne na vyhlídkové lodi po řece Brisbane a návštěvu Brisbane Power House, museli jsme se pochválit za to, jak hezké místo k žití v Austrálii jsme si vybrali.
Zpátky v Noose a týden s Nohejlama
29. dubna 2017
29. dubna 2017
Po delší prodlevě se opět hlásíme z Noosy. Pauzu v našem blogování má na svědomí přehršel akcí a událostí, které se udály v posledním měsíci a půl, v první řadě především dvoutýdenní podzimní prázdniny, které jsme strávili na road-tripu do Sydney a zpět, a ze kterého jsme se vrátili v půlce dubna.
Ještě před prázdninami jsme zvládli víkendový Science Festival v Brisbane, školní Twilight Fair (viz článek níže), krátký a hezký výlet k vodopádu v Kodalilla National Park a zdejší svátek surfování - Noosa Surf Frestival. V následujících dnech a týdnech - nebude-li nám scházet psací disciplína - na zdejším blogu o těchto událostech poskytneme zprávy.
Prozatím všechny čtenáře zdravíme a přikládáme fotografie kamarádů Nohejlů, kteří nás moc potěšili svojí návštěvou v Noose na jejich cestě z Bali. Jak je zjevné už z titulní fotografie, kapitánský klid a rozvaha se u Karla projevují při pilotáži letadla stejně spolehlivě jako při řízení motorového člunu v zátokách Noosa Sound. Týden s Nohejlama utekl až moc rychle, Sofča s Terčou strávily většinu času postupným zvládáním surfu (šlo jim to obdivuhodně, na rozdíl od Ericha, který se zpočátku snažil dělat jim ve vlnách doprovod a dozor, ale následně rezignoval a raději se na surfu jen ospale nechal povalovat ve vlnách) a my ostatní jsme si užili líný čas na pláži, u jídla či ve vášnivých debatách o všem možném. Krásný týden!
Ještě před prázdninami jsme zvládli víkendový Science Festival v Brisbane, školní Twilight Fair (viz článek níže), krátký a hezký výlet k vodopádu v Kodalilla National Park a zdejší svátek surfování - Noosa Surf Frestival. V následujících dnech a týdnech - nebude-li nám scházet psací disciplína - na zdejším blogu o těchto událostech poskytneme zprávy.
Prozatím všechny čtenáře zdravíme a přikládáme fotografie kamarádů Nohejlů, kteří nás moc potěšili svojí návštěvou v Noose na jejich cestě z Bali. Jak je zjevné už z titulní fotografie, kapitánský klid a rozvaha se u Karla projevují při pilotáži letadla stejně spolehlivě jako při řízení motorového člunu v zátokách Noosa Sound. Týden s Nohejlama utekl až moc rychle, Sofča s Terčou strávily většinu času postupným zvládáním surfu (šlo jim to obdivuhodně, na rozdíl od Ericha, který se zpočátku snažil dělat jim ve vlnách doprovod a dozor, ale následně rezignoval a raději se na surfu jen ospale nechal povalovat ve vlnách) a my ostatní jsme si užili líný čas na pláži, u jídla či ve vášnivých debatách o všem možném. Krásný týden!
Twilight Fair ... aneb jak jsme vydělávali na nové školní hřiště
24. března 2017
24. března 2017
Na začátku února se Helenka i Erich opět začali věnovat dobrovolnické práci ve škole, konkrétně přípravě festivalu Twilight Fair. Je to největší školní akce, pořádaná každoročně v březnu, které se účastní několik tisíc žáků školy, jejich rodičů, příbuzných a obyvatel Noosy. Z obřího pozemku školy se na jeden den měl stát lunapark s atrakcemi pro děti všeho druhu od kolotočů, skákacích hradů, vodních děl, po horskou dráhu a s hromadou stánků s jídlem, pitím, hudbou a další zábavou. Co zpočátku vypadalo jako drobná organizační výpomoc škole se následně ukázalo jako práce na půl úvazku, neboť Erich byl kolegy z organizačního výboru požádán, aby převzal roli finančního kontrolóra (což obnášelo nutnost zorganizovat všechno kolem práce se sponzory, procesů kolem prodeje vstupenek a zpracování hotovosti a fakturace všech prací kolem přípravy festivalu), zatímco Helenka si vzala na starost propagaci festivalu v Noose, takže organizovala dobrovolníky roznášející letáky a plakáty a k tomu je i sama roznášela po okolních kavárnách, obchodech a nákupních centrech.
Každoročním cílem festivalu je - kromě propagace školy v komunitě - vybrat peníze na různé bohulibé potřeby. Letos nám šlo o to, abychom vydělali dost na rekonstrukci tenisového a netballového hřiště, které už je značně opotřebované a na nějž příslušný ministerský úřad přispěje polovinou, přičemž druhou si musí škola pořídit ze svých zdrojů. Zatímco všechny přípravy probíhaly bez větších zádrhelů, finále bylo kvůli termínu vybranému pro konání festivalu značně stresující. Podobné festivaly totiž organizují i ostatní školy v oblasti a je tedy jistou výhodou, pokud je škola v pořádání mezi prvními. To ovšem sebou nese riziko, neboť březen je obvykle hodně deštivý a většina škol své festivaly organizuje spíše v dubnu a květnu, kdy je počasí stálé a příznivé. Ne tak my - termín jsme stanovili na 24. března a doufali jsme v přízeň bohů. Bohužel jsme se jí nedočkali. Pršelo celý týden před konáním festivalu a ačkoliv předpověď na samotný festivalový pátek byla dobrá, to už nám nic platné nebylo, protože mnohatunové kamiony s atrakcemi by v půdě rozmáčené týdenními lijáky zapadly. V poslední chvíli jsme tedy rozhodli, že festival se konat bude, ovšem bez velkých atrakcí. Aniž jsme to tušili, toto rozhodnutí se nakonec ukázalo jako prozíravé. Zatímco o dobrou náladu dospělých se bohatě postarala živá hudba, spousta (placeného) jídla a pití, děti lítaly od jednoho stánku k druhému a všichni utráceli ostošest. Přenosný bankomat, který jsme objednali pro případ, že by někomu z účastníků došla hotovost, jsme museli počas večera nechat dvakrát doplnit a všechny utracené peníze účastníků se nám radostně sypaly do sčítacích obálek v kanceláři. Suma, kterou jsme vybrali, byla významně vyšší, než předchozí roky, což všichni shodně přisoudili skutečnosti, že děti netrávily čas ve frontách na velké atrakce, ale rozptýlily se do mnoha menších zábavných stánků, ve kterých se radostně bavili za peníze svých rodičů. Množství peněz, které se utratilo bez stopy nespokojenosti rodičů (z nichž mnozí žijí velice skromně) si vysvětlujeme jen bohulibostí celé akce a skvělou komunitou, která kolem školy funguje.
Festival trval do pozdního večera a ukončil ho náramný ohňostroj. Přitom nás čeká pokračování, protože ony slíbené velké atrakce, odvolané kvůli dešti, jsme nezrušili, pouze přesunuli do druhého semestru a tak se z nečekané katastrofy bezděky zrodila nová tradice, která bude zřejmě pokračovat i poté, co Čomorovi a jejich dobrovolnické nadšení Noosu opustí.
Každoročním cílem festivalu je - kromě propagace školy v komunitě - vybrat peníze na různé bohulibé potřeby. Letos nám šlo o to, abychom vydělali dost na rekonstrukci tenisového a netballového hřiště, které už je značně opotřebované a na nějž příslušný ministerský úřad přispěje polovinou, přičemž druhou si musí škola pořídit ze svých zdrojů. Zatímco všechny přípravy probíhaly bez větších zádrhelů, finále bylo kvůli termínu vybranému pro konání festivalu značně stresující. Podobné festivaly totiž organizují i ostatní školy v oblasti a je tedy jistou výhodou, pokud je škola v pořádání mezi prvními. To ovšem sebou nese riziko, neboť březen je obvykle hodně deštivý a většina škol své festivaly organizuje spíše v dubnu a květnu, kdy je počasí stálé a příznivé. Ne tak my - termín jsme stanovili na 24. března a doufali jsme v přízeň bohů. Bohužel jsme se jí nedočkali. Pršelo celý týden před konáním festivalu a ačkoliv předpověď na samotný festivalový pátek byla dobrá, to už nám nic platné nebylo, protože mnohatunové kamiony s atrakcemi by v půdě rozmáčené týdenními lijáky zapadly. V poslední chvíli jsme tedy rozhodli, že festival se konat bude, ovšem bez velkých atrakcí. Aniž jsme to tušili, toto rozhodnutí se nakonec ukázalo jako prozíravé. Zatímco o dobrou náladu dospělých se bohatě postarala živá hudba, spousta (placeného) jídla a pití, děti lítaly od jednoho stánku k druhému a všichni utráceli ostošest. Přenosný bankomat, který jsme objednali pro případ, že by někomu z účastníků došla hotovost, jsme museli počas večera nechat dvakrát doplnit a všechny utracené peníze účastníků se nám radostně sypaly do sčítacích obálek v kanceláři. Suma, kterou jsme vybrali, byla významně vyšší, než předchozí roky, což všichni shodně přisoudili skutečnosti, že děti netrávily čas ve frontách na velké atrakce, ale rozptýlily se do mnoha menších zábavných stánků, ve kterých se radostně bavili za peníze svých rodičů. Množství peněz, které se utratilo bez stopy nespokojenosti rodičů (z nichž mnozí žijí velice skromně) si vysvětlujeme jen bohulibostí celé akce a skvělou komunitou, která kolem školy funguje.
Festival trval do pozdního večera a ukončil ho náramný ohňostroj. Přitom nás čeká pokračování, protože ony slíbené velké atrakce, odvolané kvůli dešti, jsme nezrušili, pouze přesunuli do druhého semestru a tak se z nečekané katastrofy bezděky zrodila nová tradice, která bude zřejmě pokračovat i poté, co Čomorovi a jejich dobrovolnické nadšení Noosu opustí.
Noosa Surf Festival - jak se v Austrálii i psy surfovat naučili
5. března 2017
5. března 2017
Od 5. do 12. března probíhal v Noose zdejší proslulý svátek surfování všeho druhu. Pokud jste si dosud mysleli, že surfování je jenom jedno, mýlili jste se, stejně jako my. Závodně se totiž surfuje ve spoustě nám dosud neznámých kategoriích.
Z těch tradičnějších zmíníme alespoň short-boarding (divácky nejatraktivnější disciplína umožňující velmi hbité kličkování na vlnách díky krátkému prknu), nebo long-boarding (dlouhé, méně hbité prkno, spíše takový pomyslený obří slalom, při němž závodnící dokonce kráčí po prkně). Pak jsou tady méně tradiční disciplíny jako je SUP ("stand-up-paddle boarding), který také využívá dlouhé neobratné prkno, ale k tomu má závodník k dispozici dlouhé pádlo, díky kterému může ve vlnách manévrovat podstatně dramatičtěji, než při již zmíněném long boardingu. Jako předposlední uvedeme ještě body surfing, při němž surfař nemá k dispozici prkno zhola žádné a na vlně jezdí jen vlastním tělem a za pomoci malého plastového pádla nataženého přes dlaň ruky, díky kterému dokážou ti nejlepší předvést za jízdy neuvěřitelné otočky, piruety a jiné figury.
Pozorný čtenář zajisté nepřehlédnul slovo "předposlední" v předchozím odstavci. Na závěr našeho výčtu jsme si totiž nechali nejabsurdnější ze surfovacích disciplin: psí surfing! Ano, součástí nejednoho australského surfového festivalu jsou i závody psích surfařů. Ve skutečnosti ti ubozí psy nesurfují, pouze se ti nejšikovnější dokáží udržet na špicce boardu, zatímco jejich páníčkové se snaží udržet board na vlně a co nejméně manévrovat, aby svého psího miláčka neposlali pod hladinu. Popravdě, jen málokterý z pejsků vypadal, že si tuhle absurdnost užívá. Několik nejvyděšenějších chlupáčů odmítalo vůbec opustit pláž a nastoupit na board, zatímco další seskakovali z boardu jakmile z vlny zahlédli blížící se břeh. Domníváme se, že tato disciplína se přinejmenším v Evropě neujme, neboť by záhy po svém uvedení přilákala davy psích ochranářů a následně by ji Evropská komise po boku koridy a kouhoutích zápasů zařadila mezi zakázané kratochvíle. Austrálie je však země drsných mužů a psů a tak bude psí surfing nepochybně alespoň pár dalších let prosperovat a bavit zdejší diváky.
Jen si nejsme jisti, zda jsou stejně nadšení z psího surfování i surfaři lidští. Ani jedna z "lidských" surfovacích disciplin totiž nevyvolala takové pozdvižení a nával na pláži, jako surfování psí. Laskavým vysvětlením tohoto úkazu by však mohlo být nepříznivé počasí: slunce svítilo, moře bylo teplé, na obloze nebyl ani mráček a na stromech se v úplném bezvětří nehýbalo ani listí. Krásné počasí pro lelkování na pláži, ale zcela nevhodné pro surfařský festival - i na malé vlny čekali surfaři celé minuty a tak byl závod pro nadšené fanoušky značně ochuzen. Nám to však pranic nevadilo, jízdy mistrů i na malých vlnách nám přišly obdivuhodné a nedostatek vln nahrazovala skvělá atmosféra v celé Noose.
Z těch tradičnějších zmíníme alespoň short-boarding (divácky nejatraktivnější disciplína umožňující velmi hbité kličkování na vlnách díky krátkému prknu), nebo long-boarding (dlouhé, méně hbité prkno, spíše takový pomyslený obří slalom, při němž závodnící dokonce kráčí po prkně). Pak jsou tady méně tradiční disciplíny jako je SUP ("stand-up-paddle boarding), který také využívá dlouhé neobratné prkno, ale k tomu má závodník k dispozici dlouhé pádlo, díky kterému může ve vlnách manévrovat podstatně dramatičtěji, než při již zmíněném long boardingu. Jako předposlední uvedeme ještě body surfing, při němž surfař nemá k dispozici prkno zhola žádné a na vlně jezdí jen vlastním tělem a za pomoci malého plastového pádla nataženého přes dlaň ruky, díky kterému dokážou ti nejlepší předvést za jízdy neuvěřitelné otočky, piruety a jiné figury.
Pozorný čtenář zajisté nepřehlédnul slovo "předposlední" v předchozím odstavci. Na závěr našeho výčtu jsme si totiž nechali nejabsurdnější ze surfovacích disciplin: psí surfing! Ano, součástí nejednoho australského surfového festivalu jsou i závody psích surfařů. Ve skutečnosti ti ubozí psy nesurfují, pouze se ti nejšikovnější dokáží udržet na špicce boardu, zatímco jejich páníčkové se snaží udržet board na vlně a co nejméně manévrovat, aby svého psího miláčka neposlali pod hladinu. Popravdě, jen málokterý z pejsků vypadal, že si tuhle absurdnost užívá. Několik nejvyděšenějších chlupáčů odmítalo vůbec opustit pláž a nastoupit na board, zatímco další seskakovali z boardu jakmile z vlny zahlédli blížící se břeh. Domníváme se, že tato disciplína se přinejmenším v Evropě neujme, neboť by záhy po svém uvedení přilákala davy psích ochranářů a následně by ji Evropská komise po boku koridy a kouhoutích zápasů zařadila mezi zakázané kratochvíle. Austrálie je však země drsných mužů a psů a tak bude psí surfing nepochybně alespoň pár dalších let prosperovat a bavit zdejší diváky.
Jen si nejsme jisti, zda jsou stejně nadšení z psího surfování i surfaři lidští. Ani jedna z "lidských" surfovacích disciplin totiž nevyvolala takové pozdvižení a nával na pláži, jako surfování psí. Laskavým vysvětlením tohoto úkazu by však mohlo být nepříznivé počasí: slunce svítilo, moře bylo teplé, na obloze nebyl ani mráček a na stromech se v úplném bezvětří nehýbalo ani listí. Krásné počasí pro lelkování na pláži, ale zcela nevhodné pro surfařský festival - i na malé vlny čekali surfaři celé minuty a tak byl závod pro nadšené fanoušky značně ochuzen. Nám to však pranic nevadilo, jízdy mistrů i na malých vlnách nám přišly obdivuhodné a nedostatek vln nahrazovala skvělá atmosféra v celé Noose.
Debbie dorazila do Noosy
30. března 2017
30. března 2017
Soudě podle významného nárůstu provozu na našem blogu a četných emailových dotazů kamarádů, i česká média zjevně zaznamenala úder cyklonu Debbie na východní část australského pobřeží. Proto zde rovnou píšeme: Jsme naprosto v pořádku a tady v Noose nám nic nehrozí.
Ačkoliv jsou Australané na hurikány zvyklí, Debbie je zjevně i na zdejší poměry výjimečně silná. Poslední týden proběhl ve znamení příprav na její příchod a následky, vše v klidu, systematicky a bez paniky. Nejsilnější část cyklonu udeřila už včera u zhruba tisíc kilometrů vzdálené Airlie Beach. Meteorologové tam naměřili rychlost větru 263 km/hod, což dokonce mírně předčilo i nejvyšší očekávání a škody budou zjevně velmi vysoké. Naštěstí, a s podivem, nebyl nikdo zabit a dosud ani vážně zraněn (výjimkou je bohužel 31-letá turistka z Evropy, která nedbala výzvy neopouštět budovy a jež byla zabita, když bylo její auto podle všeho smeteno vichrem ze silnice).
Od včerejška již Debbie polevuje, bohužel jen velmi pomalu a posouvá se směrem na jih k nám. Díky permanentnímu zpravodajství na všech televizních kanálech, v rádiu a na webu se průběžně dozvídáme, že vážné problémy nastávají až teď, co se oko hurikánu začíná rozpadat. Za první se rozpadá mnohem pomaleji, než meteorologové očekávali, takže silná vichřice se udržuje nad celým územím i nadále. Za druhé, s hurikánem přišla i mohutná tlaková níž a s ní masivní deště. Ve městě Mackay spadlo za posledních 48 hodin přes 110cm srážek (za dva dny by i metr sněhu, natož vody, způsobil kalamitu i v nejedné alspké vesnici zvyklé na návaly sněhu) a po celém východním pobřeží se očekávají záplavy. Několik přehrad ve východním Queenslandu již začalo přetékat a od včerejška bylo evakuováno přes 30 tisíc lidí právě z jejich okolí. Přesto necítíme ze zpráv ani z lidí absolutně žádnou paniku, všichni jsou stoicky klidní a zdejší systém organizace záchranných prací je zjevně dobře připraven.
Dnes brzy ráno jsme dostali ze školy zprávu, že z rozhodnutí vlády zůstanou všechny školy v jižní části Queenslandu uzavřeny, takže ačkoliv venku řádí čerti, děti nadšeně výskaly. Nejsilnější vítr a deště by měli přijít dnes okolo poledne, ale fičí a leje jako z konve už od brzkého rána. Takže poté, co se nám před dvěma lety jen těsně vyhnul tajfun v japonském Kjotu, nakonec přece jen zažijeme opravdový tropický hurikán - ze sucha, bezpečí a pohodlí našeho zděného domu v Noose se na toto dobrodružství skoro až těšíme a čtenářům poskytneme zprávy!
------------------------- Nové zprávy z 31. března -------------------------
Ozýváme se s novými zprávami den poté, co Debbie opustila naše území. Ukázalo se, že náš včerejší optimizmus nebyl na místě. Asi tři hodiny poté, co jsme dopsali předchozí text Debbie udeřila i u nás. Až do zhruba páté hodiny odpolední velmi vydatně pršelo a foukal silný vítr, ale vše bylo v normě a na žádné drama to nevypadalo. Pak se ovšem v několika málo minutách situace dramaticky změnila. Dodatečně jsme se dověděli, že v Noose naměřili vichr o rychlosti 126km/hod. Tyto silné nárazy trvaly jen zhruba 15 minut, ale stačily napáchat hodně škod u nás i v okolí. Nejmenším problémem jsou vyvrácené stromy na zahradách v celé Noose, včetně naší. Celá oblast je bez elektrického proudu, obchody, veřejné budovy i školy zůstavají uzavřeny. Naštěstí nebyla nijak poškozena vodovodní infrastruktura, takže máme tekoucí pitnou vodu a překvapivě fungují už i mobilní telefony. Elektřina by měla podle webu zdejší energetické společnosti být obnovena do neděle, ale od včerejšího večera se všechny odhady o načasování oprav posouvají, takže je možné, že budeme bez proudu delší dobu. Děti jsou ovšem nadšené, protože si svítí čelovkami a svíčkami a můžou neomezeně konzumovat zmrzliny a nanuky z nefungujícího mrazáku, které by jinak čekal odpadkový koš. Počas nejsilnějších nárazů větru do našeho domu zatékalo jako skrze cedník, ale na obhajobu australských stavitelů je nutno říct, že při takovémto vichru a vodorovně padajícím dešti by asi zatékalo i do domů českých. Jelikož to trvalo jen asi hodinu, stačili jsme většinu vody zastavit kýblama a ručníkama, takže žádné vážnější problémy s domem teď řešit nemusíme. Navíc tady v Noose spadlo relativně málo vody, takže na rozdíl od Brisbane nenastaly žádné záplavy. Kolem deváté večer začal vítr zcela ustávat a před půlnocí byl najednou úplný klid. Dnes ráno jsme se zpoceni jak myši (jsme bez elektřiny, takže samozřejmě i bez klimatizace) probudili do krásného prosluněného ráno a jemného vánku. Kdyby z lednice netekla voda a všude kolem nás nebyly zlámané stromy, stěží bychom poznali, že se tady včera dělo něco mimořádného. Kromě dětí: ty jsou vyřízené z nefungující wifi a z toho, že si nemají kde dobít mobily!
PS: Bohužel musíme přiznat, že jsme včera projevili mimořádně špatný odhad situace. Poslouchaje zprávy o tom, že Debbie se již rozpadá a její síla slábne, vyrazil Erich autem pro Davida, který byl na návštěvě u spolužáka v 7 km vzdáleném Marcus Beach. Vítr již sílil a Erich chtěl Davida dostat domů dřív, než se situace o poznání zhorší. Bohužel časování bylo katastrofické. Na cestě zpátky je již zastihly nejsilnější poryvy vichru. Těsně před Noosou jejich auto zasáhlo několik velkých padajících větví, takže David se na Erichův pokyn schoval na podlahu auta. Horší bylo, že na jediné příjezdové scestě do naší čtvrti narazili na spadlé stromy zatarasující cestu. Vzduchem létaly větvě, kolem proletěla dokonce plastová popelnice a za autem v tu chvíli spadly další stromy, takže vrátit se nešlo a vystoupit ven bylo zcela nerozumné. Několik stromů se Erichovi podařilo objet okrajem lesa, ale u největšího už to nešlo. Takže zbývalo jediné: namířit si to autem na korunu spadlého stromu a doufat, že se jim jí podaří projet. Chvíli to vypadalo, že auto zůstane viset na některé z větších větví, podvozek vydával příšerné zvuky, ale nakonec projeli. Po příjezdu domů byli značně otřeseni, stejně jako Sofča a Helča, které už o ně měly strach. Takže k následkům Debbie jsme si přičetli prolákliny, škrábance a další zatím nezjištěné škody na autě a poučení, že počas cyklonu je lepší nechat děti raději neplánovaně přespat u kamarádů, než je za každou cenu vozit domů.
(Záběry z inkriminované jízdy dříve než začaly padat stromy a pohled na vzteklou Debbie z bezpečí našeho domu si můžete prohlédnout zde: Debbie z auta a z domu). Fotografie z dnešního rána doplníme jakmile se obnoví dodávka elektřiny, neboť právě v tuto chvíli nám baterie počítače oznamuje konec ...)
------------------------- Aktuální zprávy z půlnoci 31. března -------------------------
Hurá, elektřina je zpátky! Zase jsme v civilizaci - světla svítí, mrazák mrazí, klimatizace chladí. Dáme si ledové pivo a klimatizaci na noční spaní nastavíme na našich obvyklých 18 stupňů. Debbie byla krátká, ale intenzivní a zase jsme o něco chytřejší.
Ačkoliv jsou Australané na hurikány zvyklí, Debbie je zjevně i na zdejší poměry výjimečně silná. Poslední týden proběhl ve znamení příprav na její příchod a následky, vše v klidu, systematicky a bez paniky. Nejsilnější část cyklonu udeřila už včera u zhruba tisíc kilometrů vzdálené Airlie Beach. Meteorologové tam naměřili rychlost větru 263 km/hod, což dokonce mírně předčilo i nejvyšší očekávání a škody budou zjevně velmi vysoké. Naštěstí, a s podivem, nebyl nikdo zabit a dosud ani vážně zraněn (výjimkou je bohužel 31-letá turistka z Evropy, která nedbala výzvy neopouštět budovy a jež byla zabita, když bylo její auto podle všeho smeteno vichrem ze silnice).
Od včerejška již Debbie polevuje, bohužel jen velmi pomalu a posouvá se směrem na jih k nám. Díky permanentnímu zpravodajství na všech televizních kanálech, v rádiu a na webu se průběžně dozvídáme, že vážné problémy nastávají až teď, co se oko hurikánu začíná rozpadat. Za první se rozpadá mnohem pomaleji, než meteorologové očekávali, takže silná vichřice se udržuje nad celým územím i nadále. Za druhé, s hurikánem přišla i mohutná tlaková níž a s ní masivní deště. Ve městě Mackay spadlo za posledních 48 hodin přes 110cm srážek (za dva dny by i metr sněhu, natož vody, způsobil kalamitu i v nejedné alspké vesnici zvyklé na návaly sněhu) a po celém východním pobřeží se očekávají záplavy. Několik přehrad ve východním Queenslandu již začalo přetékat a od včerejška bylo evakuováno přes 30 tisíc lidí právě z jejich okolí. Přesto necítíme ze zpráv ani z lidí absolutně žádnou paniku, všichni jsou stoicky klidní a zdejší systém organizace záchranných prací je zjevně dobře připraven.
Dnes brzy ráno jsme dostali ze školy zprávu, že z rozhodnutí vlády zůstanou všechny školy v jižní části Queenslandu uzavřeny, takže ačkoliv venku řádí čerti, děti nadšeně výskaly. Nejsilnější vítr a deště by měli přijít dnes okolo poledne, ale fičí a leje jako z konve už od brzkého rána. Takže poté, co se nám před dvěma lety jen těsně vyhnul tajfun v japonském Kjotu, nakonec přece jen zažijeme opravdový tropický hurikán - ze sucha, bezpečí a pohodlí našeho zděného domu v Noose se na toto dobrodružství skoro až těšíme a čtenářům poskytneme zprávy!
------------------------- Nové zprávy z 31. března -------------------------
Ozýváme se s novými zprávami den poté, co Debbie opustila naše území. Ukázalo se, že náš včerejší optimizmus nebyl na místě. Asi tři hodiny poté, co jsme dopsali předchozí text Debbie udeřila i u nás. Až do zhruba páté hodiny odpolední velmi vydatně pršelo a foukal silný vítr, ale vše bylo v normě a na žádné drama to nevypadalo. Pak se ovšem v několika málo minutách situace dramaticky změnila. Dodatečně jsme se dověděli, že v Noose naměřili vichr o rychlosti 126km/hod. Tyto silné nárazy trvaly jen zhruba 15 minut, ale stačily napáchat hodně škod u nás i v okolí. Nejmenším problémem jsou vyvrácené stromy na zahradách v celé Noose, včetně naší. Celá oblast je bez elektrického proudu, obchody, veřejné budovy i školy zůstavají uzavřeny. Naštěstí nebyla nijak poškozena vodovodní infrastruktura, takže máme tekoucí pitnou vodu a překvapivě fungují už i mobilní telefony. Elektřina by měla podle webu zdejší energetické společnosti být obnovena do neděle, ale od včerejšího večera se všechny odhady o načasování oprav posouvají, takže je možné, že budeme bez proudu delší dobu. Děti jsou ovšem nadšené, protože si svítí čelovkami a svíčkami a můžou neomezeně konzumovat zmrzliny a nanuky z nefungujícího mrazáku, které by jinak čekal odpadkový koš. Počas nejsilnějších nárazů větru do našeho domu zatékalo jako skrze cedník, ale na obhajobu australských stavitelů je nutno říct, že při takovémto vichru a vodorovně padajícím dešti by asi zatékalo i do domů českých. Jelikož to trvalo jen asi hodinu, stačili jsme většinu vody zastavit kýblama a ručníkama, takže žádné vážnější problémy s domem teď řešit nemusíme. Navíc tady v Noose spadlo relativně málo vody, takže na rozdíl od Brisbane nenastaly žádné záplavy. Kolem deváté večer začal vítr zcela ustávat a před půlnocí byl najednou úplný klid. Dnes ráno jsme se zpoceni jak myši (jsme bez elektřiny, takže samozřejmě i bez klimatizace) probudili do krásného prosluněného ráno a jemného vánku. Kdyby z lednice netekla voda a všude kolem nás nebyly zlámané stromy, stěží bychom poznali, že se tady včera dělo něco mimořádného. Kromě dětí: ty jsou vyřízené z nefungující wifi a z toho, že si nemají kde dobít mobily!
PS: Bohužel musíme přiznat, že jsme včera projevili mimořádně špatný odhad situace. Poslouchaje zprávy o tom, že Debbie se již rozpadá a její síla slábne, vyrazil Erich autem pro Davida, který byl na návštěvě u spolužáka v 7 km vzdáleném Marcus Beach. Vítr již sílil a Erich chtěl Davida dostat domů dřív, než se situace o poznání zhorší. Bohužel časování bylo katastrofické. Na cestě zpátky je již zastihly nejsilnější poryvy vichru. Těsně před Noosou jejich auto zasáhlo několik velkých padajících větví, takže David se na Erichův pokyn schoval na podlahu auta. Horší bylo, že na jediné příjezdové scestě do naší čtvrti narazili na spadlé stromy zatarasující cestu. Vzduchem létaly větvě, kolem proletěla dokonce plastová popelnice a za autem v tu chvíli spadly další stromy, takže vrátit se nešlo a vystoupit ven bylo zcela nerozumné. Několik stromů se Erichovi podařilo objet okrajem lesa, ale u největšího už to nešlo. Takže zbývalo jediné: namířit si to autem na korunu spadlého stromu a doufat, že se jim jí podaří projet. Chvíli to vypadalo, že auto zůstane viset na některé z větších větví, podvozek vydával příšerné zvuky, ale nakonec projeli. Po příjezdu domů byli značně otřeseni, stejně jako Sofča a Helča, které už o ně měly strach. Takže k následkům Debbie jsme si přičetli prolákliny, škrábance a další zatím nezjištěné škody na autě a poučení, že počas cyklonu je lepší nechat děti raději neplánovaně přespat u kamarádů, než je za každou cenu vozit domů.
(Záběry z inkriminované jízdy dříve než začaly padat stromy a pohled na vzteklou Debbie z bezpečí našeho domu si můžete prohlédnout zde: Debbie z auta a z domu). Fotografie z dnešního rána doplníme jakmile se obnoví dodávka elektřiny, neboť právě v tuto chvíli nám baterie počítače oznamuje konec ...)
------------------------- Aktuální zprávy z půlnoci 31. března -------------------------
Hurá, elektřina je zpátky! Zase jsme v civilizaci - světla svítí, mrazák mrazí, klimatizace chladí. Dáme si ledové pivo a klimatizaci na noční spaní nastavíme na našich obvyklých 18 stupňů. Debbie byla krátká, ale intenzivní a zase jsme o něco chytřejší.
Helenka o Erichovi: "Je to větroplach a zahýbá!"
8. března 2017
8. března 2017
Ano, přiznáváme, při volbě titulku tohoto článku jsme podlehli uboze podlým praktikám bulvárního tisku, jejichž úkolem je přimět čtenáře přečíst sebeblbější článek v očekávání dostatečně šťavnatých zpráv ze života celebrit. Že tady žádné celebrity figurovat nebudou je všem čtenářům předem jasné, a tak tedy vysvětlíme alespoň jak je to s tím větroplašením a zahýbáním.
Poté, co jsme se rozhodli, že odjedeme do Austrálie pojala Helenka nápad. Pramenil z obavy, že Erich, který si v posledních deseti letech nedokázal udržet žádné koníčky, by se mohl v Austrálii prachobyčejně nudit (jak bláhové!). A napadlo ji, že ideálním koníčkem by mohl být kitesurfing, pročež mu pořídila úvodní kurz skisurfingu na Větrném Jeníkově. O blátivém víkendu a zděšené recepční hotelu Chateau Herálec, která byla přesvědčená, že vágus, ze kterého kape bláto, kulhá na levé koleno, klepe se zimou a dožaduje se klíče od pokoje 207, je v lepším případě zoufalý bezdomovec, v horším případě nebezpečný blázen, se rozepisovat nebudeme, neb tento příběh by vystačil na samostatný blog. Podstatné bylo, že Erich v hrubých rysech pochopil, jak funguje kite a podařilo se mu v tamnější vichřici neodledět i s kitem směrem na Humpolec.
Krátce po příjezdu do Austrálie si Erich našel v Noose kitesurfového trenéra a s vervou se pustil do tréninku. Je nutno zdůraznit, že podmínky pro kitesurfing jsou zde dokonalé. Zatímco pokročilí kiteři mohou kdykoliv vyrazit na otevřený oceán (vítr je častý a stálý), pro začátečníky je tady ráj jménem Lake Weyba, sotva deset minut autem od našeho domu. Je to mělké písčité jezero o rozloze kolem 12km čtverečních, a když píšeme mělké, tak myslíme vážně mělké: v žádném bodě není hlubší než jeden metr! Což je pro začátečníky neocenitelné, protože takový začínající kiter počas svých prvních lekcí neustále padá, tahá prkno proti větru a pere se s kitem, k čemuž se náramně hodí mít pod nohama pevnou půdu (zde písek).
Počátky Erichova kitování byly dost bolestivé (modřiny od prkna, na které padal, modřiny od sedáku, který si příliš utahoval, spálená stehna a ruce, která si nenamazal krémem na opalování a navrch dvě zlomená žebra, která dva týdny dost bolela). Nicméně nenechal se odradit a postupně zvládnul a) nastoupit na prkno a zároveň udržet kite ve vzduchu, b) rozjet se z vody a udržet se na prkně a c) ukončit jízdu způsobným položením kitu na vodu místo neřízeného pádu v plné rychlosti. V té době chtěla Helenka ocenit Erichovu snahu a láskyplně mu začala říkat "Ty můj větroplachu!". Bohužel zákeřnou stránkou kitesurfingu je, že vítr obvykle fouká jedním směrem, takže všichni kiteři (nemají-li v úmyslu dojet na surfu do Papui-Nové Guineji) musí v jednu chvíli udělat otočku a nechat se táhnout zpátky odkud právě přijeli. No a právě takovéto otočky Erichovi dost dlouho nešly, ačkoliv v podání jeho trenéra nic jednoduššího na kitu dělat nejde. Smutně a frustrovaně se vracel domů z jezera a u večeře vzdychal, že stále nezahýbá. (Zvídavý čtenář se v tuto chvíli zajisté ptá, jak je tedy možné, že je Erich nadále v Austrálii a ne v Papui-Nové Guineji, takže na vysvětlenou uvádíme, že na konci každé jízdy jedním směrem sebou Erich švihl jak čulibrk do vody, tam si ve stavu lehce utopeném obrátil kite zpátky a nechal se z vody vytáhnout pro jízdu opačným směrem. Tento styl jízdy měl dvě výhody: a) mezi všemi ostatními "zahýbajícími" kitery Helenka svého muže vždy spolehlivě poznala díky masivním gejzírům vody, které jeho jízdu i z dálky doprovázely a b) Erich v Austrálii nikdy neměl rýmu, neboť průplach nosních dutin a přilehlých částí mozku slanou vodou se zdá být proti rýmě stoprocentně účinnou prevencí.)
Nicméně, um nakonec zvítězil nad hmotou a po mnoha a mnoha čulibrcích Erich zvládnul svoji první otočku a pak další a další, až začal jezdit jako ostatní kiteři (s tím se bohužel také dostavila první rýma, ale to Erich bral jako přijatelnou cenu za pokrok) a Helenka mu u večeře ještě laskavěji řekla: "Ty můj větroplachu, už mi i zahýbáš!" (no řekněte, kdo by si takovou manželku nepřál!?). Následovaly jízdy za dohledu trenéra na Noosa River (dokonalý vítr v široké deltě, žádné vlny, ale zákeřný tok řeky proti směru větru, tj. když sebou takový kiter na řece švihne do vody a neudrží prkno, plave kiter tažený kitem do vnitrozemí, zatímco prkno unáší řeka do oceánu ... a to je dost blbý!) a jako vyvrcholení celé přípravy skupinový "Downwinder". To je jízda na otevřeném oceánu, kdy se na kite nastoupí na Sunshine Beach a po zhruba hodině jízdy po směru větru se vystoupí na 12km vzdálené Peregian Beach. Ačkoliv se Erich na tuto událost cítil připraven, opak byl pravdou. K obvyklým startům z vody a otočkám bylo totiž nutné zvládnout nejen dvoumetrové vlny (to ještě jakž takž šlo) ale v první řadě bezchybnou jízdu mezi číhajícími žraloky! Zdejší vám sice budou říkat, že tady žádní žraloci nejsou a statistika bude chrlit důkazy o tom, že v naší části Queenslandu nebyl vážný útok žraloka zaznamenán již mnoho let, ale zdatný instikt suchozemce Erichovi jasně ukazoval žraločí ploutev za každou vlnou. Krátce řečeno, po hodině jízdy se Erich zhroutil na pláž v Peregian Beach a jen poslední zbytky důstojnosti mu zabránili, aby před svými kolegy-větroplachy nepozvracel návětrnou část pláže. Alespoň pro tuto chvíli tedy Erich výzvy trenéra na další downwinder skromně odmítá s vysvětlením, že musí a) vypravit děti do školy, b) uvařit oběd, c) odvézt tchýni na letiště, d) účastnit se porady dobrovolníků ve školě apod. (flexibilně podle toho, ve které denní době se downwinder koná) a radostně se věnuje svému větroplašení a zahýbání na jezeře a řece.
Poté, co jsme se rozhodli, že odjedeme do Austrálie pojala Helenka nápad. Pramenil z obavy, že Erich, který si v posledních deseti letech nedokázal udržet žádné koníčky, by se mohl v Austrálii prachobyčejně nudit (jak bláhové!). A napadlo ji, že ideálním koníčkem by mohl být kitesurfing, pročež mu pořídila úvodní kurz skisurfingu na Větrném Jeníkově. O blátivém víkendu a zděšené recepční hotelu Chateau Herálec, která byla přesvědčená, že vágus, ze kterého kape bláto, kulhá na levé koleno, klepe se zimou a dožaduje se klíče od pokoje 207, je v lepším případě zoufalý bezdomovec, v horším případě nebezpečný blázen, se rozepisovat nebudeme, neb tento příběh by vystačil na samostatný blog. Podstatné bylo, že Erich v hrubých rysech pochopil, jak funguje kite a podařilo se mu v tamnější vichřici neodledět i s kitem směrem na Humpolec.
Krátce po příjezdu do Austrálie si Erich našel v Noose kitesurfového trenéra a s vervou se pustil do tréninku. Je nutno zdůraznit, že podmínky pro kitesurfing jsou zde dokonalé. Zatímco pokročilí kiteři mohou kdykoliv vyrazit na otevřený oceán (vítr je častý a stálý), pro začátečníky je tady ráj jménem Lake Weyba, sotva deset minut autem od našeho domu. Je to mělké písčité jezero o rozloze kolem 12km čtverečních, a když píšeme mělké, tak myslíme vážně mělké: v žádném bodě není hlubší než jeden metr! Což je pro začátečníky neocenitelné, protože takový začínající kiter počas svých prvních lekcí neustále padá, tahá prkno proti větru a pere se s kitem, k čemuž se náramně hodí mít pod nohama pevnou půdu (zde písek).
Počátky Erichova kitování byly dost bolestivé (modřiny od prkna, na které padal, modřiny od sedáku, který si příliš utahoval, spálená stehna a ruce, která si nenamazal krémem na opalování a navrch dvě zlomená žebra, která dva týdny dost bolela). Nicméně nenechal se odradit a postupně zvládnul a) nastoupit na prkno a zároveň udržet kite ve vzduchu, b) rozjet se z vody a udržet se na prkně a c) ukončit jízdu způsobným položením kitu na vodu místo neřízeného pádu v plné rychlosti. V té době chtěla Helenka ocenit Erichovu snahu a láskyplně mu začala říkat "Ty můj větroplachu!". Bohužel zákeřnou stránkou kitesurfingu je, že vítr obvykle fouká jedním směrem, takže všichni kiteři (nemají-li v úmyslu dojet na surfu do Papui-Nové Guineji) musí v jednu chvíli udělat otočku a nechat se táhnout zpátky odkud právě přijeli. No a právě takovéto otočky Erichovi dost dlouho nešly, ačkoliv v podání jeho trenéra nic jednoduššího na kitu dělat nejde. Smutně a frustrovaně se vracel domů z jezera a u večeře vzdychal, že stále nezahýbá. (Zvídavý čtenář se v tuto chvíli zajisté ptá, jak je tedy možné, že je Erich nadále v Austrálii a ne v Papui-Nové Guineji, takže na vysvětlenou uvádíme, že na konci každé jízdy jedním směrem sebou Erich švihl jak čulibrk do vody, tam si ve stavu lehce utopeném obrátil kite zpátky a nechal se z vody vytáhnout pro jízdu opačným směrem. Tento styl jízdy měl dvě výhody: a) mezi všemi ostatními "zahýbajícími" kitery Helenka svého muže vždy spolehlivě poznala díky masivním gejzírům vody, které jeho jízdu i z dálky doprovázely a b) Erich v Austrálii nikdy neměl rýmu, neboť průplach nosních dutin a přilehlých částí mozku slanou vodou se zdá být proti rýmě stoprocentně účinnou prevencí.)
Nicméně, um nakonec zvítězil nad hmotou a po mnoha a mnoha čulibrcích Erich zvládnul svoji první otočku a pak další a další, až začal jezdit jako ostatní kiteři (s tím se bohužel také dostavila první rýma, ale to Erich bral jako přijatelnou cenu za pokrok) a Helenka mu u večeře ještě laskavěji řekla: "Ty můj větroplachu, už mi i zahýbáš!" (no řekněte, kdo by si takovou manželku nepřál!?). Následovaly jízdy za dohledu trenéra na Noosa River (dokonalý vítr v široké deltě, žádné vlny, ale zákeřný tok řeky proti směru větru, tj. když sebou takový kiter na řece švihne do vody a neudrží prkno, plave kiter tažený kitem do vnitrozemí, zatímco prkno unáší řeka do oceánu ... a to je dost blbý!) a jako vyvrcholení celé přípravy skupinový "Downwinder". To je jízda na otevřeném oceánu, kdy se na kite nastoupí na Sunshine Beach a po zhruba hodině jízdy po směru větru se vystoupí na 12km vzdálené Peregian Beach. Ačkoliv se Erich na tuto událost cítil připraven, opak byl pravdou. K obvyklým startům z vody a otočkám bylo totiž nutné zvládnout nejen dvoumetrové vlny (to ještě jakž takž šlo) ale v první řadě bezchybnou jízdu mezi číhajícími žraloky! Zdejší vám sice budou říkat, že tady žádní žraloci nejsou a statistika bude chrlit důkazy o tom, že v naší části Queenslandu nebyl vážný útok žraloka zaznamenán již mnoho let, ale zdatný instikt suchozemce Erichovi jasně ukazoval žraločí ploutev za každou vlnou. Krátce řečeno, po hodině jízdy se Erich zhroutil na pláž v Peregian Beach a jen poslední zbytky důstojnosti mu zabránili, aby před svými kolegy-větroplachy nepozvracel návětrnou část pláže. Alespoň pro tuto chvíli tedy Erich výzvy trenéra na další downwinder skromně odmítá s vysvětlením, že musí a) vypravit děti do školy, b) uvařit oběd, c) odvézt tchýni na letiště, d) účastnit se porady dobrovolníků ve školě apod. (flexibilně podle toho, ve které denní době se downwinder koná) a radostně se věnuje svému větroplašení a zahýbání na jezeře a řece.
Únorový pall-mall
2. března 2017
2. března 2017
V únoru jsme nikam necestovali, neb školní absenci dětí si odkládáme na důležité výlety v následujících měsících, avšak nuda tady nebyla, protože cestovali jiní k nám. Hned po našem návratu z Nového Zélandu přijeli Křížkovi a zdrželi se dva týdny. Davídek si užil svého nejlepšího kamaráda Kubíka a Zdendu juniora, my zase večery u vína s Janou a Zdeňkem seniorem.
Kromě toho, že nás Křížkovi obohatili o tipy na několik inspirativních výletů, které stihli oni ve dvou týdnech, zatímco my v našich šesti měsísích ještě ne (ze všeho nejvíc potápění na korálovém útesu na Lady Elliot Island), bylo zážitkem dělat jim společnost při jejich nadšeném prvním koupání v Austrálii, které bylo provázeno trojím zásahem záchranářů.
Poté, co Křížkovi odcestovali, přijela Helenčina maminka Blanka. Strávila s námi necelé tři týdny a kromě pohody a knih přivezla rohlíky ... ano rohlíky! Přestože tady v Noose můžete koupit jakékoliv pečivo, na jaké si vzpomenete, rohlíky jediné tady nikdo nepeče a David si po nich sem-tam zasteskne. A tak dostala babička bojový úkol několik jich dovézt. Tři pytlíky, které zdárně zvládly cestu z Prahy přes Seoul vydržely všehovšudy dva dny. David i Sofča se do nich pustili, jakoby několik dnů nejedli a babička si tak u dětí náramně šplhla. Jen o málo jinak to bylo s žaludkama Ericha a Helenky. Babička skvěle vaří a naše dosavadní pokusy o svíčkovou s knedlíkama nedopadly nijak přesvědčivě, takže zůstalo na Blance, aby situaci zachránila. Našim stolem se tedy v uplynulých týdnech promenovala luxusní svíčková, segedínský guláš, kuře na paprice a mamutí porce knedlíků, které se snědly vždy do posledního kousku, bez ohledu na megadávky, které Blanka neustále zvyšovala. Tyto bakchanálie samozřejmě nezůstaly bez následků. Kromě probděných nocí s přecpanými žaludky nás v následujícíh týdnech čeká odvykací kůra, abychom se zbavili knedlíků a ostatních dobrot, jež se nám zdárně usadili ve středních částech našich těl. Každopádně, Blanka sem nepřijela kvůli vaření, ale aby si užila děti a viděla trochu Austrálie. Počasí bylo celou dobu - ostatně jako zde neustále - příznivé a tak si Blanka s Helenkou udělali několik výletů po okolí: tradičně Frazer Island, Noosa National Park, Everglades, člunem po Noosa River, společně s dětma Australia ZOO a pár procházek po Noose. Kromě toho Blanka doprovodila děti na všechny kroužky, včetně nedělních Nippers a po večerech jim četla Robinsona Crusoe (jak Blanka tak děti zdárně překonali první kapitolu s osmistránkovým popisem technických prvků plachetnice, na které Robinson následně ztroskotal a tak si již další večery všichni tři užívali zajímavější kapitoly o životě ztroskotance). A co nás všechny bavilo po večerech před čtením Robinsona byla hra "Česko" - společenská hra pro celou rodinu, ve které jsme všichni proti sobě bojovali o to, kdo zná nejvíce reálií z historie, kultury, geografie, sportu, vědy a přírody Česka (např.: "Ve kterém jazyce se v českých zemích obvykle vedla kázání v 10. století?" ... a) latině, b) němčině, c) staroslověnštině ... správnou odpověď najdete na konci kapitoly). Blanka excelovala v kultuře a historii, Erich i Helča plavali v české geografii, David překvapoval nejednou správnou odpovědí (obvykle následovanou typickou konverzací: "Jaks to věděl Davídku?" ... "To jsem četl v Ábíčku.") a Sofča většinou vyhrávala, ačkoliv většinu odpovědí vylučovací metodou jen hádala. Vítěz každého večera slavil a my ostatní jsme svoji prohru zvládli nést povětšinou s hrdostí. Takto nám tři týdny s Blankou utekly až příliš rychle a po jejím odletu jsme sice opustili knedlíkové hody, ale udrželi tradici večerního Česka a Robinsona.
Na co nesmíme ve zdejším zápisu zapomenout jsou Helenčiny narozeniny. Ano, 1. března Helenka opět oslavila své 18. narozeniny, a tentokrát šlo již o jejich 28. výročí! Oslavili jsme je společně s Blankou v Thomas Corner Eatery a naštěstí se to obešlo s decentní svíčkou na dezertu a bez hlučného "Happy Birthday to you ..." zpívaného obsluhou restaurace. Večeře byla moc pohodová a Helču čeká jako dárek den odpočinku a masáží v nedalekém relaxačním centru Ikatan.
Z ostatních únorových událostí zmíníme ještě dvě: David byl povýšen z plaveckého družstva Crayfish do Bronze Squad a to ho nakoplo k pokračování v plaveckém tréninku, který ho ze všech sportů baví nejméně. Vzhledem k tomu, že má třikrát týdně tenisový trénink, jednou plavání, jednou fotbal, jednou atletiku a k tomu nedělní Nippers, má nárok vyjednávat o úlevě, ale nakonec nás potěšil tím, že se i v plavání rozhodl pokračovat. Jistou úlevou je nepochybně konec Nippers, které jsme ovšem melancholicky oplakali. Minulou něděli probehnul poslední trénink tohoto nejvíce australského ze všech tréninků a další kolo začne znovu až v září. Je nám po této pěkné tradici smutno, ale utěšujeme se tím, že po měsících můžeme v něděli spát do pozdního dopoledne, což není vůbec k zahození.
(Pokud jste - ovlivněni matnými vzpomínkami na hodiny dějepisu o husitech a Husově liturgické náklonnosti k srozumitelné češtině - stejně jako my na otázku ze hry Česko sebejistě odpověděli "a) latině", mýlili jste se. Správná odpověď je staroslověnština".)
Kromě toho, že nás Křížkovi obohatili o tipy na několik inspirativních výletů, které stihli oni ve dvou týdnech, zatímco my v našich šesti měsísích ještě ne (ze všeho nejvíc potápění na korálovém útesu na Lady Elliot Island), bylo zážitkem dělat jim společnost při jejich nadšeném prvním koupání v Austrálii, které bylo provázeno trojím zásahem záchranářů.
Poté, co Křížkovi odcestovali, přijela Helenčina maminka Blanka. Strávila s námi necelé tři týdny a kromě pohody a knih přivezla rohlíky ... ano rohlíky! Přestože tady v Noose můžete koupit jakékoliv pečivo, na jaké si vzpomenete, rohlíky jediné tady nikdo nepeče a David si po nich sem-tam zasteskne. A tak dostala babička bojový úkol několik jich dovézt. Tři pytlíky, které zdárně zvládly cestu z Prahy přes Seoul vydržely všehovšudy dva dny. David i Sofča se do nich pustili, jakoby několik dnů nejedli a babička si tak u dětí náramně šplhla. Jen o málo jinak to bylo s žaludkama Ericha a Helenky. Babička skvěle vaří a naše dosavadní pokusy o svíčkovou s knedlíkama nedopadly nijak přesvědčivě, takže zůstalo na Blance, aby situaci zachránila. Našim stolem se tedy v uplynulých týdnech promenovala luxusní svíčková, segedínský guláš, kuře na paprice a mamutí porce knedlíků, které se snědly vždy do posledního kousku, bez ohledu na megadávky, které Blanka neustále zvyšovala. Tyto bakchanálie samozřejmě nezůstaly bez následků. Kromě probděných nocí s přecpanými žaludky nás v následujícíh týdnech čeká odvykací kůra, abychom se zbavili knedlíků a ostatních dobrot, jež se nám zdárně usadili ve středních částech našich těl. Každopádně, Blanka sem nepřijela kvůli vaření, ale aby si užila děti a viděla trochu Austrálie. Počasí bylo celou dobu - ostatně jako zde neustále - příznivé a tak si Blanka s Helenkou udělali několik výletů po okolí: tradičně Frazer Island, Noosa National Park, Everglades, člunem po Noosa River, společně s dětma Australia ZOO a pár procházek po Noose. Kromě toho Blanka doprovodila děti na všechny kroužky, včetně nedělních Nippers a po večerech jim četla Robinsona Crusoe (jak Blanka tak děti zdárně překonali první kapitolu s osmistránkovým popisem technických prvků plachetnice, na které Robinson následně ztroskotal a tak si již další večery všichni tři užívali zajímavější kapitoly o životě ztroskotance). A co nás všechny bavilo po večerech před čtením Robinsona byla hra "Česko" - společenská hra pro celou rodinu, ve které jsme všichni proti sobě bojovali o to, kdo zná nejvíce reálií z historie, kultury, geografie, sportu, vědy a přírody Česka (např.: "Ve kterém jazyce se v českých zemích obvykle vedla kázání v 10. století?" ... a) latině, b) němčině, c) staroslověnštině ... správnou odpověď najdete na konci kapitoly). Blanka excelovala v kultuře a historii, Erich i Helča plavali v české geografii, David překvapoval nejednou správnou odpovědí (obvykle následovanou typickou konverzací: "Jaks to věděl Davídku?" ... "To jsem četl v Ábíčku.") a Sofča většinou vyhrávala, ačkoliv většinu odpovědí vylučovací metodou jen hádala. Vítěz každého večera slavil a my ostatní jsme svoji prohru zvládli nést povětšinou s hrdostí. Takto nám tři týdny s Blankou utekly až příliš rychle a po jejím odletu jsme sice opustili knedlíkové hody, ale udrželi tradici večerního Česka a Robinsona.
Na co nesmíme ve zdejším zápisu zapomenout jsou Helenčiny narozeniny. Ano, 1. března Helenka opět oslavila své 18. narozeniny, a tentokrát šlo již o jejich 28. výročí! Oslavili jsme je společně s Blankou v Thomas Corner Eatery a naštěstí se to obešlo s decentní svíčkou na dezertu a bez hlučného "Happy Birthday to you ..." zpívaného obsluhou restaurace. Večeře byla moc pohodová a Helču čeká jako dárek den odpočinku a masáží v nedalekém relaxačním centru Ikatan.
Z ostatních únorových událostí zmíníme ještě dvě: David byl povýšen z plaveckého družstva Crayfish do Bronze Squad a to ho nakoplo k pokračování v plaveckém tréninku, který ho ze všech sportů baví nejméně. Vzhledem k tomu, že má třikrát týdně tenisový trénink, jednou plavání, jednou fotbal, jednou atletiku a k tomu nedělní Nippers, má nárok vyjednávat o úlevě, ale nakonec nás potěšil tím, že se i v plavání rozhodl pokračovat. Jistou úlevou je nepochybně konec Nippers, které jsme ovšem melancholicky oplakali. Minulou něděli probehnul poslední trénink tohoto nejvíce australského ze všech tréninků a další kolo začne znovu až v září. Je nám po této pěkné tradici smutno, ale utěšujeme se tím, že po měsících můžeme v něděli spát do pozdního dopoledne, což není vůbec k zahození.
(Pokud jste - ovlivněni matnými vzpomínkami na hodiny dějepisu o husitech a Husově liturgické náklonnosti k srozumitelné češtině - stejně jako my na otázku ze hry Česko sebejistě odpověděli "a) latině", mýlili jste se. Správná odpověď je staroslověnština".)
Australia Day
26. ledna 2017
26. ledna 2017
Aby se školáci ani dospělí po dlouhých prázdninách hned první týden přespříliš neunavili, je tu státní svátek Australia Day. Letos vyšel na čtvrtek prvního školního týdne. Na dotaz, cože se v tento zjevně slavný den oslavuje jsme dostávali většinou odpověď v tom smyslu, že to je státní svátek Austrálie, počas kterého se nepracuje, ale oslavuje. Tak jsme si ho vygooglili. Ve zkratce: v tento den Australani oslavují vylodení první osídlovací výpravy na australskou pevninu v roce 1788.
Do Austrálie se v květnu 1787 vypravilo 11 lodí z Velké Británie plných odsouzenců, vojáků i dobrovolníků. Překvapivě to vzali přes Jižní Ameriku, následně kolem Cape Hope a 18. ledna zakotvili v australském zálivu Botany Bay, který se ovšem kvůli nehostinným mokřadům k osídlení nehodil. Pár dní bojovali s bouřkovým počasím, když ovšem u pobřeží zpozorovali dvě francouzké lodě (je někdo z čtenářů překvapen?) nedbali na počasí a přes pokračující vichřici se jedné z lodí podařilo doplout do sousedního zálivu jménem Sydney Cove. Tam pod vedením kapitána výpravy Artura Phillipa vztyčili britskou vlajku, čímž světu oznámili, že jimi osídlené území od té doby náleží anglickému králi Jiřímu III a založili kolonii New South Wales.
My jsme, jako nejspíš všichni obyvatelé Queenslandu, tento svátek oslavili na pláži s australskými známými a kamarády, kteří byli tak hodní, že nás vzali do party. Párty začala v osm ráno (ne, to se nás opravdu netýkalo, jako obvykle jsme dorazili odpoledne) a šlo o souvislý tok grilování, surfování, povídání, popíjení převážně piva, plavání a hudby - děti i my dospělí jsme si to náramně užili a líto nám je pouze to, že osídlení Řípa není spojeno s podobnou letní plážovou pohodou.
Do Austrálie se v květnu 1787 vypravilo 11 lodí z Velké Británie plných odsouzenců, vojáků i dobrovolníků. Překvapivě to vzali přes Jižní Ameriku, následně kolem Cape Hope a 18. ledna zakotvili v australském zálivu Botany Bay, který se ovšem kvůli nehostinným mokřadům k osídlení nehodil. Pár dní bojovali s bouřkovým počasím, když ovšem u pobřeží zpozorovali dvě francouzké lodě (je někdo z čtenářů překvapen?) nedbali na počasí a přes pokračující vichřici se jedné z lodí podařilo doplout do sousedního zálivu jménem Sydney Cove. Tam pod vedením kapitána výpravy Artura Phillipa vztyčili britskou vlajku, čímž světu oznámili, že jimi osídlené území od té doby náleží anglickému králi Jiřímu III a založili kolonii New South Wales.
My jsme, jako nejspíš všichni obyvatelé Queenslandu, tento svátek oslavili na pláži s australskými známými a kamarády, kteří byli tak hodní, že nás vzali do party. Párty začala v osm ráno (ne, to se nás opravdu netýkalo, jako obvykle jsme dorazili odpoledne) a šlo o souvislý tok grilování, surfování, povídání, popíjení převážně piva, plavání a hudby - děti i my dospělí jsme si to náramně užili a líto nám je pouze to, že osídlení Řípa není spojeno s podobnou letní plážovou pohodou.
Jsme zpátky z Nového Zélandu, dětem začal nový školní rok
23. ledna 2017
23. ledna 2017
Letní prázdniny skončily! 23. ledna dětem začala škola. Zdejší kalendářní rok se na rozdíl od severní polokoule shoduje s rokem školním, takže děti se nám posunuly do vyšších tříd, nového kolektivu a k novým učitelům.
Je zvykem zdejší školy přeskládat s novým rokem kolektiv všech tříd, takže David i Sofča napjatě očekávali, jestli zůstanou ve svých třídách s nejlepšími kamarády z předchozího roku. David je zcela spokojen, neboť zůstal s oblíbenými kamarády Jamiem, Eddiem i Zacem. Sofča byla zprvu trochu přešlá, protože jejich partička šesti holek byla rozstřelena do tří tříd (podezíráme učitele, že to byl záměr, vzhledem k tomu, že to byla partička pěkně vypečená) a Sofče zůstala ve třídě jen Jollie. Naštěstí hned první týden se ukázalo, že tato šestice si vystačí i v různých třídách a od té doby jen ze záklonu sledujeme, jak si holky dohadují sleepovers mezi sebou na týdny dopředu. Takže všechno je jak má být a Sofča jen září spokojeností.
Po skoro dvou měsících na cestách jsme se do Noosy moc těšili, ačkoli musíme přiznat, že pohodlí karavanu a kempů na Novém Zélandu bylo natolik příjmené, že bychom bez váhání všichni čtyři v nomádském stylu alespoň další měsíc pokračovali. Takže pokud kdokoliv z čtenářů tohoto blogu uvažuje o cestě na Nový Zéland v rodinné sestavě s dětmi, nadšeně tuto formu dovolené doporučujeme a rádi poskytneme tipy a rady.
PS: Více informací o našich cestách v předchozích dvou měsících - Melbourne, Victoria, Buffalo Mountain National Park a Nový Zéland - (snad již) brzy poskytneme v sekci "Cestopisy".
Je zvykem zdejší školy přeskládat s novým rokem kolektiv všech tříd, takže David i Sofča napjatě očekávali, jestli zůstanou ve svých třídách s nejlepšími kamarády z předchozího roku. David je zcela spokojen, neboť zůstal s oblíbenými kamarády Jamiem, Eddiem i Zacem. Sofča byla zprvu trochu přešlá, protože jejich partička šesti holek byla rozstřelena do tří tříd (podezíráme učitele, že to byl záměr, vzhledem k tomu, že to byla partička pěkně vypečená) a Sofče zůstala ve třídě jen Jollie. Naštěstí hned první týden se ukázalo, že tato šestice si vystačí i v různých třídách a od té doby jen ze záklonu sledujeme, jak si holky dohadují sleepovers mezi sebou na týdny dopředu. Takže všechno je jak má být a Sofča jen září spokojeností.
Po skoro dvou měsících na cestách jsme se do Noosy moc těšili, ačkoli musíme přiznat, že pohodlí karavanu a kempů na Novém Zélandu bylo natolik příjmené, že bychom bez váhání všichni čtyři v nomádském stylu alespoň další měsíc pokračovali. Takže pokud kdokoliv z čtenářů tohoto blogu uvažuje o cestě na Nový Zéland v rodinné sestavě s dětmi, nadšeně tuto formu dovolené doporučujeme a rádi poskytneme tipy a rady.
PS: Více informací o našich cestách v předchozích dvou měsících - Melbourne, Victoria, Buffalo Mountain National Park a Nový Zéland - (snad již) brzy poskytneme v sekci "Cestopisy".
Vysílání je přerušeno ... chyba není ve vašem přijímači
18. ledna 2017
18. ledna 2017
Pokud jste natolik věrnými fandy našeho blogu, že jste ho v posledním měsíci navštívili více než jednou, nejspíše jste si všimli, že novinkami nehýří. Tato prodleva v aktualizaci našich stránek není způsobena neoumluvitelnou leností jejího správce, nýbrž nabitým cestovním rozvrhem naší rozvrkočené výpravy. Od 12. prosince, kdy nám - již opět - začaly letní prázdniny, jsme totiž strávili nejdříve deset dní průzkumem poklidného Melbourne, následoval parádní vánoční týden s kamarády Jimem, Glenice a dvouletým Darcym na jejich farmě u Buffalo Mountain na severu australské Victorie, poté dvoudenní přebalení kufrů v Noose spojené s neplánovanou, nicméně o to povedenější silvestrovskou oslavou s kamarády Veselými (oslava byla opravdu veselá, ne tolik již následné opilecké ráno) a hned 2. ledna jsme seděli v letadle na lince z Brisbane do Aucklandu. Od té doby žijeme v karavanu a nesmírně si užíváme náš cikánský život na Novém Zélandu. Ovšem mezi denními tůrami, dlouhými přesuny, doplňováním zásob, podvečerním grilováním v kempech a ranním vynášením chemické toalety, se správci nedostává dostatek času na aktualizaci rodinného webu. Jelikož ovšem i australské letní prázdniny dojdou jednoho dve svého konce - stane se tak 22. ledna - pevně věříme, že v týdnech po tomto neblahém termínu si najdeme čas o naší cestě poskytnout rozsáhlou zprávu. Děkujeme za vaši trpělivost!
Vánoce po australsku
24.-29. prosince 2016
24.-29. prosince 2016
Vánoce v Austrálii přicházejí zároveň se začátkem léta a dvouměsíčními letními prázdninami. Pro nás to je samozřejmě čas k cestování. Spojili jsme tedy plán prozkoumat Melbourne a jeho okolí s pozváním strávit Vánoce s kamarády McLellanovými na jejich farmě u Mount Buffalo (o naší cestě do Melbourne můžete číst zde).
A tak jsme 24. prosince vyrazili z Melbourne po dálnici M31 ke zhruba tři a půl hodiny vzdálenému městečku Bright v Mount Buffalo National Park, u něhož se farma nachází. Ačkoliv na ní kdysi Jim zkoušel pěstovat chmel a na okolních loukách se pase pár ovcí, o které se Jimovi stará soused farmář, ve skutečnosti nejde o farmu, ale o vymazlené letní sídlo, kam Jim, Glenice a jejich dvouletý Darcy utíkají odpočívat z rušného Sydney, kde přes týden žijí a pracují. Na naše otázky, zda opravdu nemají lepší plány, než strávit intimní Vánoce s námi, Glenice i Jim opakovaně odpověděli, že rozhodně ne, takže jsme jejich pozvání radostně přivítali a s kufry plnými dárků pro Darcyho i naše děti jsme vyrazili na cestu.
Vánoce v Austrálii probíhají trochu jinak, než ty naše tradiční zimní. Tím nemyslíme jen počasí, které se znamenitě hodilo k cachtání ve vlahých horských tůňkách zdejšího národního parku. Večeře 24. prosince byla "jen" relaxovanou přípravou na rozbalování dárků následující ráno. Než však rozrušené a nedočkavé děti ulehly ke spánku, bylo nutné připravit vše pro noční návštěvu Santa Clause. Ten přicházi vždy v noci na 25. prosince komínem, a aby se dostavil, musí nejdříve děti a dospelí ke krbu naaranžovat mrkve a mléko pro Santovy soby (znejistělý autor tohoto článku konzultoval ypsilony v této větě se zbytkem výpravy a došel k názoru, že se má řídit vzorem "pán") a sušenky pro Santu. Těsně před půlnocí bylo vše připraveno, děti byly konečně bez zjevného násilí zahnány do postele a dospělý zbytek výpravy začal ze svých skrýší vytahovat pytle a krabice s dárky a aranžovat je pod pravou vánoční borovici. (Poznámka na okraj: vánoční borovice se dají sehnat i v Austrálii, avšak obzvláště na severu se jejich životnost pohybuje kolem pěti dnů - poté mohou sloužit jako dokonale vysušená štroudev leda k podpalu v krbu - takže si je pořizuje málokdo a místo nich obvykle volí borovici čínskou, latinsky Pinus plasticus. Takže Jimova skutečná třímetrová borovice nás rozněžnila a Jimovi vysloužila u Davídka nekonečný obdiv poté, co zjistil, že ji Jim pilou načerno skolil v sousedícím národním parku).
Skutečné Vánoce tedy propukly až ráno 25. prosince. Děti v pyžamech vyběhly z postelí, zkontrolovaly kolik mrkví, sušenek a mléka sežrali soby a Santa Claus (mrkve snědla potají Helenka ještě večer před spaním, sušenky Erich k předčasné snídani a kus mléka si dal Jim, takže vše bylo jak mělo být). A pak už se tahaly krabice a pytle zpod stromu a balící papír lítal až do kuchyně. Radost nebrala konce, protože Santa splnil největší přání ze seznamu, který děti promýšlely a sepisovaly už od září. Poté co byly všechny dárky rozbaleny a vyzkoušeny, nastal čas pro pozdní vánoční oběd. (Opět poznámka na okraj: při traumatizující vzpomínce na naše dětství si nemůžeme vynachválit australské vánoční pořadí "nejdříve dárky, potom oběd", které ostře kontrastuje se středoevropským "nejdříve rodinná večeřě, pak dárky", doprovázené typickou konverzací, jako například: "Ne, dokud nedojíš toho kapra, žádné dárky se rozbalovat nebudou!", nebo "Sedni si zpátky ke stolu, babička ještě nedojedla dezert!"). Tradiční vánoční kapr se zde samozřejmě nekoná (Australani, stejně jako příslušnící ostatních přímořských zemí považují kapra za nejedlou rybu, vhodnou pouze k ozdobě japonských jezírek či jako zdroj krmných směsí pro ryby významně chutnější) a vánoční tabuli obvykle vévodí do křupava opečená šunka velikosti nákladního auta (takže už víme, proč mají Australani v kuchyních trouby, ve kterých by se směle dal péct mamut) a dezert jménem Pavlova. (Čtenáři prominou další poznámku na okraj: Pavlova je pro Australany něco jako apfelstrudel pro Rakušany, tj. národní poklad. Je to ikonický australský dezert, který byl poprvé vyroben v roce 1926 na počest astraulsko-novozélendského turné slavné ruské baleriny Anny Pavlovy a od té doby ho najdete v tisíci variacích v každé kavárně, cukrárně, či na vánočním stole. Podobně jako se ale Němci a Rakušani přou o to, kdo vlastně vymyslel apfelstrudel, se o Pavlovu hádají Australani s Novozélenďanama a na téma, kdo první upekl Pavlovu napsali obě strany nejednu stať a několik knih ... spor tak zůstává nadále otevřen). Oběd byl výtečný, nálada slavnostní a pohodová a tak nezbývalo než uklidit ze stolu a ukončit krásný vánoční den typicky australsky: zabalili jsme plavky, namazali se opalovacím krémem a vyrazili se koupat do nedalekého Brightu. Krásné australské Vánoce jsme si lépe užít nemohli!
A tak jsme 24. prosince vyrazili z Melbourne po dálnici M31 ke zhruba tři a půl hodiny vzdálenému městečku Bright v Mount Buffalo National Park, u něhož se farma nachází. Ačkoliv na ní kdysi Jim zkoušel pěstovat chmel a na okolních loukách se pase pár ovcí, o které se Jimovi stará soused farmář, ve skutečnosti nejde o farmu, ale o vymazlené letní sídlo, kam Jim, Glenice a jejich dvouletý Darcy utíkají odpočívat z rušného Sydney, kde přes týden žijí a pracují. Na naše otázky, zda opravdu nemají lepší plány, než strávit intimní Vánoce s námi, Glenice i Jim opakovaně odpověděli, že rozhodně ne, takže jsme jejich pozvání radostně přivítali a s kufry plnými dárků pro Darcyho i naše děti jsme vyrazili na cestu.
Vánoce v Austrálii probíhají trochu jinak, než ty naše tradiční zimní. Tím nemyslíme jen počasí, které se znamenitě hodilo k cachtání ve vlahých horských tůňkách zdejšího národního parku. Večeře 24. prosince byla "jen" relaxovanou přípravou na rozbalování dárků následující ráno. Než však rozrušené a nedočkavé děti ulehly ke spánku, bylo nutné připravit vše pro noční návštěvu Santa Clause. Ten přicházi vždy v noci na 25. prosince komínem, a aby se dostavil, musí nejdříve děti a dospelí ke krbu naaranžovat mrkve a mléko pro Santovy soby (znejistělý autor tohoto článku konzultoval ypsilony v této větě se zbytkem výpravy a došel k názoru, že se má řídit vzorem "pán") a sušenky pro Santu. Těsně před půlnocí bylo vše připraveno, děti byly konečně bez zjevného násilí zahnány do postele a dospělý zbytek výpravy začal ze svých skrýší vytahovat pytle a krabice s dárky a aranžovat je pod pravou vánoční borovici. (Poznámka na okraj: vánoční borovice se dají sehnat i v Austrálii, avšak obzvláště na severu se jejich životnost pohybuje kolem pěti dnů - poté mohou sloužit jako dokonale vysušená štroudev leda k podpalu v krbu - takže si je pořizuje málokdo a místo nich obvykle volí borovici čínskou, latinsky Pinus plasticus. Takže Jimova skutečná třímetrová borovice nás rozněžnila a Jimovi vysloužila u Davídka nekonečný obdiv poté, co zjistil, že ji Jim pilou načerno skolil v sousedícím národním parku).
Skutečné Vánoce tedy propukly až ráno 25. prosince. Děti v pyžamech vyběhly z postelí, zkontrolovaly kolik mrkví, sušenek a mléka sežrali soby a Santa Claus (mrkve snědla potají Helenka ještě večer před spaním, sušenky Erich k předčasné snídani a kus mléka si dal Jim, takže vše bylo jak mělo být). A pak už se tahaly krabice a pytle zpod stromu a balící papír lítal až do kuchyně. Radost nebrala konce, protože Santa splnil největší přání ze seznamu, který děti promýšlely a sepisovaly už od září. Poté co byly všechny dárky rozbaleny a vyzkoušeny, nastal čas pro pozdní vánoční oběd. (Opět poznámka na okraj: při traumatizující vzpomínce na naše dětství si nemůžeme vynachválit australské vánoční pořadí "nejdříve dárky, potom oběd", které ostře kontrastuje se středoevropským "nejdříve rodinná večeřě, pak dárky", doprovázené typickou konverzací, jako například: "Ne, dokud nedojíš toho kapra, žádné dárky se rozbalovat nebudou!", nebo "Sedni si zpátky ke stolu, babička ještě nedojedla dezert!"). Tradiční vánoční kapr se zde samozřejmě nekoná (Australani, stejně jako příslušnící ostatních přímořských zemí považují kapra za nejedlou rybu, vhodnou pouze k ozdobě japonských jezírek či jako zdroj krmných směsí pro ryby významně chutnější) a vánoční tabuli obvykle vévodí do křupava opečená šunka velikosti nákladního auta (takže už víme, proč mají Australani v kuchyních trouby, ve kterých by se směle dal péct mamut) a dezert jménem Pavlova. (Čtenáři prominou další poznámku na okraj: Pavlova je pro Australany něco jako apfelstrudel pro Rakušany, tj. národní poklad. Je to ikonický australský dezert, který byl poprvé vyroben v roce 1926 na počest astraulsko-novozélendského turné slavné ruské baleriny Anny Pavlovy a od té doby ho najdete v tisíci variacích v každé kavárně, cukrárně, či na vánočním stole. Podobně jako se ale Němci a Rakušani přou o to, kdo vlastně vymyslel apfelstrudel, se o Pavlovu hádají Australani s Novozélenďanama a na téma, kdo první upekl Pavlovu napsali obě strany nejednu stať a několik knih ... spor tak zůstává nadále otevřen). Oběd byl výtečný, nálada slavnostní a pohodová a tak nezbývalo než uklidit ze stolu a ukončit krásný vánoční den typicky australsky: zabalili jsme plavky, namazali se opalovacím krémem a vyrazili se koupat do nedalekého Brightu. Krásné australské Vánoce jsme si lépe užít nemohli!
Tak nám začal advent ...
1.-10. prosince 2016
1.-10. prosince 2016
Přivodit si v tropických vedrech a 90% vlhkosti předvánoční náladu dá zabrat, ale my jsme se do toho pustili s vervou. Začali jsme prvním otevřením adventních čokoládových kalendářů pro děti (setkalo se s velkým úspěchem a ještě větším překvapením ze strany dětí, neboť dlouho odmítaly vzít na vědomí, že i zde v tropech již skutečně nastal předvánoční čas). Následovala školní besídka na téma Vánoc (nezbytné byly santa-clausovské čepice pro děti) a pak už jsme to vzali hard-core: vánoční trhy v Eumundi, vánoční průvod v Cooroy a zítra (12. prosince) vánoční koledy v Peregian Beach.
Potají jsme se těšili na trochu svařáčku či pečených kaštanů, ovšem to se zde nekonalo, neboť pečené kaštany v Queenslandu neznají a prodej alkoholu je omezen na obchody s alkoholem a licencované restaurace, takže ve večerním pařáku nedošlo ani na pivo. Ovšem to nás nijak nerozladilo, neboť výběr jídla obzvláště v Eumundi byl výborný a skutečně kosmopolitní. Vrcholem ovšem nebyly ani japonské knedlíčky nadívané skvělou kachničkou, ani bezchybné lángoše připravené odhodlanými emigranty z někdejší NDR (na dotaz odkud znají lángoše jsme německy pošprechtili o Balatonu), či řecký gyros, ale ... TRDELNÍKY!!! Pravé české trdelníky (anglicky to tady pojmenovali "chimney cake") připravené emigranty z Čech, kteří si z toho udělali živnost. Abyste rozuměli našemu překvapení, je vhodné vysvětlit, že Eumundi skutečně není žádná megapolis a český stánek s trdelníky byste tady vážně nečekali. No radost byla obrovská, trdelník jsme si koupili všichni a tím byl pro nás advent definitivně a oficiálně odstartován.
Následující adventní atrakce zdejší oblasti - vánoční průvod v Cooroy vše umocnila. Asimilovaní skotští dudáci v santa-clausovských oblečcích, několik desítek vánočně vyzdobených alegorických vozů v nekonečném průvodu, stříkací souboj zdejších hasičských posádek, opět spousta jídla a na závěr ohňostroj předčasně, ale přesto v pohodě, ukončen tropickou bouřkou (která by v Čechách nejspíše vyřadila všechny pražské trafostanice z provozu). Domů jsme se vraceli mírně promočení, vánočně naladění a za noční oblohy zcela prosvětlené souvislým bleskobytím.
Návrat do vánočně vyzdobeného domu naši náladu jen podtrhl a nic na tom nemění ani fakt, že vánoční stromek je plastový, vánoční světýlka před domem jsou nabíjena solárně a rozvěšeny jsou na palmách a vánoční věnec je vyroben z recyklovaného materiálu. Dárky máme nakoupeny a Vánoce můžou začít!
PS: Vánoční piknik v Peregian Beach zaválel! Kolem páté hodiny odpoledne amplion oznámil, že Santa přijede zhruba za deset minut. Piknikující půlka Peregian Beach se přesunula na pláž, ovšem kdo čekal, že Santa dorazí lodí, na surfu nebo ponorce, mýlil se. Všechny hlavy byly vyvráceny nahoru, kde se ve výšce asi 3 km objevilo malé letadlo a z něho vyskákali nejprve čtyři elfové a poté i očekávaný Santa. Děti byly extatické a rodiče se dobře bavili. Prostě pořádné Vánoce se zjevně dají prožít i bez sněhu, sobů a sání! (video santa-clausovského výsadku zde)
Potají jsme se těšili na trochu svařáčku či pečených kaštanů, ovšem to se zde nekonalo, neboť pečené kaštany v Queenslandu neznají a prodej alkoholu je omezen na obchody s alkoholem a licencované restaurace, takže ve večerním pařáku nedošlo ani na pivo. Ovšem to nás nijak nerozladilo, neboť výběr jídla obzvláště v Eumundi byl výborný a skutečně kosmopolitní. Vrcholem ovšem nebyly ani japonské knedlíčky nadívané skvělou kachničkou, ani bezchybné lángoše připravené odhodlanými emigranty z někdejší NDR (na dotaz odkud znají lángoše jsme německy pošprechtili o Balatonu), či řecký gyros, ale ... TRDELNÍKY!!! Pravé české trdelníky (anglicky to tady pojmenovali "chimney cake") připravené emigranty z Čech, kteří si z toho udělali živnost. Abyste rozuměli našemu překvapení, je vhodné vysvětlit, že Eumundi skutečně není žádná megapolis a český stánek s trdelníky byste tady vážně nečekali. No radost byla obrovská, trdelník jsme si koupili všichni a tím byl pro nás advent definitivně a oficiálně odstartován.
Následující adventní atrakce zdejší oblasti - vánoční průvod v Cooroy vše umocnila. Asimilovaní skotští dudáci v santa-clausovských oblečcích, několik desítek vánočně vyzdobených alegorických vozů v nekonečném průvodu, stříkací souboj zdejších hasičských posádek, opět spousta jídla a na závěr ohňostroj předčasně, ale přesto v pohodě, ukončen tropickou bouřkou (která by v Čechách nejspíše vyřadila všechny pražské trafostanice z provozu). Domů jsme se vraceli mírně promočení, vánočně naladění a za noční oblohy zcela prosvětlené souvislým bleskobytím.
Návrat do vánočně vyzdobeného domu naši náladu jen podtrhl a nic na tom nemění ani fakt, že vánoční stromek je plastový, vánoční světýlka před domem jsou nabíjena solárně a rozvěšeny jsou na palmách a vánoční věnec je vyroben z recyklovaného materiálu. Dárky máme nakoupeny a Vánoce můžou začít!
PS: Vánoční piknik v Peregian Beach zaválel! Kolem páté hodiny odpoledne amplion oznámil, že Santa přijede zhruba za deset minut. Piknikující půlka Peregian Beach se přesunula na pláž, ovšem kdo čekal, že Santa dorazí lodí, na surfu nebo ponorce, mýlil se. Všechny hlavy byly vyvráceny nahoru, kde se ve výšce asi 3 km objevilo malé letadlo a z něho vyskákali nejprve čtyři elfové a poté i očekávaný Santa. Děti byly extatické a rodiče se dobře bavili. Prostě pořádné Vánoce se zjevně dají prožít i bez sněhu, sobů a sání! (video santa-clausovského výsadku zde)
Konečně i na naší zahradě!
24. listopadu 2016
24. listopadu 2016
|
Už jsme je potkali v ZOO i v národním parku, ale naší zahradě se dosud vyhýbali. Až konečně první zavítala k nám: koala!
Bylo to velké haló, seběhli se k tomu i sousedi a zatímco si drobná koala vybírala nejlepší eukalyptus k usednutí, stihnul Erich doběhnout pro foťák a díky tomu máme i pár snímků. Sedla si na nejvyšší větev, pustila se do eukalyptových listů a vydržela až do večera. Bohužel další ráno už byla pryč. Nevadí, teď když víme, že se tady vyskytují, počkáme si na další. |
|
Sportovní ráj pro děti i dospělé
20. listopadu 2016
20. listopadu 2016
Do Austrálie jsme odjeli mimo jiné s cílem věnovat se sportům, abychom zchátralá těla rodičů dali trochu do formy a abychom dětem dali možnost vyzkoušet si co je baví a vybrat si, čemu se chtějí věnovat intenzivněji. A k tomu jsme nemohli vybrat lepší místo než je Noosa.
Pokud jde o dětské sporotvní možnosti, je toto místo ráj. Celý systém sportu pro děti je stavěn tak, aby si děti mohly vybrat jakýkoliv ze zdejších sportů a mohly si ho vyzkoušet v libovolné intenzitě, než se pro některý rozhodnout vážněji. Je úplně jednoduché a překvapivě levné zapsat děti na tréninky plavání, fotbalu, atletiky, tenisu, surfování, atd. a časových alternativ je tolik, že si můžete zvolit, který den v týdnu a v kterou hodinu se to vám nebo vaší ratolesti hodí nejvíce. Děti jsou na prvním tréninku otestovány a zařazeny do odpovídající skupiny, a pak už můžou chodit na tolik tréninků týdně, kolik chtějí a zvládají.
Speciálně u plavání, které je tady téměř kultovním sportem, je systém nenásilný a přitom skvěle zorganizovaný. Každá tréninková skupina má svého trenéra a na všechny trenéry dohlíží šéftrenér, který průběžně obchází a vyhodnocuje každé dítě. Jakmile se dítě zlepší natolik, že přesahuje úroveň své skupiny, trenér a šéftrenér po konzultaci dítě "povýší" do výkonnější skupiny. Takto "povýšený" plavec vzápětí dostává diplom a povolení zazvonit na velký lodní zvon v plaveckém areálu, který všem přítomným plavcům, rodičům a trenérům oznamuje úspěch malého svěřence. Jakmile se zvon rozezní, celý areál jásá a tleská, aby tento úspěch ocenil. Davídek poprvé tuto možnost dostal minulý týden, kdy byl povýšen ze skupiny Dolphins do skupiny Crayfish a na fotce v galerii poznáte, jak velkou radost mu to udělalo.
Obě děti jsme zapsali na několik sportů. Každý pátek večer mají oba Little Athletics, což je dvouhodinová atletická soutěž: každý týden čtyři různé atletické disciplíny s oficiálně měřenými výkony a online výsledkami všech atletů (každý atletický klub soutěží na dálku s ostatními kluby v Queenslandu a výsledky jsou pro všechny děti seřazeny na webu). Jako vyvrcholení pak mají nejlepší malí atleti možnost soutěžit s juniorskými a dospělými šampiony a olympioniky v závěrečném šampionátu (startují s handicapem, takže mají skutečně možnost zvítězit i nad olympijskými vítězi!). A stejně jako v plavání, po celou dobu sledují děti trenéři a vybírají mezi nimi talenty, kteří mají dobré dispozice a chuť věnovat se atletice jako hlavnímu sportu.
Co nás těší je, že si - zdá se - jak Sofča tak Dáda už vybrali sporty, kterým se chtějí věnovat. Sofča zcela propadla plavání. Něco málo plaveckých tréninků, které v Čechách poslední dva roky absolvovala se ukázaly jako dobrý začátek. Sofču při prvním rozřazení umístnili do Bronze Squad, dva týdny poté ji přesunuli do Silver Squad a po dalších třech týdnech se dostala do nejvyšší dětské skupiny Gold Squad. Je totálně motivovaná a do konce dalšího semestru si dala za cíl dostat se do Junior Squad, kde už se připravují výkonnostní plavci. Na důkaz jejího plaveckého postupu zde uvádíme nejen to, že dnes Sofča bez zadýchání uplave dva kilometry, ale že přes veškerý plavecký trénink, který týdně absolvuje její tatínek, ho dnes Sofča poráží na všechny krátké a střední vzdálenosti (nemluvě o tom, že po každém závodě na 100 metrů, který si Sofča s tátou rozdají, vypadá tatínek na resuscitaci, zatímco Sofča se s patnáctimetrovým náskokem chechtá v cíli).
Davídek sice pravidelně vyjednává o tom, že na plavání chodit nechce, ale poslední povýšení do silnější skupiny ho značně namotivovalo, takže jsme následným vyjednáváním dosáhli toho, že příští semestr bude v plavání pokračovat alespoň jedním tréninkem týdně. Ovšem to podstatné je, že David zcela podlehl tenisu. Hraje dvakrát týdně a o od nového semestru mu přibyde třetí, individuální, trénink. Poté, co v závěrečném semestrálním turnaji skončil ve čtvrtfinále, si navíc sám stanovil cíl dostat se na konci příštího semestru do finále. A navíc je jeho trenér a dnes už náš kamarád Nick velkým obdivovatelem českého tenisu a zdá se, že v Davídkovi našel zaníceného adepta, který se dychtivě snaží následovat jeho pokyny. Podle všeho jsme svědky prvních projevů Davídkovy sportovní soutěživosti, což nás po letech jeho sportovní rezistence značně těší. A to si navíc sám David k tenisu, plavání a atletice přidal od nového semestru ještě jeden fotbalový trénink týdně!
Co se rodičů týká, Helenka se díky individuálním lekcím tenisu brzy probojuje do zdejších turnajů (zde nutno zmínit rozpaky jejího trenéra, kterému se Helenka na první hodině představila ve své robocopské titánové ortéze, s nepohyblivým loktem po nepovedeném úderu raketou, bolavými zády a slovy, že se chce naučit hrát tenis, ale nemá absolutně žádné ambice ... nicméně trenér David, hned poté co se zhluboka nadechnul, situaci bravurně zvládnul a Helenka už dnes ve vzájemných zápasech vymetá z kurtu amatéra Ericha). Erich se dal na kitesurfing a po zhruba pěti týdnech, dvou naražených žebrech a rozsekaných holeních dnes kitesurfuje jako o závod. Úspěchem posledního týdne jsou konečně zvládnuté otočky, díky kterým už se na konci každé jízdy jedním směrem nemusí nalokat slané vody aby si natočil kite pro jízdu směrem zpátky. Drobnou kaňkou posledního týdne byl pouze rybářský vlasec s olůvkem a háčkem, který Erich vláčel na svém boardu, než mu došlo, že to je příčina toho, proč na něho nedaleko lovící rybář hrozí pěstí a sprostě pokřikuje ... poučen incindentem, od té doby objíždí tiché blázny vždy nad větrem. A když zrovna nehoní vítr na kitu, tak se věnuje kondičnímu běhání, plavání a jízdě na kole, aby se příští rok na triatlonu v Zell am See propracoval z potupných zadních pozic, do pozic alespoň trochu méně zadních.
V tom minimálním zbytku času, který nám nezabere kitesurfování, plavání, běhání či tenis se pak věnujeme sportu zde nejvíce exotickému: společně se učíme německému jazyku z našich onlinových kurzů. Zatím jsme zde nenašli žádné něměcky mluvící oběti, na kterých bychom mohli své nově nabyté dovednosti ověřovat, ale nevadí, vystačíme si sami. Alles Gute und auf Wiedersehen!
Pokud jde o dětské sporotvní možnosti, je toto místo ráj. Celý systém sportu pro děti je stavěn tak, aby si děti mohly vybrat jakýkoliv ze zdejších sportů a mohly si ho vyzkoušet v libovolné intenzitě, než se pro některý rozhodnout vážněji. Je úplně jednoduché a překvapivě levné zapsat děti na tréninky plavání, fotbalu, atletiky, tenisu, surfování, atd. a časových alternativ je tolik, že si můžete zvolit, který den v týdnu a v kterou hodinu se to vám nebo vaší ratolesti hodí nejvíce. Děti jsou na prvním tréninku otestovány a zařazeny do odpovídající skupiny, a pak už můžou chodit na tolik tréninků týdně, kolik chtějí a zvládají.
Speciálně u plavání, které je tady téměř kultovním sportem, je systém nenásilný a přitom skvěle zorganizovaný. Každá tréninková skupina má svého trenéra a na všechny trenéry dohlíží šéftrenér, který průběžně obchází a vyhodnocuje každé dítě. Jakmile se dítě zlepší natolik, že přesahuje úroveň své skupiny, trenér a šéftrenér po konzultaci dítě "povýší" do výkonnější skupiny. Takto "povýšený" plavec vzápětí dostává diplom a povolení zazvonit na velký lodní zvon v plaveckém areálu, který všem přítomným plavcům, rodičům a trenérům oznamuje úspěch malého svěřence. Jakmile se zvon rozezní, celý areál jásá a tleská, aby tento úspěch ocenil. Davídek poprvé tuto možnost dostal minulý týden, kdy byl povýšen ze skupiny Dolphins do skupiny Crayfish a na fotce v galerii poznáte, jak velkou radost mu to udělalo.
Obě děti jsme zapsali na několik sportů. Každý pátek večer mají oba Little Athletics, což je dvouhodinová atletická soutěž: každý týden čtyři různé atletické disciplíny s oficiálně měřenými výkony a online výsledkami všech atletů (každý atletický klub soutěží na dálku s ostatními kluby v Queenslandu a výsledky jsou pro všechny děti seřazeny na webu). Jako vyvrcholení pak mají nejlepší malí atleti možnost soutěžit s juniorskými a dospělými šampiony a olympioniky v závěrečném šampionátu (startují s handicapem, takže mají skutečně možnost zvítězit i nad olympijskými vítězi!). A stejně jako v plavání, po celou dobu sledují děti trenéři a vybírají mezi nimi talenty, kteří mají dobré dispozice a chuť věnovat se atletice jako hlavnímu sportu.
Co nás těší je, že si - zdá se - jak Sofča tak Dáda už vybrali sporty, kterým se chtějí věnovat. Sofča zcela propadla plavání. Něco málo plaveckých tréninků, které v Čechách poslední dva roky absolvovala se ukázaly jako dobrý začátek. Sofču při prvním rozřazení umístnili do Bronze Squad, dva týdny poté ji přesunuli do Silver Squad a po dalších třech týdnech se dostala do nejvyšší dětské skupiny Gold Squad. Je totálně motivovaná a do konce dalšího semestru si dala za cíl dostat se do Junior Squad, kde už se připravují výkonnostní plavci. Na důkaz jejího plaveckého postupu zde uvádíme nejen to, že dnes Sofča bez zadýchání uplave dva kilometry, ale že přes veškerý plavecký trénink, který týdně absolvuje její tatínek, ho dnes Sofča poráží na všechny krátké a střední vzdálenosti (nemluvě o tom, že po každém závodě na 100 metrů, který si Sofča s tátou rozdají, vypadá tatínek na resuscitaci, zatímco Sofča se s patnáctimetrovým náskokem chechtá v cíli).
Davídek sice pravidelně vyjednává o tom, že na plavání chodit nechce, ale poslední povýšení do silnější skupiny ho značně namotivovalo, takže jsme následným vyjednáváním dosáhli toho, že příští semestr bude v plavání pokračovat alespoň jedním tréninkem týdně. Ovšem to podstatné je, že David zcela podlehl tenisu. Hraje dvakrát týdně a o od nového semestru mu přibyde třetí, individuální, trénink. Poté, co v závěrečném semestrálním turnaji skončil ve čtvrtfinále, si navíc sám stanovil cíl dostat se na konci příštího semestru do finále. A navíc je jeho trenér a dnes už náš kamarád Nick velkým obdivovatelem českého tenisu a zdá se, že v Davídkovi našel zaníceného adepta, který se dychtivě snaží následovat jeho pokyny. Podle všeho jsme svědky prvních projevů Davídkovy sportovní soutěživosti, což nás po letech jeho sportovní rezistence značně těší. A to si navíc sám David k tenisu, plavání a atletice přidal od nového semestru ještě jeden fotbalový trénink týdně!
Co se rodičů týká, Helenka se díky individuálním lekcím tenisu brzy probojuje do zdejších turnajů (zde nutno zmínit rozpaky jejího trenéra, kterému se Helenka na první hodině představila ve své robocopské titánové ortéze, s nepohyblivým loktem po nepovedeném úderu raketou, bolavými zády a slovy, že se chce naučit hrát tenis, ale nemá absolutně žádné ambice ... nicméně trenér David, hned poté co se zhluboka nadechnul, situaci bravurně zvládnul a Helenka už dnes ve vzájemných zápasech vymetá z kurtu amatéra Ericha). Erich se dal na kitesurfing a po zhruba pěti týdnech, dvou naražených žebrech a rozsekaných holeních dnes kitesurfuje jako o závod. Úspěchem posledního týdne jsou konečně zvládnuté otočky, díky kterým už se na konci každé jízdy jedním směrem nemusí nalokat slané vody aby si natočil kite pro jízdu směrem zpátky. Drobnou kaňkou posledního týdne byl pouze rybářský vlasec s olůvkem a háčkem, který Erich vláčel na svém boardu, než mu došlo, že to je příčina toho, proč na něho nedaleko lovící rybář hrozí pěstí a sprostě pokřikuje ... poučen incindentem, od té doby objíždí tiché blázny vždy nad větrem. A když zrovna nehoní vítr na kitu, tak se věnuje kondičnímu běhání, plavání a jízdě na kole, aby se příští rok na triatlonu v Zell am See propracoval z potupných zadních pozic, do pozic alespoň trochu méně zadních.
V tom minimálním zbytku času, který nám nezabere kitesurfování, plavání, běhání či tenis se pak věnujeme sportu zde nejvíce exotickému: společně se učíme německému jazyku z našich onlinových kurzů. Zatím jsme zde nenašli žádné něměcky mluvící oběti, na kterých bychom mohli své nově nabyté dovednosti ověřovat, ale nevadí, vystačíme si sami. Alles Gute und auf Wiedersehen!
Kdo tu s námi bydlí (na zahradě a někdy i v domě)?
4. listopadu 2016
4. listopadu 2016
Za těch pár týdnů, co bydlíme v domě v Elysiu jsme se na zahradě a někdy i v domě setkali s tolika zajímavými tvory a tvorečky, že jsme se rozhodli podat o tom krátkou fotografickou zprávu. Vše zajímavé naleznete v galerii níže, popisky k fotografiím vám k tomu poskytnou náležité vysvětlení. Při tvorbě tohoto materiálu nebylo žádné zvíře ani dítě zraněno, ačkoliv o pythonovi, po němž zůstala jen svlečená kůže a žádné další artefakty, to s jistotou říct nemůžeme.
Přátelského plaza na návštěvě naší zahrady si můžete prohlédnout v tomto videu; to bylo ještě předtím, než se nám posléze v předzahrádce svlékl z kůže.
Přátelského plaza na návštěvě naší zahrady si můžete prohlédnout v tomto videu; to bylo ještě předtím, než se nám posléze v předzahrádce svlékl z kůže.
Halloween: "Trick or treat!"
31. října 2016
31. října 2016
Dnes se konečně splnil dávný sen našich dětí: zažít skutečný Halloween, se strašidelnými maskami a sbíráním sladkostí v halloweenské čtvrti. Elysium, naše čtvrť, se ukázala jako ideální halloweenské místo. V pondělí odpoledne už byla více než polovina domů ve čtvrti náležitě vyzdobena pavoučími sítěmi, strašidelnými zombies a jinými opravdu děsivými proprietami, takže jsme s jistotou věděli, že je čas nasadit naše děsivé masky a s halloweenským kyblíkem na sladkosti vyrazit do sousedství.
Naše halloweenská partička sestávala ze souseda Peta, jeho synů Luka a Chase, spolužáka Zaca a našeho Davídka v doprovodu tatínka. Začali jsme stylově u Peta dvěma pivy a pak už jsme opravdu vyrazili "trick-or-treatovat". Výzdoba domů halloweenskými náležitostmi má kromě náladotvorného účelu i ryze praktickou funkci navigační. Je-li dům vyzdoben, víte s jistotou, že po zabouchání na dveře vám otevře halloweensky naladěný soused či sousedka s kýblem plným sladkostí. Dům nevyzdobený naopak naznačuje, že doma buď vůbec nikdo není, nebo tam jsou obyvatelé, které hulákající děti spíše vyprovodí rákoskou než sladkostmi. Cestou přes naše sousedství jsme potkali asi deset partiček, všechny s naditými kyblíky sladkostí, výprava začala slibně. S chabými výsledky jsme našim hlasitým koledníkům opakovali, že kromě bouchání na vrata sousedů by bylo fajn, kdyby - než před sebe nastaví kyblík na sladkosti - vypravili ze sebe alespoň pozdrav a nezbytné "Trick or treat", ale sousedé měli zjevně očekávání již nastaveno dostatečně nízko a tak se pytlíky našich synů i bez zbytečných caviků rychle plnili sladkostma. Zatímco pánská část naší rodiny řádila v Elysiu, Sofča a Helenka si užívaly dámský Halloween u spolužačky Lexi v Castaways Beach. Ačkoliv fotodokumentaci této události je prachbídná, podle popisu účastníků šlo o akci neméně divokou.
Pánskou halloweenskou jízdu jsme ukončili dlouho po setmění úspěšným nalezením ztraceného Zaca. Naštěstí si svoji situaci vůbec neuvědomoval a bez stresu a spokojeně obíhal domy již jednou o sladkosti obrané. Popravdě, vzhledem k všudypřítomným strašidelným maskám se nelze žádnému ze sousedů (zrádně dvakrát oloupenému) divit, že druhý útok téhož koledníka považovali za prvotní návstěvu.
Naše halloweenská partička sestávala ze souseda Peta, jeho synů Luka a Chase, spolužáka Zaca a našeho Davídka v doprovodu tatínka. Začali jsme stylově u Peta dvěma pivy a pak už jsme opravdu vyrazili "trick-or-treatovat". Výzdoba domů halloweenskými náležitostmi má kromě náladotvorného účelu i ryze praktickou funkci navigační. Je-li dům vyzdoben, víte s jistotou, že po zabouchání na dveře vám otevře halloweensky naladěný soused či sousedka s kýblem plným sladkostí. Dům nevyzdobený naopak naznačuje, že doma buď vůbec nikdo není, nebo tam jsou obyvatelé, které hulákající děti spíše vyprovodí rákoskou než sladkostmi. Cestou přes naše sousedství jsme potkali asi deset partiček, všechny s naditými kyblíky sladkostí, výprava začala slibně. S chabými výsledky jsme našim hlasitým koledníkům opakovali, že kromě bouchání na vrata sousedů by bylo fajn, kdyby - než před sebe nastaví kyblík na sladkosti - vypravili ze sebe alespoň pozdrav a nezbytné "Trick or treat", ale sousedé měli zjevně očekávání již nastaveno dostatečně nízko a tak se pytlíky našich synů i bez zbytečných caviků rychle plnili sladkostma. Zatímco pánská část naší rodiny řádila v Elysiu, Sofča a Helenka si užívaly dámský Halloween u spolužačky Lexi v Castaways Beach. Ačkoliv fotodokumentaci této události je prachbídná, podle popisu účastníků šlo o akci neméně divokou.
Pánskou halloweenskou jízdu jsme ukončili dlouho po setmění úspěšným nalezením ztraceného Zaca. Naštěstí si svoji situaci vůbec neuvědomoval a bez stresu a spokojeně obíhal domy již jednou o sladkosti obrané. Popravdě, vzhledem k všudypřítomným strašidelným maskám se nelze žádnému ze sousedů (zrádně dvakrát oloupenému) divit, že druhý útok téhož koledníka považovali za prvotní návstěvu.
Plážová narozeninová párty
30. října 2016
30. října 2016
Jen co jsme si po dopolední dobrovolnické šichtě na triatlonu hodinku zdřímli u zátoky Noosa Waters, přesunuli jsme se o pětset metrů k hlavní pláži, kde se konala oslava narozenin Sofinčiny spolužačky Belly. Pozvány byly obě naše děti a už celý týden se předem těšily na soutěže připravené podle vzoru reality show Survival. Skutečnost předčila i jejich vysoké očekávání a domů jsme se dostali až po osmé večer, poté, co oslava vyvrcholila finálovým kláním všech dětí a závěrečným obřím ohňostrojem (šlo o slavnostní ohňostroj k ukončení Noosa Triathlonu, ale časování narozeninové oslavy bylo tak dokonalé, že jsme chvíli všichni užasle přemýšlěli, jestli ten ohňostroj opravdu neni součástí Belliných narozenin).
Noosa Triathlon aneb jak jsme občerstvovali závodníky
30. října 2016
30. října 2016
Od 26. do 30. října se Noosa změnila v Meccu sportu. Konal se zde totiž další ročník Noosa Triathlon - největšího triathlonového závodu na jižní polokouli a druhého největšího na světě. Ačkoliv název napovídá správně, že vrcholem tohoto sportovního svátku je závod v triathlonu, ve skutečnosti jde o pětidenní festival sportu, počas kterého tisíce sportovců všech věkových a výkonostních kategorií soutěží v plavání, běhání, jízdě na kole a všech možných kombinacích těchto sportů. Vyvrcholením pak je nedělní závod v olympijském triathlonu: 1500m plavání, 40km jízda na kole a 10km běh. Letos jen v samotném triathlonu závodilo 12 tisíc můžů a žen a fandilo jim přes 30 tisíc diváků (celá oblast Noosy má necelých 50 tisíc obyvatel!)
Vzhledem k tomu, že Sunshine Beach School je spolupatronem závodu a každý rok se její dobrovolníci starají o kompletní chod tzv. Recovery Tent (velký stan hned za cílovou páskou, ve kterém polomrtví závodníci dostanou vodu a energetické nápoje, nebo se můžou občerstvit ledovým melounem), rozhodli jsme se, že se všichni přihlásíme jako dobrovolníci a poznáme tak závod i ze zákulisí.
Ranní vstávání v 5:00 bylo sice kruté, ale vzrušení převládalo a tak jsme v 6:00 stáli na pláži nabité tisícovkami fanoušků a sledovali start elitní skupiny mužů a žen. (Brzký ranní start je zde kvůli vysokým denním teplotám nezbytností). Hned po startu jsme se přesunuli do našeho stanu v zákulisí a následující dvě hodiny strávili stavěním občerstvovacích stolů, přípravou hadic s čerstvou vodou, krájením melounů a plněním tisiců kelímků. Kolem osmé hodiny bylo vše připraveno a tak jsme měli zhruba půlhodiny volného času právě na to, abychom viděli finiš vítězů prestižní elitní skupiny mužů i žen. Být přímo v cílové rovince a užívat si fantastickou atmosféru bylo skvělé!
Nicméně hned poté jsme rychle zaujali svá místa v Recovery Tentu, neboť počet závodníků probíhajících cílovou páskou a následně umdlévajících u našich kelímků s pitím začal prudce růst. Kolem jedenácté jsme měli za sebou 8 tisíc napojených a občerstvených závodníků a jen tak-tak jsme stíhali všechno pití doplňovat. Nával vyvrcholil v poledne a hned poté Helenka odjela domů a přivezla Sofču i Davídka, kteří po zbytek odpoledne skvěle fungovali jako členové dobrovolnického týmu. (Oba chtěli původně dobrovolničit s námi hned od rána, ale když jsme je v 5:00 budili, převládla chuť se vyspat i za cenu toho, že obětují start závodu).
Třešničkou na našem triatlonovém zážitku byla účast domácí závodnice z Noosy a favoritky závodu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že její jméno je Radka Vodičková! Fanoušci triathlonu možná vědí, že jde o jednu z našich nejlepších triatlonistek, která se ovšem před nějakou dobou přestěhovala do Austrálie za svým trenérem a ideálními tréninkovými podmínkami. Nemenší bylo Radčino překvapení v cíli, když si od nás brala občerstvení. Na dotaz v plynulé češtině: "Radko, gratulujeme k výsledku a dáte si vodu, energetický nápoj nebo meloun?" zpočátku zareagovala jen spadlou čelistí. Radka nakonec skončila šestá, nicméně vypadala spokojeně, neboť pro ní mělo jít jen o tréninkový start před světovým pohárem a večer předtím prý navíc oslavovala svatbu kamaráda. Také se nám šťastně pochlubila, že je tady moc spokojená a že se bude v prosinci vdávat. Ačkoliv selfíčka neděláme a nesbíráme, tentokrát jsme neodolali a rádi si na památku jedno s Radkou nechali udělat.
Vzhledem k tomu, že Sunshine Beach School je spolupatronem závodu a každý rok se její dobrovolníci starají o kompletní chod tzv. Recovery Tent (velký stan hned za cílovou páskou, ve kterém polomrtví závodníci dostanou vodu a energetické nápoje, nebo se můžou občerstvit ledovým melounem), rozhodli jsme se, že se všichni přihlásíme jako dobrovolníci a poznáme tak závod i ze zákulisí.
Ranní vstávání v 5:00 bylo sice kruté, ale vzrušení převládalo a tak jsme v 6:00 stáli na pláži nabité tisícovkami fanoušků a sledovali start elitní skupiny mužů a žen. (Brzký ranní start je zde kvůli vysokým denním teplotám nezbytností). Hned po startu jsme se přesunuli do našeho stanu v zákulisí a následující dvě hodiny strávili stavěním občerstvovacích stolů, přípravou hadic s čerstvou vodou, krájením melounů a plněním tisiců kelímků. Kolem osmé hodiny bylo vše připraveno a tak jsme měli zhruba půlhodiny volného času právě na to, abychom viděli finiš vítězů prestižní elitní skupiny mužů i žen. Být přímo v cílové rovince a užívat si fantastickou atmosféru bylo skvělé!
Nicméně hned poté jsme rychle zaujali svá místa v Recovery Tentu, neboť počet závodníků probíhajících cílovou páskou a následně umdlévajících u našich kelímků s pitím začal prudce růst. Kolem jedenácté jsme měli za sebou 8 tisíc napojených a občerstvených závodníků a jen tak-tak jsme stíhali všechno pití doplňovat. Nával vyvrcholil v poledne a hned poté Helenka odjela domů a přivezla Sofču i Davídka, kteří po zbytek odpoledne skvěle fungovali jako členové dobrovolnického týmu. (Oba chtěli původně dobrovolničit s námi hned od rána, ale když jsme je v 5:00 budili, převládla chuť se vyspat i za cenu toho, že obětují start závodu).
Třešničkou na našem triatlonovém zážitku byla účast domácí závodnice z Noosy a favoritky závodu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že její jméno je Radka Vodičková! Fanoušci triathlonu možná vědí, že jde o jednu z našich nejlepších triatlonistek, která se ovšem před nějakou dobou přestěhovala do Austrálie za svým trenérem a ideálními tréninkovými podmínkami. Nemenší bylo Radčino překvapení v cíli, když si od nás brala občerstvení. Na dotaz v plynulé češtině: "Radko, gratulujeme k výsledku a dáte si vodu, energetický nápoj nebo meloun?" zpočátku zareagovala jen spadlou čelistí. Radka nakonec skončila šestá, nicméně vypadala spokojeně, neboť pro ní mělo jít jen o tréninkový start před světovým pohárem a večer předtím prý navíc oslavovala svatbu kamaráda. Také se nám šťastně pochlubila, že je tady moc spokojená a že se bude v prosinci vdávat. Ačkoliv selfíčka neděláme a nesbíráme, tentokrát jsme neodolali a rádi si na památku jedno s Radkou nechali udělat.
Škola volá!
4. října 2016
4. října 2016
Po pondělním státním svátku (byl "Labour Day", kterým Australané oslavují nástup civilizované osmihodinové pracovní doby ... i když podle návalů na pláži v pracovní dny máme pocit, že brzy budou oslavovat pracovní dobu šestihodinovou) začala dětem toto úterý škola. Popravdě, už jsme se na ni těšili všichni: dětem chyběli kamarádi a nám kýžená klidná kafíčka bez hádek o to, kdo zrovna komu bez dovolení vyměnil mentolový Tic-Tac za pomerančový.
Než šly děti poprvé do školy, stavili jsme se v ní zakoupit uniformy. Na rozdíl od dětí katolické St. Thomas School přes ulici od školy našich dětí (Sunshine Beach State School) jsou to pohodlná modrá trička, kraťasy a kloboučky s jakýmikoliv teniskami (chudáci přes ulici mají také trička, ale k tomu černé polobotky s přezkama ve stylu Oliver Twist, model Anglie 19. století a vážně nevypadají, že by se v tom dalo pohodlně běhat po školním dvoře ... což je možná účel).
Škola je boží!!! Vystresováni pražským školstvím jsme začali tím, že jsme chtěli vědět všechno o školním rozvrhu, domácích a jiných úkolech dětí, pravidly, které jim máme natlouct do hlaviček, atd. Nic takového se tady ovšem nekoná. Rozvrh dodnes neznáme, neboť žádný pevný rozvrh zde není. Učitelé upravují denní rozvrh podle toho, co uznají, že je vhodné či potřeba probrat. Domácí úkoly, pokud vůbec nějaké jsou, jsou obvykle dlouhodobé (např. čtyřtýdenní projekt o přečtené knize). Přesto nás Sofča druhý týden ve škole zarazila dvěma domácími úkoly, které ji zabraly skoro půlhodinu, ovšem jen do té doby, než následující den ve škole zjistila, že šlo o úkoly na celý týden ... raději pak před spolužačkama vysekla pořádnou blbku, než aby byla za šprtku. Očekávali jsme, že děti budou zpočátku bojovat s angličtinou, ovšem jak se k našemu překvapení ukázalo, jednak si s tím ani David ani Sofča hlavu nedělali a jednak mluví víceméně plynule. Mea culpa, to jsme vážně dosud netušili, protože děti až dosud instantně zazdívali jakékoliv naše pokusy o anglickou konverzaci. A když už se nějaký problém objeví (jako například nám neznámé postupy výuky matematiky a slovník s tím související), je po ruce Melissa. Melissa je asistentka pro zahraniční studenty v Sunshine Beach State School, což znamená, že celý svůj pracovní úvazek věnuje tomu, že pomáhá devíti malým cizincům (z toho dvěma našim dětem) rychle se zorientovat, zvládnout angličtinu a pomoct s učebními postupy, kterým napoprvé neporozumí. Prostě balzám na naše vystresované duše! A k tomu všemu si přičtěte přístup učitelů asi ve znění "No worries, od dětí chceme jen to, co dokážou zvládnout, takže klídek, ničím se nestresujte, my se postaráme o to, aby děti všemu rozuměly a věděly, co je čeká a co mají dělat". Přitom, soudě podle jediného domácího úkolu z matematiky, který Sofča přinesla domů, tady rozhodně na děti nízké nároky nemají.
A teď ještě k areálu, protože to je věc, která nás už loni nadchla na první pohled. Škola je umístěna na pozemku velkém asi 5 hektarů, z toho polovinu tvoří "oval" (tak říkají travnatému hřišti, kde se hraje vše od tenisu po rugby a o přestávkách řádí). Samotné třídy jsou rozhozeny po zbylé polovině areálu, který je víc parkem než školou. Každá třída má svůj polootevřený bungalov, kterým po celý den profukuje vánek a děti jsou tak v podstatě i počas vyučování napůl v přírodě. Mobily a tablety se odevzdávají ráno do kanceláře a děti si je vyzvedávají až při odchodu ze školy, což v praxi znamená, že o přestávkách jsou všichni ven ze tříd a permanentně se honí, hrají fotbal, nebo jako Davidova třída, stavějí na farmě (součástí areálu je zahrádka, kde si děti pěstují ovoce a zeleninu) teepee. Jediné, na co učitelé počas přestávek striktně dohlížejí, je pravidlo "No hats, no play!". Se sluncem to tady berou fakt vážně.
Jo a abych nezapomněl, hned koncem října jede Sofča se svojí třídou na dvoudenní kempovací výlet. Soudě podle seznamu věcí, které má mít sebou to bude pravý zálesácký výlet do australského outbacku, takže se nemůžeme dočkat, až nás poučí o tom, jak se tady mezi jedovatými hady, pavouky a ještěry kempuje.
PS: Zde link na školní magazín, ve kterém Sofča a David komentují, co se jim ve škole líbí. Od "Paní učitelka: "Sofinko, co se ti ve školě nejvíce líbí? Sofinka: "Přestávky!"" v první třídě před pěti lety, jsme se posunuli. Nyní se nám nejvíce líbí velké hřiště a krátké domácí úkoly :-). Článek najdete v sekci International Arena.
Než šly děti poprvé do školy, stavili jsme se v ní zakoupit uniformy. Na rozdíl od dětí katolické St. Thomas School přes ulici od školy našich dětí (Sunshine Beach State School) jsou to pohodlná modrá trička, kraťasy a kloboučky s jakýmikoliv teniskami (chudáci přes ulici mají také trička, ale k tomu černé polobotky s přezkama ve stylu Oliver Twist, model Anglie 19. století a vážně nevypadají, že by se v tom dalo pohodlně běhat po školním dvoře ... což je možná účel).
Škola je boží!!! Vystresováni pražským školstvím jsme začali tím, že jsme chtěli vědět všechno o školním rozvrhu, domácích a jiných úkolech dětí, pravidly, které jim máme natlouct do hlaviček, atd. Nic takového se tady ovšem nekoná. Rozvrh dodnes neznáme, neboť žádný pevný rozvrh zde není. Učitelé upravují denní rozvrh podle toho, co uznají, že je vhodné či potřeba probrat. Domácí úkoly, pokud vůbec nějaké jsou, jsou obvykle dlouhodobé (např. čtyřtýdenní projekt o přečtené knize). Přesto nás Sofča druhý týden ve škole zarazila dvěma domácími úkoly, které ji zabraly skoro půlhodinu, ovšem jen do té doby, než následující den ve škole zjistila, že šlo o úkoly na celý týden ... raději pak před spolužačkama vysekla pořádnou blbku, než aby byla za šprtku. Očekávali jsme, že děti budou zpočátku bojovat s angličtinou, ovšem jak se k našemu překvapení ukázalo, jednak si s tím ani David ani Sofča hlavu nedělali a jednak mluví víceméně plynule. Mea culpa, to jsme vážně dosud netušili, protože děti až dosud instantně zazdívali jakékoliv naše pokusy o anglickou konverzaci. A když už se nějaký problém objeví (jako například nám neznámé postupy výuky matematiky a slovník s tím související), je po ruce Melissa. Melissa je asistentka pro zahraniční studenty v Sunshine Beach State School, což znamená, že celý svůj pracovní úvazek věnuje tomu, že pomáhá devíti malým cizincům (z toho dvěma našim dětem) rychle se zorientovat, zvládnout angličtinu a pomoct s učebními postupy, kterým napoprvé neporozumí. Prostě balzám na naše vystresované duše! A k tomu všemu si přičtěte přístup učitelů asi ve znění "No worries, od dětí chceme jen to, co dokážou zvládnout, takže klídek, ničím se nestresujte, my se postaráme o to, aby děti všemu rozuměly a věděly, co je čeká a co mají dělat". Přitom, soudě podle jediného domácího úkolu z matematiky, který Sofča přinesla domů, tady rozhodně na děti nízké nároky nemají.
A teď ještě k areálu, protože to je věc, která nás už loni nadchla na první pohled. Škola je umístěna na pozemku velkém asi 5 hektarů, z toho polovinu tvoří "oval" (tak říkají travnatému hřišti, kde se hraje vše od tenisu po rugby a o přestávkách řádí). Samotné třídy jsou rozhozeny po zbylé polovině areálu, který je víc parkem než školou. Každá třída má svůj polootevřený bungalov, kterým po celý den profukuje vánek a děti jsou tak v podstatě i počas vyučování napůl v přírodě. Mobily a tablety se odevzdávají ráno do kanceláře a děti si je vyzvedávají až při odchodu ze školy, což v praxi znamená, že o přestávkách jsou všichni ven ze tříd a permanentně se honí, hrají fotbal, nebo jako Davidova třída, stavějí na farmě (součástí areálu je zahrádka, kde si děti pěstují ovoce a zeleninu) teepee. Jediné, na co učitelé počas přestávek striktně dohlížejí, je pravidlo "No hats, no play!". Se sluncem to tady berou fakt vážně.
Jo a abych nezapomněl, hned koncem října jede Sofča se svojí třídou na dvoudenní kempovací výlet. Soudě podle seznamu věcí, které má mít sebou to bude pravý zálesácký výlet do australského outbacku, takže se nemůžeme dočkat, až nás poučí o tom, jak se tady mezi jedovatými hady, pavouky a ještěry kempuje.
PS: Zde link na školní magazín, ve kterém Sofča a David komentují, co se jim ve škole líbí. Od "Paní učitelka: "Sofinko, co se ti ve školě nejvíce líbí? Sofinka: "Přestávky!"" v první třídě před pěti lety, jsme se posunuli. Nyní se nám nejvíce líbí velké hřiště a krátké domácí úkoly :-). Článek najdete v sekci International Arena.
"Nippers" - Australští (a teď i čeští) záchranáři
2. října 2016
2. října 2016
Dlouho očekávaný a dosud jeden z největších zážitků. "Nippers" je přezdívka malých záchranářů. Australani jsou na svůj oceán hrdí a také jim záleží na tom, aby se v něm utopilo pokud možno co nejméně lidí. A proto se v podstatě každý malý Australan stává členem Nippers, aby se naučil jak "číst vodu", ovládat surf, bezpečně plavat v moři, zvládnout nebezpečné situace (nejčastěji rip, tedy zpětný proud, který člověka odnáší od břehu do volného oceánu) a v prní řadě, jak zachránit sebe či jiného plavce nebo surfaře v nesnázích.
V něděli v 8:00 ráno kurz Nippers pro naše děti, a asi 150 dalších dětí ve věku 8-14 let, začal. Naše počáteční obavy o bezpečnost rozptýlilo zhruba 50 profesionálních a dobrovolných záchranářů, kteří vše organizovali a dohlíželi na každou část tréninku. Děti byly rozřazeny do kategorií podle věku a počas následujících dvou hodin dostaly pořádně zabrat. Soutěž v běhu po pláži kombinovaném s plaváním, následně několik okruhů po moři na krátkých surfech, štafeta v týmu, trochu málo záchranářské teorie na začátek a v 10:00 nám vyřízené upadly na pláži na ručník. David jako obyvkle vše soustředěně hltal, Sofča srdnatě soutěžila, ale hlavně vydatně krafala s novou kamarádkou Marií z Brazílie, se kterou se seznámila hned v prvních pěti minutách. Bonus pro Sofču navíc: Maria chodí na stejnou Sunshine Beach State School, kam od úterka bude chodit i Sofča!
V něděli v 8:00 ráno kurz Nippers pro naše děti, a asi 150 dalších dětí ve věku 8-14 let, začal. Naše počáteční obavy o bezpečnost rozptýlilo zhruba 50 profesionálních a dobrovolných záchranářů, kteří vše organizovali a dohlíželi na každou část tréninku. Děti byly rozřazeny do kategorií podle věku a počas následujících dvou hodin dostaly pořádně zabrat. Soutěž v běhu po pláži kombinovaném s plaváním, následně několik okruhů po moři na krátkých surfech, štafeta v týmu, trochu málo záchranářské teorie na začátek a v 10:00 nám vyřízené upadly na pláži na ručník. David jako obyvkle vše soustředěně hltal, Sofča srdnatě soutěžila, ale hlavně vydatně krafala s novou kamarádkou Marií z Brazílie, se kterou se seznámila hned v prvních pěti minutách. Bonus pro Sofču navíc: Maria chodí na stejnou Sunshine Beach State School, kam od úterka bude chodit i Sofča!
Vyrážíme na první velkou cestu: Northern Territory & Centrální Austrálie
6. září 2016
6. září 2016
A je to tady, vyrážíme po Austrálii! Budeme na cestách tři týdny. Začínáme Darwinem, pokračujeme do Alice Springs a odtamtud budou následovat nejzajímavější místa centrální Austrálie: MacDonnell Ranges, Kings Canyon, Uluru, Kata Tjuta. Pak přelet zpátky do Darwinu a pokračujeme severní Austrálií: Kakadu National Park, Litschfield National Park, Katherine, Batchelor, Northern Territory Wildlife Park. Zpátky do Noosy se vrátíme 29. září, abychom se u nás na víkend shledali s kamarády Jimem a Glenice ze Sydney.
Našim cestám po Austrálii je věnována samostatná sekce "Cestopisy". O cestě po Severním Teritoriu a Centrální Austrálii si můžete přečíst zde.
Našim cestám po Austrálii je věnována samostatná sekce "Cestopisy". O cestě po Severním Teritoriu a Centrální Austrálii si můžete přečíst zde.
Konečně! Našli jsme dům podle svých představ a stěhujeme se.
1. září 2016
1. září 2016
Už jsme propadali beznaději a mentálně se připravovali na kompromis s bydlením. Pak si ovšem Helenka sedla k počítači a našla inzerát na pronájem domu, který vypadal celkem zajímavě, ačkoliv nebyl přímo u moře. Takže jsme si hned na druhý den dohodli s realitkou prohlídku a do pěti minut poté, co jsme do domu vstoupili bylo rozhodnuto!
Od 1. září bydlíme v definitivním a jsme nadšeni. Naše čtvrt se jmenuje Elysium a je tu asi 70 domů. Do školy je to 5 minut autem nebo 15 minut po cyklostezce. Všude, kam běžně chodíme (pláž, nákupy, moje běžecká trasa v Noosa National Park, plavecké centrum, Davidův tenisový klub, atd.) je to maximálně 10 minut a zácpy tadu neexistují - jaká to změna proti ranním stresům na Jižní spojce!
Dům byl postaven v roce 2007 a jeho majitelka nyní žije v Hong-Kongu. Naše klika spočívá v tom, že není přímo na pláži. Kdyby byl, pronajímala by ho krátkodobě turistům a my bychom byli mimo hru. Kromě toho, že je nesmírně pohodlný a prosvětlený, má několik bonusů navíc. Bydlíme přímo u jezera a to znamená, že se nám od rána do večera před okny střídá všechna australská fauna. Cookaburra (viz příbuzný ledňáčka z kapitoly níže), kterého nám pyšně předváděli v několika ZOO, nám tady skoro denně sedí před oknem. Monitor lizzard (zhruba metr dlouhý australský varan) na ostrůvku uprostřed jezera loví kachny (neuvěřitelně řvou, když se varan mezi nima objeví). Největším zážitkem dosud byla návštěva asi třímetrové krajty, která se plazila po keřích před naší terasou. Věříme, že uvidíme víc, jen co začne léto a podle místních se objeví další zvířata, která jsou teď zalezlá.
No a co nás nadchlo mimo všechna očekávání je zdejší "Recreation Area". Je to pro všechny obyvatele čtvrti nově postavený a volně přístupný komplex: fitness s posilovnou, tenisové kurty, malý bazén pro děti, 25m bazén pro plavce, společenská místnost, venkovní grilovací (=party) kuchyň s terasou. Máme to minutu pěšky od domu, jsme tam s Helčou každé dopoledne, jen co odvezeme děti do školy a po většinu času máme celou Recreation Area sami pro sebe. Chudáci místní, asi jsou všichni v práci!
Poznámka na okraj: dům nám realitka předávala s tím, že je profesionálně uklizený a připraven k nastěhování. Pro ty z vás, kteří nás znají asi nebude překvapením, že jsme zhnuseně strávili tři dny jeho úklidem, než jsme ho opravdu shledali hodným nastěhování. Ovšem tato zkušenost nás skvěle připravila na to, co nás následně čekalo v motelích a hotelích severní a centrální Austrálie, kam jsme vzápětí vyrazili. Ono to totiž s úklidem v Austrálii není zrovna žhavé (Mullerová, přestaň se chechtat!)
Od 1. září bydlíme v definitivním a jsme nadšeni. Naše čtvrt se jmenuje Elysium a je tu asi 70 domů. Do školy je to 5 minut autem nebo 15 minut po cyklostezce. Všude, kam běžně chodíme (pláž, nákupy, moje běžecká trasa v Noosa National Park, plavecké centrum, Davidův tenisový klub, atd.) je to maximálně 10 minut a zácpy tadu neexistují - jaká to změna proti ranním stresům na Jižní spojce!
Dům byl postaven v roce 2007 a jeho majitelka nyní žije v Hong-Kongu. Naše klika spočívá v tom, že není přímo na pláži. Kdyby byl, pronajímala by ho krátkodobě turistům a my bychom byli mimo hru. Kromě toho, že je nesmírně pohodlný a prosvětlený, má několik bonusů navíc. Bydlíme přímo u jezera a to znamená, že se nám od rána do večera před okny střídá všechna australská fauna. Cookaburra (viz příbuzný ledňáčka z kapitoly níže), kterého nám pyšně předváděli v několika ZOO, nám tady skoro denně sedí před oknem. Monitor lizzard (zhruba metr dlouhý australský varan) na ostrůvku uprostřed jezera loví kachny (neuvěřitelně řvou, když se varan mezi nima objeví). Největším zážitkem dosud byla návštěva asi třímetrové krajty, která se plazila po keřích před naší terasou. Věříme, že uvidíme víc, jen co začne léto a podle místních se objeví další zvířata, která jsou teď zalezlá.
No a co nás nadchlo mimo všechna očekávání je zdejší "Recreation Area". Je to pro všechny obyvatele čtvrti nově postavený a volně přístupný komplex: fitness s posilovnou, tenisové kurty, malý bazén pro děti, 25m bazén pro plavce, společenská místnost, venkovní grilovací (=party) kuchyň s terasou. Máme to minutu pěšky od domu, jsme tam s Helčou každé dopoledne, jen co odvezeme děti do školy a po většinu času máme celou Recreation Area sami pro sebe. Chudáci místní, asi jsou všichni v práci!
Poznámka na okraj: dům nám realitka předávala s tím, že je profesionálně uklizený a připraven k nastěhování. Pro ty z vás, kteří nás znají asi nebude překvapením, že jsme zhnuseně strávili tři dny jeho úklidem, než jsme ho opravdu shledali hodným nastěhování. Ovšem tato zkušenost nás skvěle připravila na to, co nás následně čekalo v motelích a hotelích severní a centrální Austrálie, kam jsme vzápětí vyrazili. Ono to totiž s úklidem v Austrálii není zrovna žhavé (Mullerová, přestaň se chechtat!)
Ginger Factory & Nuts Factory
30. srpna 2016
30. srpna 2016
Austrálie je překvapivě velkým producentem zázvoru a zpracovává ho do všech možných forem: nakládaný k sushi, ve formě marmelády, různých nápojů, zálivek do salátů a na steaky, atd. To jsme se dozvěděli v Ginger Factory, jednom ze zdejších závodů na zpracování zázvoru, který ve své továrně na zázvorové výrobky mimo jiné organizuje návštěvy pro zvědavé turisty jako jsme my.
Hned přes ulici naproti Ginger factory jsme objevili neméně zajímavý podnik: Nuts Factory. Tady pro změnu vyrábějí vše možné z ořechů a oříšků.
Hned přes ulici naproti Ginger factory jsme objevili neméně zajímavý podnik: Nuts Factory. Tady pro změnu vyrábějí vše možné z ořechů a oříšků.
ZOO Australia & Underwater World
21. srpna 2016
21. srpna 2016
ZOO Australia, asi 70km jižně od Noosy je místem, které nelze nenavštívit. Jde o soukromý podnik, který po svých rodičích zdědil Steve Irwin. Jestli vám to jméno zprvu nic neříká, nejspíš vám něco řekne jeho přezdívka: The Crocodile Hunter (zde více o Stevu Irwinovu). Jojo, je to ten šílený Australan, kterého nejspíš i vaše děti obdivovaly v dokumentárních filmech z produkce Animal Planet. Jeho tragická smrt (v roce 2006 ho při filmování smrtelně pobodal rejnok) je dodnes zjevně jednou z traumatických událostí Austrálie a i proto mají k ZOO Australia zvlášť silný vztah.
ZOO dnes spravuje manželka Steva Irwina a jeho dvě děti. Je to obzvláště pro cizince neznalé australské fauny skvělý úvod do zdejší přírody a trochu komerční provedení člověk rád odpustí při vědomí, že kolem ZOO už léta kolují zvěsti o špatné ekonomické situaci a hrozícím bankrotu. My jsme kromě vstupného přispěli tím, že jsme podlehli a zaplatili dětem speciální seanci, při které si mohly vzít do náruče a pohladit koalu. Za mazlení a krmení klokanů se neplatí, ti jsou tady přemnoženi a na nekonečné selfies návštěníků ZOO jsou zcela zjevně zvyklí. Obrovský zážitek pro nás i děti.
Další den jsme si prošli Underwater World v Mooloolabě, asi 40km jižně od nás. Skvělá akvária a prosklené tunely skrze ně, díky nimž jsme viděli ryby, murény, žraloky, rejnoky, nádherné mořské koníky, množství medůz a jiných mořských živočichů, z nichž některé doufám potkáme v moři a některé velmi doufáme, že ne! Zážitek dne: dostali jsme možnost navštívit zázemí celého tohoto vodního světa a viděli jsme, jak funguje technologie pro všechna ta akvária, jak se připravuje krmení, jak se ošetřují v moři nalezené želvy, které se nemohou potopit, protože mají ve střevech igelitové pytle plné vzduchu (hodně smutný pohled, ale dokáží je zachránit) a jak poznat různé druhy medůz a ošetřit jejich žahnutí. Překvapení: ty komické azurově modré balonky, které jsme den předtím našli vyplavené na pláži a děti je radostně rozšlapávali (moc hezky přitom bouchaly), se jmenují Blue Bottle Jellyfish a jejich žahnutí způsobuje silnou a dlouhotrvající bolest. Ještěže měly děti na nohou sandály!
ZOO dnes spravuje manželka Steva Irwina a jeho dvě děti. Je to obzvláště pro cizince neznalé australské fauny skvělý úvod do zdejší přírody a trochu komerční provedení člověk rád odpustí při vědomí, že kolem ZOO už léta kolují zvěsti o špatné ekonomické situaci a hrozícím bankrotu. My jsme kromě vstupného přispěli tím, že jsme podlehli a zaplatili dětem speciální seanci, při které si mohly vzít do náruče a pohladit koalu. Za mazlení a krmení klokanů se neplatí, ti jsou tady přemnoženi a na nekonečné selfies návštěníků ZOO jsou zcela zjevně zvyklí. Obrovský zážitek pro nás i děti.
Další den jsme si prošli Underwater World v Mooloolabě, asi 40km jižně od nás. Skvělá akvária a prosklené tunely skrze ně, díky nimž jsme viděli ryby, murény, žraloky, rejnoky, nádherné mořské koníky, množství medůz a jiných mořských živočichů, z nichž některé doufám potkáme v moři a některé velmi doufáme, že ne! Zážitek dne: dostali jsme možnost navštívit zázemí celého tohoto vodního světa a viděli jsme, jak funguje technologie pro všechna ta akvária, jak se připravuje krmení, jak se ošetřují v moři nalezené želvy, které se nemohou potopit, protože mají ve střevech igelitové pytle plné vzduchu (hodně smutný pohled, ale dokáží je zachránit) a jak poznat různé druhy medůz a ošetřit jejich žahnutí. Překvapení: ty komické azurově modré balonky, které jsme den předtím našli vyplavené na pláži a děti je radostně rozšlapávali (moc hezky přitom bouchaly), se jmenují Blue Bottle Jellyfish a jejich žahnutí způsobuje silnou a dlouhotrvající bolest. Ještěže měly děti na nohou sandály!
První výlet - Elanda Point
17. srpna 2016
17. srpna 2016
Mezitím, co objíždíme domy, abychom našli nějaký, ve kterém se nám bude celý rok dobře žít, daří se nám vyrážet na první výlety po okolí. Začali jsme krátkou procházkou na Elanda Point, asi 30km severně od Noosy.
Jelikož to bylo naše vůbec první setkání s divokou přírodou Austrálie a jelikož už jsme byli dostatečně vyděšeni všudypřítomnými informacemi o nejjedovatějších hadech, pavoucích a jiné havěti, na kterou jsou Australané tolik pyšni, první polovinu procházky jsme neustále koukali pod nohy, abychom na nějakého smrtelně jedovatého hada nedejbože nešlápli. Samozřejmě jsme žádného hada ani nezahlédli. Cestu zpátky jsme tedy už trochu více v klidu čuměli do korun stromů, abychom konečně viděli nějakou tu roztomilou koalu. Nicméně, dopadlo to stejně jako s hadama, s jedním rozdílem: zatímco jsme hleděli nahoru, málem jsme vrazili do klokana na cestě před námi. Stál uprostřed stezky, byl zcela klidný a zjevně doufal, že ho alespoň na poslední chvíli spatříme a s hlavama nahoru do něj nevrazíme. Měl skoro dva metry a byl impozantní. Když pomalu odskákal do lesa, působil nádherně elegantně. Trochu morbidně předesílám, že mé další setkání s klokanem už pro onoho konkrétního jedince nebylo tak pozitivní: o pár týdnů později jsem si ho v centrální Austrálii objednal ve formě steaku, medium-rare. Chutnal skvěle! Chudák ...
Jelikož to bylo naše vůbec první setkání s divokou přírodou Austrálie a jelikož už jsme byli dostatečně vyděšeni všudypřítomnými informacemi o nejjedovatějších hadech, pavoucích a jiné havěti, na kterou jsou Australané tolik pyšni, první polovinu procházky jsme neustále koukali pod nohy, abychom na nějakého smrtelně jedovatého hada nedejbože nešlápli. Samozřejmě jsme žádného hada ani nezahlédli. Cestu zpátky jsme tedy už trochu více v klidu čuměli do korun stromů, abychom konečně viděli nějakou tu roztomilou koalu. Nicméně, dopadlo to stejně jako s hadama, s jedním rozdílem: zatímco jsme hleděli nahoru, málem jsme vrazili do klokana na cestě před námi. Stál uprostřed stezky, byl zcela klidný a zjevně doufal, že ho alespoň na poslední chvíli spatříme a s hlavama nahoru do něj nevrazíme. Měl skoro dva metry a byl impozantní. Když pomalu odskákal do lesa, působil nádherně elegantně. Trochu morbidně předesílám, že mé další setkání s klokanem už pro onoho konkrétního jedince nebylo tak pozitivní: o pár týdnů později jsem si ho v centrální Austrálii objednal ve formě steaku, medium-rare. Chutnal skvěle! Chudák ...
Tak jsme tady ...
13. srpna 2016
13. srpna 2016
První ahoj z Austrálie! Let bez problémů, první noc v Austrálii jsme po půlnočním příletu přespali v letištním hotelu a hned ráno - s objížďkou přes IKEU v Brisbane a nákup nezbytných peřin, ručníků, apod. - jsme dorazili do našeho dočasného domova v "16 The Quarterdeck" v Noosa Heads.
První dojmy jsou lehce smíšené, dům na obrázcích vypadal zcela nově, realita je mírně obnošená, ale lokalita a výhled jsou fantastické. Jak v následujících týdnech zjistíme, realita všech australských domů je o něco obnošenější, než očekávání, ale to bude na samostatnou kapitolu ...
Mezitím se ukazuje, že a) koupě ojetého auta je v Austrálii stejně triviálně jednoduchá jako v USA, takže 4 dny po příletu už máme zánovního Jeepa pro delší cesty s rodinou a skoro nového Forda Focus pro běžné pojížďky po okolí a b) najít dům podle našich představ bude podstatně složitejší, než to na první pohled vypadalo. Každopádně na to máme celkem 4 týdny, než doběhne náš dočasný nájem.
Ono se to totiž má takto: když jsme si byli v listopadu loňského roku Noosu obhlédout, nadchlo nás mimo jiné obrovské množství nádherných domů k pronájmu. Takže jsme si s lehkou hlavou řekli, že s dobrým rozpočtem nebude problém si jeden z těch krásných domů projnajmout. Ale chyba lávky. Vzápětí po našem příjezdu se ukazuje, že ty krásné domy jsou na pronájmy veskrze krátkodobé a jejich majitelé je alespoň několik týdnů v roce chtějí pro sebe a tudíž nám je na celý rok nikdo nepronajme. Všechny dlouhodobé pronájmy, které v následujících dnech vidíme jsou poněkud smutné a už se začínáme smiřovat s tím, že nakonec budeme bydlet v nějakém kompromisním domě bez nápadu. Uvidíme, jak to nakonec dopadne ... každopádně, nálada je výborná a kromě objíždění domů začínáme prozkoumávat okolí.
První dojmy jsou lehce smíšené, dům na obrázcích vypadal zcela nově, realita je mírně obnošená, ale lokalita a výhled jsou fantastické. Jak v následujících týdnech zjistíme, realita všech australských domů je o něco obnošenější, než očekávání, ale to bude na samostatnou kapitolu ...
Mezitím se ukazuje, že a) koupě ojetého auta je v Austrálii stejně triviálně jednoduchá jako v USA, takže 4 dny po příletu už máme zánovního Jeepa pro delší cesty s rodinou a skoro nového Forda Focus pro běžné pojížďky po okolí a b) najít dům podle našich představ bude podstatně složitejší, než to na první pohled vypadalo. Každopádně na to máme celkem 4 týdny, než doběhne náš dočasný nájem.
Ono se to totiž má takto: když jsme si byli v listopadu loňského roku Noosu obhlédout, nadchlo nás mimo jiné obrovské množství nádherných domů k pronájmu. Takže jsme si s lehkou hlavou řekli, že s dobrým rozpočtem nebude problém si jeden z těch krásných domů projnajmout. Ale chyba lávky. Vzápětí po našem příjezdu se ukazuje, že ty krásné domy jsou na pronájmy veskrze krátkodobé a jejich majitelé je alespoň několik týdnů v roce chtějí pro sebe a tudíž nám je na celý rok nikdo nepronajme. Všechny dlouhodobé pronájmy, které v následujících dnech vidíme jsou poněkud smutné a už se začínáme smiřovat s tím, že nakonec budeme bydlet v nějakém kompromisním domě bez nápadu. Uvidíme, jak to nakonec dopadne ... každopádně, nálada je výborná a kromě objíždění domů začínáme prozkoumávat okolí.
